Po české stopě filmové výchovy: Ze Zlína na streamovací služby

Na konci května na Zlín Film Festivalu proběhl sedmý ročník konference Kino za školou. Ten letošní se věnoval hlavně využití audiovize ve školní výuce a legální distribuci filmů. V článku přinášíme přehled vztahující se k tuzemskému prostředí a k možnostem nakládání s audiovizí v hodinách. „Letošní ročník jsme se rozhodli věnovat hlavně tuzemským a zahraničním organizacím, které nabízejí filmy do škol. A nejde jenom o samotné snímky, ale i o metodickou práci s nimi,” uvedl spolupořadatel Pavel Bednařík. „Zároveň mám radost, že se Zlín Film Festival stal po dlouholeté spolupráci členem Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu,“ dodal.

Co není dost dobré pro naše děti, nehodí se ani pro nás

Zlínský filmový historik Jiří Madzia, kterému vloni vyšla útlá kniha Baťovi filmaři (1927-1945), připomněl opomíjený význam Jaroslava Novotného, jednoho z tuzemských zakladatelů školního filmu. Fotografie a filmy, které Novotný pořizoval ze svých cest do zahraničí, využíval na besedách i ve výuce. U starších kolegů se zavádění takových novot nesetkalo s pozitivní odezvou, a tak byl Novotný předvolán na školní inspektorát. Filmař stál před palčivou volbou buď své snímky přestat v hodinách používat nebo odejít na takzvanou experimentální školu, kde byla taková výuková metoda v souladu s předpisy. Novotný odešel do Zlína, kde v Baťově firmě představil pedagogický potenciál filmů. Na základě toho obdržel 16mm kameru, na kterou natočil krátkometrážní debut Žijeme a pracujeme na měšťanské pokusné škole ve Zlíně, kde představil školu, učebny, pomůcky, metody i výsledky práce.

Novotný dostal od školského odboru v Brně neplacené volno. Dovolená nakonec trvala patnáct let a Novotný na ní položil základy audiovize v českých školách. Pro kantory a kinoamatéry založil časopis Objektiv, který nejprve mezi roky 1936 až 1939 vycházel jako příloha Tvořivé školy a ve válečných letech pak do roku 1942 samostatně. Režíroval školní snímek Belgie (1936), který sloužil jako učební pomůcka pro výuku zeměpisu. Kombinoval vlastní záběry s částmi z belgických dokumentů. Zřídil půjčovnu školních filmů pro distribuci, která byla později nahrazena celostátní sítí půjčoven. Požár studia v roce 1944 zničil část jeho audiovizuálního archivu, další část včetně půjčovny shořela po zásahu granátem v roce 1945.

Novotného renesanční osobnost pedagoga, režiséra, kameramana, scenáristy a fotografa by jistě vydala na samostatný text. Co se ale týká filmové výchovy, zapsal se Novotný (i díky Baťovi) do její historie, když se mu podařilo zvrátit tehdejší společenské mínění o tom, že film může být pro mládež jedině škodlivý. Jak to vyjádřil Tomáš Baťa ve svém sdělení zaměstnancům z roku 1927: „Co není dost dobré pro naše děti, nehodí se ani pro nás.“

Když jsem řekla hlášku z filmu, nikdo ho neznal

Madziovu historickou perspektivu doplnila trojice Jakub Šiler, Tereza Dvořáková a Petra Matušová, která představila výsledky sociologického výzkumu mapujícího současné filmové a audiovizuální vzdělávání v Česku. Rozsáhlý výzkum, tázající se, zda se na českých školách vyučuje filmová a audiovizuální výchova, a pokud ne, tak proč, pokud ano, tak jak a kým, je unikátní zejména svým rozsahem. Byly osloveny všechny základní školy a gymnázia v České republice a návratnost dotazníků byla nadprůměrná.

Z šetření vyplynulo, že filmová a audiovizuální výchova se v Česku vyučuje čím dál častěji. A to na 18 procentech českých gymnázií a 4 procentech základních škol. Za posledních šest let se tak jedná v průměru o 3,5 procentní nárůst. Nejčastěji je potom součástí jiného předmětu jako informatiky, mediální výchovy či dramatiky. Filmové vzdělávání obvykle závisí na zájmu konkrétních učitelů, kteří jsou často „jen“ filmovými samouky bez formálního vzdělávání. „Když jsem řekla hlášku z filmu, tak jsem zjistila, že ten film vůbec nikdo nezná. A tam mě to nutí, abych pořád přemýšlela a chodila na semináře, kde mě to inspiruje, kam se můžu posouvat dál a někam ty přípravy směřovat,“ uvedla jedna z dotazovaných učitelek Jana, která vyučuje dějiny umění. Mezi hlavní překážky zavedení filmové a audiovizuální výchovy do výuky patří neochota škol, kterým chybí hodinové dotace i odborně vzdělaní vyučující.

Na co se děti skutečně dívají

Nechyběl ani příspěvek nahlížející do budoucnosti. Jan Černík promluvil o chystané učebnici filmové výchovy a nové online platformě, přičemž obojí by mělo vzniknout na začátku roku 2024. Plánovaná VOD platforma vzniká ve spolupráci s již existující streamovací službou DaFilms s cílem netříštit diváky v už tak široké a nepřehledné nabídce streamovacích služeb. Do projektu by se měly zapojit také další instituce jako Národní filmový archiv či nakladatelský dům Prodos, který se specializuje na vydávání učebnic. „Nechceme pracovní listy, upřednostňujeme moderní didaktiku, jak ji představuje třeba HistoryLab.cz,“ představil Černík záměr projektu. Autor vychází z několikanásobně ověřeného faktu, že pozornost současného diváka se hlavně vlivem nových technologií výrazně zkrátila. „Proto chceme pracovat jenom s částmi filmů, a ne se celými snímky,“ vysvětlil Černík a následně svou vizi ukázal na rozboru montáže z historického dramatu JFK v režii Olivera Stonea. S tou je podle autora projektu možné pracovat v rámci rozvoje kritického myšlení. Lze tak třeba porovnávat projev postavy prezidenta na plátně s reálným projevem amerického demokratického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. „Je možné srovnat archivní záběry s těmi inscenovanými a zkoumat, jestli dohromady netvoří nějakou významovou řadu,“ dodal Černík. Jinými slovy, zatímco výuka filmem a o filmu povětšinou vycházela z jeho námětu, na plánované vzdělávací VOD platformě a v Černíkově učebnici se filmová výchova odráží naopak od formy a k významům se až postupně dobírá.

„Trápit děti novou vlnou je nějaká úchylka stárnoucích bílých mužů v Evropě. Černý Petr mládež nezajímá. Pojďme se podívat na to, co ty děti opravdu konzumují,“ vyzval přítomné pedagogy v souladu s Černíkovým pojetím v závěrečné panelové diskuzi ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant. „Fakt na to nemůžeme jít přes filmy staré přes šedesát let, pokud nám jde o porozumění filmům i mládeži,“ dodal Bregant.

Konference tak přinesla zjištění, že česká filmová výchova stojí už bezmála sto let téměř výhradně na vlastní iniciativě jednotlivců, a to nejen z řad pedagogů, přičemž tito jednotlivci ve svém úsilí pomyslně navazují na svého předchůdce a průkopníka českého audiovizuálního vzdělávání Jaroslava Novotného. Chystaná VOD platforma se potom jeví jako možný příslib, který s přihlédnutím k poznatkům o moderních technologiích, skýtá možnost, jak učit filmovou výchovu dnešní nejmladší generaci, která ve školní lavici, jak se zdá, svádí těžší boj s nedostatkem pozornosti než generace jejích rodičů a prarodičů.