Kino za školou 2019

13. 6. 2019

Na 59. ročníku Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež ve Zlíně se v rámci Industry programu konala v prostorách kulturního institutu Alternativa více než pětihodinová akce Kino za školou 2019, která měla podtitul Konference inspirací o filmové a audiovizuální výchově. Účastníci i účastnice, stejně jako mluvčí, se mohli/y vzájemně obohacovat ve třech tematických blocích, jejichž pojmenování je taktéž samoobjasňující: první blok nesl název Spojování filmové a audiovizuální výchovy s jinými obory vzdělávání ve školách a jiných místech, druhý Knihovny filmů a jejich využití v aktivitách filmové výchovy a třetí Prezentace inspirativních přístupů a projektů filmové výchovy. Zatímco první dva jasně vymezovaly, na jaké téma budou příspěvky zaměřeny, třetí zahrnoval prezentace, které organizátoři a organizátorky nechtěli/y pro jejich přínosnost odmítnout jenom proto, že svým zaměřením nezapadaly ani do jednoho z předchozích bloků.

Jako první v čistě ženském úvodním bloku, moderovaném Lindou Arbanovou, dostala slovo Petra Peštová, která představila krátkometrážní film Naši Italové (Our Italians). Ten nevznikl z iniciativy školy, nýbrž na objednávku. Jeho realizace trvala od března do října minulého roku a na finalizaci v podobě postprodukčních prací a zpracování DVD nosiče dohlížel odborník. Na projektu spolupracovaly různé obory Základní umělecké školy Jakuba Jana Ryby, kde je Petra Pešková učitelkou. Sepsání scénáře, pod kterým jsou podepsány žačky druhého stupně, předcházelo setkání s historiky i kronikáři. Obrazový scénář byl následně realizován na animačním soustředění. Na výsledné podobě od animace přes hudbu až k dabingu pracovaly různé obory. Došlo tak k mezioborové spolupráci a upevnění vztahů. Žáci a žačky se naučili/y nejenom vzájemně na něčem pracovat, ale také se díky tematické výstavě a pozvání chlapce-uprchlíka ze Sýrie zamyslet nad otázkou exodu a toho, co pro ně samotné znamená domov. Snímek je celý ke zhlédnutí na Youtube

Výstupem dalšího projektu byl také film, více než čtvrthodinové Zhasínání, který srovnáním svobodné současnosti a totalitní minulosti podle anotace pokládá otázku: „Už jste někdy přemýšleli nad téměř neomezenou volností našeho života?“ Pedagožka Andrea Baumannová z celkem šesti realizovaných snímků jako nejlepší vybrala ten, který se vymykal zadání: jednak svou délkou trojnásobně překračoval vymezenou stopáž, jednak v něm nebylo použito ani jedno video z nadace Shoah, která mapuje vzpomínky pamětníků a pamětnic druhé světové války a holocaustu.

Druhé prezentovatelné video z celkem šesti vzniklých bylo podle Baumannové zase brilantní technicky: oproti výše uvedenému nebylo použito dodatečně natočeného materiálu, naopak se čerpalo pouze z archivu – a z této metráže byla z různých videí utvořena chronologická linka. Peštová i Baumannová se shodovaly na tom, že nejcennější vedle možnosti zpracovat moderní dějiny jinak, a tím si je lépe zažít, byla spolupráce, kterou si žáci, žačky, studenti a studentky osvojili/y. Obě vzniklá díla, tj. Naši Italové a Zhasínání, byla navíc mezinárodně úspěšná. První bylo scenáristkami prezentováno v italské Locce, druhé bylo doplněno o anglické titulky a promítáno na projektových setkání Erasmus+ s pozitivní odezvou od zahraničních učitelů a učitelek.

Následovala prezentace Poznávat – tvořit – vzdělávat filmem: Příklady dobré praxe z muzejního prostředí, ve které se o slovo podělily Terezie Čermáková a Lenka Trantíková, které reprezentovaly Muzeum umění Olomouc. Nejdříve představily běžnou edukativní činnost, ke které patří příměstský tábor Muzeo-Video-Art, na němž jsou účastníci seznamováni s uměleckými díly, způsoby, jakými je interpretovat, i s možnostmi animace. Vedle workshopů pro veřejnost jsou pořádány i specializované workshopy, jichž se účastní Petr Zelenka, který dohlíží na režii, scénář a střih, a z herců/hereček pak Jan Dolanský, Miroslav Krobot, Pavel Liška, Barbora Poláková a Petra Špalková. Tyto osobnosti vyberou díla, která budou realizována pod jejich dohledem a za jejich spolupráce. Letos se ze sedmi zaslaných scénářů zfilmování dočkají tři, které budou k vidění na přehlídce Vary(ace).

Poté se autorky prezentace zaměřily na současný a rozsáhlý projekt Umělecké dílo a mé současné já, který trvá od roku 2018 a jsou do něj zapojeny celkem čtyři instituce, z Olomouce, Krakova, Bratislavy a Pécse. V rámci tohoto mezinárodně edukačního programu je vybíráno společenské téma, sbírány informace, tvořeny články na Wikipedii, a to od velkých dějinných událostí až po osobní osudy, natáčejí se reportáže a pořádají workshopy. Zpracovávaná témata mají díky mezinárodnímu rozsahu velký záběr, od legionářských dějin přes kina meziválečné Varšavy až k porcelánce Zsolnaj a modernizaci Bratislavy v letech 1908 až 1923. Animace pro zpracování byla vybrána jako nástroj umožňující odlišný pohled.

Jako poslední v prvním bloku byla ve stejnojmenném příspěvku prezentována Práce Paměti národa. Paměť národa funguje od roku 2001, má celkem pět poboček po republice, z toho jednu v Olomouckém a jednu ve Zlínském kraji. Za dobu existence bylo zpracováno na sedm tisíc svědectví, a to navzdory komplikovanému shánění pamětníků a pamětnic z období druhé světové války. Původně vznikaly pouze audio záznamy, na nichž respondent/ka rekapituloval/a svůj život chronologicky, později se k těmto přidaly kamery s polopropustnými zrcadly z důvodu zachování autentičnosti svědectví.

V šestiměsíčním projektu se žáci a žačky učili/y, jak vyhledat pamětníka/pamětnici, jak vést rozhovor, jak vytvořit video/audio reportáž. Bylo zapojeno na tisíc žáků a žaček, studentů a studentek, jejichž mediální výstupy jsou ke slyšení a vidění na www.pribehynasichsousedu.cz. Přínosné je nejenom vše výše zmíněné, co se týče osvojených dovedností a znalostí, ale i to, že na historii se nahlíží z vícero perspektiv, které skládají mnohdy i kontrastní obraz.

Druhý blok, nazvaný Knihovny filmů a jejich využití v aktivitách filmové východy, měl už mezinárodní rozměr, protože se v něm oproti tomu prvnímu střídaly anglicky a česky mluvené příspěvky, přičemž profesionální překlad do sluchátek byl pro zájemce/zájemkyně zajištěn. Ginté Žulyté v prvním vstupu pojmenovaném Propojování film, generací a míst. Národní filmové dědictví a evropský filmový katalog CineEd promluvila o popularizaci litevské kinematografie a o vzdělávacím rozměru s tím spojeným. Nejenom že jsou pořádány semináře pro učitelskou obec a distribuují se patřičné materiály, a to včetně DVD kompilací, ale vznikla i VOD platforma. Na ní je k nalezení celkem šestnáct restaurovaných dokumentů, na které se lze podívat buď nerušeně, nebo si při sledování navolit tečky. Na ně lze kliknout a odkrýt buď dodatečné textové informace, nebo dokonce videa, na nichž promlouvá někdo z tvůrců/tvůrkyň, historik/historička, kritik/kritička, pamětník/pamětnice apod. Probíraná témata jsou přitom velmi obsáhlá, divák/divačka se dozví něco o dobovém kontextu, o práci s filmovými archivy, jsou srovnány estetické prvky od svícení přes kompozice, užity záběry z jiných dokumentů a filmů pro srovnání atd . V podstatě se jedná o kombinaci faktografických titulků (tzv. Trivia track) a PiP (tzv. Picture in Picture) bonusů známých z různých DVD a Blu-ray. O začlenění do projektu CineEd jsme se dozvěděli, že filmy jsou děleny do bloků, a to například „individualismus versus konzumerizmus, kapitalistický systém”, „osoba v nedemokratickém režimu”, „snová realita”, „autor a natáčení v totalitním systému”, „paměť a film”, „proces tvorby, autor ve filmu”… 

Agata Sotomská na příspěvek navázala, když se v prezentaci Zpřístupnění filmu do škol: Případová studie školní filmotéky zaměřila na problematiku zprostředkování audiovize do škol. Členění je i v tomto případě tematické, například „film jako historie”, „film jako umění” ad. Ze zařazených snímků zazněly názvy jako Rukopis nalezený v Zaragoze (Rękopis znaleziony w Saragossie, r. Wojciech Jerzy Has, Polsko, 1964), Amatér (Amator, r. Krzysztof Kieślowski, Polsko, 1979) a další, které patří ke klasikám polské kinematografie. Zatímco litevská kinematografie se potýká s nedostatkem děl, polská jich má velké množství. Projekt je proto o poznání velkolepější, protože se ho účastní na čtrnáct tisíc škol, do nichž je distribuováno šest DVD, na kterých se nachází celkem dvacet pět filmů.

Kvůli různým stížnostem (délka, ztráta disku a nemožnost opětovného zaslání kvůli nákladnosti atd.) se nakonec přešlo na VOD platformy. Vedle toho je díky cinefilnímu přesvědčení o nutnosti zhlédnout film v kině v Polsku sedmnáct projekčních sálů, ve kterých probíhají projekce takto vybraných titulů pro základní a střední školy i gymnázia. V nich, stejně jako na školách, jsou pořádány i workshopy, na kterých se audiovize jak analyzuje a interpretuje, tak i tvoří, od animace přes fikci až k dokumentům. Za pozornost stojí, že jsou analyzovány i plakáty, což s přihlédnutím k polské škole filmového plakátu nepřekvapí.    

Poslední příspěvek v druhém bloku – Kurátorství pro vzdělávání ve 21. století – zprostředkoval po Litvě a Polsku britskou perspektivu, konkrétně zkušenost zastupitelky neziskové organizace Intro Film, kterou podporuje zejména BFI, Cinema First a Northern Ireland Screen. Intro Film zastává velkou škálu činností, od vedení filmových klubů přes spolupráci se školami až po pořádání festivalů a udílení vlastních cen. Oproti výše uvedeným příkladům z Polska a Litvy se snaží o větší rozmanitost, a tak nabídka titulů – čítající přes 3 500 filmů – sestává z mainstreamových i artových děl, klasik stejně jako novinek. Pro školy jsou řazena tematicky, a to podle problematiky, jíž se ten který snímek dotýká: šikana, bezpečnost online, migrace, prostředí a příroda. Kromě tematického členění je určující věková hierarchie, protože v nabídce jsou jak rodinné počiny (z klasik E. T. – Mimozemšťan, z nedávných Coco), tak ty pro pokročilejší (Romeo a Julie, 1968, 12 let v řetězech). Vedle toho jsou reflektovány i tzv. Mezinárodní dny, kdy si v ten který den připomínáme konkrétní historickou událost/je poukazováno na ostrakizovanou minoritu. Během LGBT History Month je tak možné zhlédnout filmy s tématy jako tranzice, obraz těla ad. Rovněž v tomto příspěvku zaznělo, že je nezbytné přizpůsobit se současným potřebám distribuce, což Intro Film vedlo ke zřízení VOD platformy, na které je prozatím přes sto titulů.  

Po jasně vymezených dvou blocích, po nichž vždy byl prostor na diskuzi i neformální seznamování se nad rautem, následoval blok poslední, na kterém zazněly jak hlasy z praxe, tak teoretičtěji zaměřené prezentace. Třetí blok s názvem Prezentace inspirativních přístupů a projektů filmové výchovy zahajovalo energetické osobní povídání Hra s podtextem v praxi skrze obsah a formu. Viktoria Rampal Dzurenko přistoupila k filmu jako ke komunikátu, jazyku, který přenáší významy. Navzdory tomuto teoretickému backgroundu, vycházejícímu dílem z komunikačních studií, dílem ze sémiotiky, hovořila hlavně o tom, co formovalo ji – a jak by se pedagogové a pedagožky měli/y nechat formovat dětmi a dospívajícími. Citovala přitom nezávislého indického filmaře Kumara Shaniho, který prohlásil, že „film je nikdy nekončící proces učení“.

František Topinka se ve svém následujícím příspěvku (Celo)školní (filmový) festival jako prostředek mediální a filmové výchovy podělil o letitou zkušenost s pořádáním projekcí na střední škole, kde studoval. Oproti ostatním, jimiž začalo shrnutí konference, akce nevzešla shora, nýbrž vychází zdola, od samotných studentů a studentek. Koná se (až na pár výjimek) každoročně již od roku 2005, vždy před vánočními svátky po dobu tří dnů „na místo” vyučování, tj. od osmi od rána do dvou odpoledne. Jelikož se čerpá z nemalé části z nabídky festivalu Jeden svět, snímky jsou z nadpoloviční většiny dokumentární, podle čehož jsou voleni hosté a hostky – od tvůrců/tvůrkyň (Třeštíková, Janeček, Tyc…) po publicisty/pamětníky (Sedláček, Tabery…). Diskuze po projekcích i panelové debaty jsou doplňovány výstavami, každý rok je vždy zaměřen na jiné téma. Lidská práva, životní prostředí, fair trade, hudba, 20 let svobody, svět 4x jinak, problémy světa, jaký bude svět za 50 let, aktivismus jsou jenom některá témata, jimiž byly třídenní projekce zasvěceny. Ačkoliv vše vzešlo zdola, neznamená to, že by absentoval pedagogický dozor. Každým rokem se totiž koná konkurz, kterého se povětšinou účastní tři projekty, z nichž je vybrán jeden vítězný, následně se po určení tématu selektují audiovizuální díla. Topinka jako plusy celé akce vidí debatu s odborníky, kontakt napříč třídami, jiný způsob výchovy a rozbor děl; naopak jako možné nedostatky vidí to, že pro některé student(k)y může jít pouze o „zašívárnu“, nejsou ochotni/ochotné se zapojit do diskuze, téma může být příliš rozkročené a hrozí zahlcení filmy. 

Poslední konferenční příspěvek Filmová a audiovizuální výchova: Specifika a přesahy vzdělávacího předmětu byl ze všech nejvíce teoretický. Barbora Holubová v něm zdůrazňovala, jak je nutné jít od oboru přes kompetence až k recepci, u filmu je dle ní nejdůležitější obrazový aspekt spolu s časovým rozměrem a vztahování se ke skutečnosti. Otázka filmu jako oboru, která prostupovala prezentací, byla poté probrána i na následné diskuzi, kde se došlo k závěru, že mnohé by nebylo, kdyby to mnozí nedělali ve svém volném čase a zdarma.

Natálie Něudačina své shrnutí Kino za školou 2016 uzavírala s tím, že: „Živá debata se posléze stala impulsem k nadšenému domlouvání nových spoluprací […] a zakončila Kino za školou v optimistickém duchu a s vírou, že se filmové a audiovizuální výchově podaří získat své pevné místo v současném vzdělávacím systému”. Kino za školou 2019 sice optimistickou vizi nepotvrdilo, protože filmová a audiovizuální výchova není součástí rozvrhu na školách. Mnohé příspěvky a hlasy z praxe však vypověděly o tom, že jako alternativa k tradičnímu vzdělávání je filmová a audiovizuální výchova životaschopná, zvlášť pokud se najdou nadšené osoby z řad učitelského sboru i studentstva.

Marek Slovák