Rozhovor s Mirkou Bažantovou a Magdou Kvasničkovou o oceňovaném animovaném filmu Nenastoupili

31. 10. 2019

Film získává řadu ocenění na přehlídkách dětské animace, je to pro Vás překvapení?

MB: Překvapení to určitě je. Nenastoupili je totiž náš první film a vznikal docela dlouhou dobu. Možná taky proto, že téma není úplně snadno uchopitelné, hledali jsme klíč jak na to. Určitě znáte moment, kdy od díla ztrácíte odstup a řešíte spoustu malých věcí okolo. Každopádně již první zkušební promítání pro rodiče a děti ukázalo, že film nějakou sílu má. Určitě si taky vážíme ocenění profesionálů z oboru. Jsme rádi, že za filmem vidí i naši práci s dětmi a míru jejich samostatnosti, kterou jsme zvolili.

MK: No jasně! Tedy je to od začátku ambiciózní projekt, ale vždycky mě to znovu potěší.

Příprava scénáře byla pravděpodobně náročná, jak probíhala?

MB: Paní Benešová nám přišla vyprávět do školy o svém dětství za války. Děti příběh natolik oslovil, že jsme potom nakreslili sled obrázků z vyprávění, jak si jej děti pamatovaly a představovaly. Tyto obrázky sloužily jako další podklad pro úpravu textu pro Ultrafun, který připravil profesionální storyboard, který nám hodně pomohl, ale film se nakonec vyvíjel svojí vlastní cestou. Příběh celé rodiny je velice složitý, tatínek byl za války zajat, bojoval a zase se vracel a rodinu hledal. Pro celé dílo bylo důležité, spoustu dějových linek vynechat a držet se spíše zážitků sourozenců – dětí. Na scénáři spolupracovala iniciátorka celého projektu Marta Vančurová a pamětnice paní Eva Benešová.

MK: Literární scénář vytvořila Zuzana Bukovinská s Irenou Bruhoferovou, byla to pro ně jistě mravenčí práce protože příběh celý je nesmírně komplikovaný a rozmanitý. Svojí stavbou se místy podobá spíš zmatenému snu. Já jsem pak ve storyboardu přidala ještě pár výtvarných zkratek a vznikl z toho film, který je sice výpravný, ale svým zajímavým způsobem. Nutno podotknout, že je to vždycky kompromis vůči realitě a jsme nesmírně vděčni pamětnici paní Evě za míru tolerance, se kterou naši adaptaci vzala.

Jaké byly reakce dětí na samotné téma a jak jste je motivovaly před natáčením?

MB: Tím, že celý příběh je nahlížen očima dítěte, paní Benešové byly tehdy asi 4 roky, je celé vyprávění pro děti mnohem více srozumitelné. Při povídání jsme s dětmi otevřely taková témata, jako jsou bezpečí a nebezpečí, strach, odvaha a zrada, přátelství, otázky o ztrátách domova a vykořenění a o tom, co ve skutečnosti opravdu potřebujeme k životu nebo přežití, o pomoci a odvaze. A to jsou témata tak hluboká a platná v kterékoliv době, že si myslím, že i když děti spoustu věcí nedohlédnou, tak to hlavní zůstává. Děti měly příležitost poznat, že se jedná o skutečný příběh, ne o něco vzdáleného z literatury nebo z učebnic dějepisu. Myslím, že na tyto otázky nejsou děti nikdy moc malé, samozřejmě vše se trochu musí upravit vzhledem k věku. Nikdy ale nenastane čas, že teď už o tom můžeme mluvit; možná naopak s menšími dětmi, které jsou spontánní, to je jednodušší, nebojí se zeptat.

MK: Myslím, že je to prostě zajímalo. Vidět samotnou aktérku paní Evu a slyšet jí vyprávět, to je velký zážitek sám o sobě, má velké kouzlo. A je to mizející svět, to myslím že i děti dost cítí.

Během natáčení – jakým způsobem jste děti vedly, probíhalo dělení úkolů?

MB: Film sice není dlouhý, ale vyskytuje se v něm spoustu různých scén a dějových zvratů – takže nejprve jsme asi rok s dětmi připravovaly všechny obrázky – postavy, prostředí… Celá práce byla trošku náročná na organizaci, protože každé dítě dělalo něco jiného a současně jsme museli uchovat výtvarnou jednotu díla. Samozřejmě že by bylo jednodušší, kdyby na filmu pracovala menší skupinka, ale nám šlo právě o to, zapojit co nejvíce dětí. Takže někdo maloval koleje, někdo mraky, někdo letadla, někdo maminku… Uplatnily se děti, které rády malují technické věci, jako jsou třeba tanky, ale stejně tak děti, které zvládnou nakreslit lidskou figuru.

MK: Děti se střídaly po dvou hodinách a pokračovaly v roztočeném materiálu. Bylo to pro mě tedy dost jiné, než jak jsem zvyklá s dětmi pracovat. Šlo o to vysvětlit jim během té krátké chvíle principy filmové řeči a držet linku vyprávění, ale zároveň jim nechat nějakou svobodu a nechat je se s „jejich kouskem“ filmu ztotožnit. Pro mě jako pro lektora to byl zajímavý úkol! Skupiny přicházely pak po druhé, po třetí a bylo hezké vidět, že se už těší a že se zlepšují. Příběh znaly dobře z vyprávění a proto se do něj i dobře zapojovaly.

Jaké jste měly technické zázemí a kolik času celkově film zabral?

MB: Animační studio jsme si na přechodnou dobu vybudovali v keramické dílně, naše škola nemá speciální pracoviště. Animátorka Magda přijela s technickým vybavením. Výroba filmu byla časově náročná, možná taky proto, že to byla naše první realizace většího díla. Od prvního nápadu k hotovému filmu uběhly asi 2 roky. Děti nasnímaly přes 2000 snímků.

MK: Točili jsme ve sklepě školy v keramické dílně, krabice v oknech aby byla tma, kolem zuřilo jaro a my tam byli zavření. Nikdo si nestěžoval! Velké štěstí bylo že jsme v dílně mohli materiál nechávat, protože šlo o film ploškový a výtvarných podkladů bylo mnoho! Samotné natáčení zabralo tuším 14 půldenních návštěv. Ale upřímně nepamatuji si to přesně. Pak samozřejmě postprodukce a úpravy… rok to dalo!

Film působí vlastně odlehčeně, zvolily jste jakousi jednoduchost pro tak těžké téma úmyslně?

MB: Určitě největší inspirací bylo povídání paní Benešové, která tyto události prožila jako dítě a taky čerpala z vyprávění svojí maminky, jejíž vyprávění prý bývalo humorné a odlehčené. Paní Eva i celá rodina si to vše uvědomovala často skrze jednotlivé vtipné příhody. Já osobně mám ráda scénu, kdy maminka děti ostříhala, protože měly vši, a pro holčičku to byla asi stejně vnímaná tragédie jako to, že žili v horách a neměli dost jídla. Fascinovalo nás poznání, že tu hrůzu tak lze lépe pochopit a snad jsme i chtěli uchovat tento odkaz Evy maminky. K odlehčení přispělo i pojetí animátorky Magdy. Důležité je taky celý konec filmu – všichni z rodiny Kováčovi válku přežili, takže takový malý happy end. Paní Eva Benešová mi psala, že neví, proč zrovna oni všichni válku přežili – snad prý proto, aby nesli svědectví dál, cítí to jako svoji povinnost.

MK: Když se dají do práce děti, asi je to vždycky trochu s nadhledem. Nepamatuji se ale, že bych je někdy musela nějak významně krotit nebo korigovat, jak říkám, téma znaly dobře a chápaly o co jde. Podařilo se v nich vzbudit zodpovědnost za konečný výsledek, což je myslím velká zásluha Mirky a také Marty, které jim příběh svědomitě předávaly. Navíc sám příběh má v sobě vlastně spoustu legrace.

Vyplatilo se zapojit všech 78 dětí?

MB: Určitě, i když pro celkovou organizaci vzniku filmu to bylo náročnější, než kdyby na díle pracovala jen skupinka nejlepších. Ale nám šlo právě o společné dílo, aby si každé dítě mohlo kousek příběhu skrze vlastní tvorbu prožít. Nejlepšími se tak stali všichni a na premiéru filmu se přišla podívat celá obec, včetně paní starostky. Děti se tak na závěr setkali s pamětnicí nejen jako posluchači, ale taky jako někdo, kdo pro celou věc něco vykonal.

MK: Určitě ano. Sama za sebe mám raději, když se děti mohou ve svých filmech vyřádit a výsledek se dostaví sám. Tento projekt byl úplně jiný, měl od začátku ambice naplnit scénář, ale v tom právě zajímavý a jsem si jistá, že všechny děti si z něj něco dobrého odnesly. Kromě velkého společného úkolu také zkušenost z jejich první premiéry, přijela Česká televize udělat reportáž, postě velký svět.

Je fajn, že jste děti zapojily i do zvučení – ruchy a komentář – jak probíhalo?

MB: Animátorka Magda mi říkala, že výroba ruchů bude děti určitě bavit a měla pravdu! Využili jsme vrzající bránu k jídelně, z keramické dílny jsme si vzali nepovedené výrobky a děti s nimi třískaly z výšky o zem – o to byl největší zájem – můžu něco rozbít a ještě to má vyšší smysl :-) . V komentáři se střídá dětský hlas (mimochodem Anička všechno namluvila téměř napoprvé, používali jsme běžný přístroj na nahrávání zvuku ve třídě – jen ostatní děti musely být jako pěny) a hlas paní Benešové. Myslím, že to vytváří správné napětí a podporuje to právě střídání dětského pohledu a jakéhosi dnes již historického odstupu.

MK: O tom ví asi víc Mirka!

Podtitulem filmu je Příběh jedné fotografie. Jak nápad vznikl?

MB: Paní Eva Benešová přijala pozvání do školy na základě účasti školy v projektu Muzeum v krabičce. Děti do 15 let v tomto projektu pátraly po věcech, fotografiích nebo dokumentech a měly za úkol popsat jejich osud, vypátrat ukrytý příběh. Fotografie dvou židovských dětí s nápisem „Fotíme výhradně árijské děti“, kterou paní Eva při vyprávění ukázala v originále, byla zajímavá tím, že visela po celou dobu války za výlohou fotoateliéru sester Jílovských na Národní třídě jako projev odporu proti nacistickému teroru.

MK: Hlavním symbolem příběhu je právě fotografie Evy a Petra, tedy židovských dětí, kterou nechali za války pořídit rodiče a paní fotografka ji natruc Němcům vyvěsila do výlohy s nápisem „fotíme pouze árijské děti“. Fotografie tam zůstala celou válku a jako by snad rodinu ochraňovala. Na konci filmu paní Eva říká, že to že přežili bylo „malé soukromé vítězství nad Němci“.

Jaké výhody má podle Vás pro sdělení tématu animace oproti třeba dokumentu?

MB: Myslím, že mi to celé došlo, až když jsem viděla reakce dětí, z prvního i druhého stupně ZŠ, kterým jsme film pouštěli. Protože učím na ZUŠ i na základní škole, vím, jak je těžké dnešní děti něčím opravdu zaujmout. Obvykle začnou po pár minutách mluvit, ošívat se, bavit… Tentokrát ale nikdo ani nehlesl a děti sledovaly film se zaujetím opravdu až do konce. Animace je pro menší děti srozumitelná a možná i zábavnější než „mluvící hlavy“. Tím nechci formu dokumentu shazovat, určitě má taky své místo, ale animace může přinést právě do příběhu určitou nadsázku a lehkost a taky trochu kouzel, které jsou jinak jen těžko realizovatelné.

MK: Myslím, že realita se ani dokumentem nedá převyprávět úplně věrně. To co z příběhů zůstává, jsou vzpomínky a ty mají už vlastní barvy a vlastní chutě. Animace se k těm barvám a chutím hodí moc dobře, protože právě ty ona perfektně umí. A jak jsem už říkala v první otázce, i když šlo o tak těžké téma, náš příběh měl v sobě velké kouzlo fantastického dobrodružství, plného zvratů a naděje I beznaděje. Leckde by byl faktický dokument lepší, tady mi ale výpravná forma seděla dobře.

Byla tato zkušenost s animací ve Vaší ZUŠ první? Popřípadě jakou roli u Vás audiovizuální výchova hraje.

MB: V předchozích letech jsme s dětmi animované filmy již vytvářeli, ale byly to spíš takové pokusy. Taky vše vznikalo na koleně bez potřebné techniky. Ale myslím, že nám to určitě pomohlo při naší práci na tomto filmu, přece jen jsme měli aspoň nějakou představu. Určitě nás tato práce posunula mnohem dál a začínáme přemýšlet o dalším filmu. Ráda bych ještě na závěr zmínila důležitost spolupráce – alespoň já si velmi vážím sepětí práce dětí, Marty Vančurové, pamětnice Evy Benešové, úžasné vedení dětí při animaci Magdy Kvasničkové. Myslím, že tyto projekty mají smysl, protože v sobě nesou mimo výtvarné práce další hlubší poselství, a to je taky jeden z důvodů, proč je výtvarná nebo filmová výchova v dnešní době tak důležitá.

Klára Marešová