Multimediální tvorba na ZUŠ a Filmová/Audiovizuální výchova

7. 1. 2020

Světem dnes obchází nové strašidlo, jmenuje se škola. Dosud se všeobecně soudí, že zárukou kvalitní výuky a kvalitního učení je instituce školy. Ukazuje se však, že to zdaleka není tak jednoznačné. Řada kompetentních a informovaných osobností soudí opak a někteří dokonce bijí na poplach. Například americký sociolog, filosof a teoretik pedagogiky Ivan Illich, narozený ve Vídni, ale respektovaný zejména v USA, Jižní Americe i v Evropě, volá v eseji příznačně nazvaném Odškolnění společnosti po zcela zásadní systémové změně.

Poukazuje kromě jiného na skutečnost, že za posledních sto let je škola a celý systém postupně zaplevelován řadou klišé a stereotypů, jež většinou zásadně komplikují původní ideály učení a vzdělávání. Tedy tvůrčí přístupy, rozvíjení fantazie a kreativity, respektování individuality žáka a v neposlední řadě odpovědnost každého jednotlivce za přístup k získávání vzdělání a jeho úrovni. Tato konzervativní „zapouzdřenost“ vzdělávacího systému zatíženého stereotypně hlásanými a praktikovanými schématy, vytváří ze současných škol v podstatě reakční instituce, prodávající vzdělání komerčními způsoby, jež přispívají k posilování společenských rozdílů a nerovnosti k přístupu ke vzdělávání. „Manipulují prostřednictvím zavedených rituálů klienty k disciplinovanému spotřebitelství.“ /Illich/.

Za těchto okolností zastánci oněch radikálních stanovisek ordinují opuštění současného systému vzdělávání a jeho totální systémovou proměnu s návratem k pramenům, směřujícím až k řecké tradici, tedy například k Sokratovi a Platónovi, ovšem se zásadním využitím současných možností, jež poskytuje vývoj techniky a komunikace v nejširším rozsahu. Za pozornost stojí, že i radikál Illich s osobními zkušenostmi získanými především v univerzitním systému USA a školách nižšího stupně v Jižní Americe, kde působil, jmenuje v souvislosti s návratem k pramenům efektivního učení J. A. Komenského. Bonmot, že současná škola se snaží vést žáky do virtuální budoucnosti parní lokomotivou, je v této souvislosti rozhodně výstižný.

A tím se dostáváme v naší úvaze přímo k Základním uměleckým školám – jejich poslání a praxi a tedy i k filmové výchově. Nikoli jako k jediné alternativě, ale významné další možnosti rozvoje vzdělávání na výše uvedených principech tvořivosti, kreativity a harmonického rozvoje osobnosti. Nezbývá než připomenout britského kunsthistorika a pedagoga Herberta Reada, který ve svém základním díle Výchova uměním konstatuje, že každý člověk se vlastně rodí umělcem a teprve později, nevhodnou výchovou a vzděláním, jsou jeho vrozené schopnosti potlačovány.                                                                                                                  

Umění je jedním ze základních způsobů, jimiž si člověk vykládá i osvojuje okolní svět a vysvětluje vlastní existenci. Na kinematografii je možno v této souvislosti nazírat jako na dosud poslední evoluční stupeň umělecké tvorby, k němuž umění dospělo v etapě průmyslové civilizace. Možnosti, jež poskytuje vývojem techniky, jsou bezpodmínečnou, nepřekročitelnou podmínkou její existence. Přístroje, jejichž tvůrčím užitím je možno vytvořit kinematografický obraz, jsou dnes již běžně dostupné a používané prakticky v globálním měřítku. Práce s těmito technologiemi a přístroji se stává sama o sobě pro dnešní generaci dětí a mládeže samozřejmostí. Jejich užívání a dosažené výsledky jsou pro ně atraktivní a motivující.

Filmová řeč, její výrazové prostředky jsou v řadě ohledů inspirovány a přímo existenčně propojeny s výrazovými prostředky historicky předcházejících umění. Těsné propojení filmu a ostatních uměleckých výrazů včetně těch, jež jsou již zařazeny do vzdělávacího procesu oblasti umění a kultura, je tedy naprosto evidentní.   

Specifikem a novým přínosem filmové řeči a jejího účinku je zcela nová, originální a dříve neuskutečnitelná syntéza výrazových prostředků, jimiž jednotlivě disponují ostatní disciplíny. Základem této jedinečnosti a originality je kinetický obraz probíhající v čase a specifické možnosti montáže kinetických znaků – záběrů. Prostřednictvím kreativního využití těchto dvou nových možností a jejich kombinací dosahuje filmový výraz k originálním způsobům práce s kategoriemi času a prostoru. K vytváření nových časoprostorových vztahů a ovlivňování jejich vnímání divákem, v rámci autorova záměru.

Vývoj filmové řeči v nejdůležitějších fázích se může bezpochyby stát efektivní metodickou osou vyučovacího předmětu zejména v jeho produkční části, tedy individuální tvůrčí zkušenosti žáků, jež je těžištěm filmového/audiovizuálního vzdělávání. Vzdělávací obsah pak ze své povahy může mimořádně přispět k chápání společného základu umělecké tvorby a jejího nezastupitelného místa v životě člověka.

Zařazení filmové/audiovizuální výchovy do výuky může s využitím zmíněných okolností překročit pouhý „uživatelský“ přístup k technice a otevřít cestu k jejímu tvůrčímu užití pro rozvoj fantazie, kreativity a citovosti žáků a přispět tak k vývoji jejich osobnosti, dále posílit jejich komunikativní schopnosti (včetně nonverbálních) uplatnění individuality při nalézání místa v kolektivu a vědomí důležitosti osobnostního podílu při práci a součinnosti v týmu. V neposlední řadě pak posílit schopnost intenzivního vnímání a pozorování okolního světa, vnímání společenských dějů a procesů a schopnost jejich individuální analýzy, tvůrčí i názorové reflexe a sebereflexe.

Kinematografie, audiovizuální tvorba v nejširším spektru projevů a její výrazový aparát – „filmová řeč“ je v současnosti bezpochyby již pevně zakotvenou součástí globálního kulturního i mediálního prostoru, nejen pro možnosti specificky vizuálního sdělování a komunikace, ale v intenci našeho zájmu především jako autentický umělecký výraz disponující estetickými parametry a účinky, plně kompatibilními se záměry a charakteristikou vzdělávací oblasti umění a kultura. (Umělecké osvojování světa estetickými prostředky a účinky, v jehož procesu dochází k rozvíjení specifického cítění, tvořivosti, vnímavosti jedince k uměleckému dílu a jeho prostřednictvím k sobě samému i k okolnímu světu). V charakteristice vzdělávací oblasti již byl zmíněn film jako inspirační zdroj, s konstatováním jeho využitelnosti v nalézání vztahů mezi jednotlivými druhy umění. Nezdůrazňuje však možnost mimořádného kvalitativního efektu vlastní tvůrčí zkušenosti žáka s výrazovými prostředky audiovize.

S produkty filmové a audiovizuální tvorby a díly vytvořenými souborem výrazových prostředků, pro něž se vžil obecný název filmová řeč – filmový jazyk, se setkáváme stále častěji. Lze konstatovat, že jejich vliv v současném mediálním prostoru je převažující. Díky intenzitě vizuálního sdělení a působení na lidské smysly a psychiku (většinu informací z okolního prostředí vnímáme zrakem) je vliv audiovize prakticky ve všech oblastech života, příčně generacemi stále silnější. Na formování životních postojů, hodnot i citovost dětí a mládeže mají audiovizuální – filmové produkty a modely, jež jsou jimi prezentovány, nezanedbatelný vliv.

Ve všech fázích dětství a dospívání, tedy v době, kdy se zásadním způsobem formuje osobnost, působí dnes audiovize na mladého člověka velmi intenzivně, častěji než text (literatura, poezie) dramatická tvorba, hudba a výtvarné umění, a to někdy i ke škodě věci, pokud jde o žádoucí proporce, neboť audiovize je stále v jeho životě přítomna v řadě projevů a forem, od výsostně uměleckých, esteticky strukturovaných tvarů až po produkty ryze komerční, agresivně podbízivé a pokleslé, s prokazatelně manipulativními záměry.

Ačkoli ostatní druhy uměleckého projevu jsou v našem vzdělávacím systému základního a středního školství tradičně vhodně zastoupeny, výtvarná výchova, hudební výchova a později dramatická výchova, audiovize a film jsou v tomto ohledu nepochopitelně opomíjeny a jejich místo ve škole je dnes stále marginální. Všestranně inspirativní potenciál, jenž nabízí výchovnému a vzdělávacímu procesu na základní i střední škole kreativní využití širokých možností „filmové řeči“, je dosud využíván spíše sporadicky. Tato absence se může perspektivně projevit bezpochyby negativně, neboť základní orientace v hodnotovém systému, informace o výrazových prostředcích, možnostech a zejména vlastní tvůrčí zkušenost s filmovým výrazem, jako významným zdrojem komunikace, může k rozvoji osobnosti žáka právě v současnosti a budoucnosti jistě výrazně přispět.

Na některých školách již žáci zájmem o práci s využíváním audiovizuálních technologií učitele podněcují k tomu, aby s audiovizí pracovali. Často však i přes dobrou vůli a iniciativu se výsledky obracejí proti záměru právě pro nedostatek informací a oborové vybavenosti učitele. Proto bylo nutno nejen vytvořit metodicky fundovaný vzdělávací obsah oboru pro základní a střední školu, ale současně je nezbytné poskytnout v tomto směru učitelům a zejména studentům pedagogických fakult potřebné informace, metodiku a vzdělání.

V pedagogickém procesu je vhodné respektovat chronologické propojení jednotlivých fází činnostního schématu: produkce – recepce – reflexe. Již proto, že tento logický přístup nabízí rovněž základní fáze vývoje filmové řeči, jež proběhl v historicky relativně krátké době. Postavit pedagogickou metodiku vzdělávacího oboru na kontinuitě a kauzalitě těchto základních vývojových fází se pro pochopení podstaty a možností oboru filmové/audiovizuální výchovy jeví jako nanejvýš efektivní a pro žáky může být poutavým dobrodružstvím za předpokladu, že výuka oboru bude od samého začátku chápána především jako individuální tvůrčí zkušenost s výrazovým aparátem filmového jazyka.

Audiovize, film a jeho jazyk jsou „dětmi“ moderního věku, technologií a techniky, jejichž vývoj ovlivňuje podstatně jejich výrazové možnosti. Na konstrukci přístrojů se podílí mechanika, optika, elektronika, chemie. Audiovize je tak existenčně propojena s přístrojovou technikou, jež je sama o sobě pro dnešní generace mládeže velice atraktivní. Tuto motivaci je nutno kvalifikovaně využít a ukázat, že existuje i jiný než pasivně uživatelský přístup k této technice, totiž možnost jejího kreativního a tvůrčího užití.

První fáze seznamování s filmovou/audiovizuální výchovou by měla již na prvním stupni (třetí ročník) převážně vycházet ze spontaneity žáků a její podpory koncepčně zadávanými praktickými úkoly, spíše formou her, jež mají podnítit zájem o audiovizuální výraz a jeho komunikativní možnosti. Prostřednictvím společně vytvářených artefaktů při tvůrčích hrách žáci pochopí základní fyziologické a technické principy existence „pohyblivých obrázků“, jež předcházely objevu filmu. Zde je možno aplikovat některé postupy výtvarné výchovy, teorie her a některých speciálních metod, například „švédování“. Žáci by měli prakticky uchopit a pochopit princip skladebného vizuálního „vyprávění“. Podstatnou fází by měly být základní informace o principu fotografie (Obraz v černé komoře – laterna magika apod.)

Druhá fáze by měla seznamovat žáky s jednotlivými výrazovými prostředky, formotvornými postupy audiovize a jejich možnostmi (obsah záběru, jeho velikost, kompozice, úhel pozorování, princip montáže a jeho složitější uplatnění, čas a prostor ve filmové skladbě). Naučit užívat techniku kreativně a záměrně ovlivňovat její funkce v zájmu dosažení zamýšleného výsledku (manuální clonění a ostření, nastavení bílé ve vztahu k chromatickému pojetí výsledného obrazu). Vše je nutno bezprostředně ověřovat praktickými kroky a zadáváním kreativních úkolů vytvářejících prostor pro uplatnění individuálních přístupů jednotlivců. Žáci mají být vedeni ke schopnosti formulovat vlastní záměr a názor (základy dramaturgického myšlení). V této fázi by se také měli setkat s několika hodnotnými filmy, pro jejich věk podnětnými. Žáci by měli být vedeni k rozvíjení schopnosti diskutovat o nich.

Gymnaziální vzdělávání by mělo přinést možnost individuální tvůrčí reflexe v rozsáhlejších a náročnějších audiovizuálních tvarech a formách. Při vytváření těchto prací posilovat vědomí důležitosti a schopnosti komunikace a práce v týmu. Seznámit s jednotlivými druhy audiovize (dokument, fabulace, výtvarno) a se základními filmovými žánry. Cíleně podporovat zájem a individuální směřování jednotlivců v tomto ohledu. Vhodnými odkazy poukazovat na vzájemné vazby a průniky různých druhů umělecké tvorby a motivovat tím hlubší zájem o ně.

V soustavnějších projekcích by se žáci měli setkat s výběrem podstatných filmových děl minulosti i současnosti. Měli by rozpoznat a reflektovat jejich hodnoty. V diskuzi je analyzovat, zaujmout názor a argumenty ho obhájit. (Cíl: rozpoznat umělecké dílo). Obě fáze základního stupně i stupeň střední by měly kombinovat úkoly a zadání umožňující žákům naprosto individuální přístupy a řešení s podněty posilujícími vědomí důležitosti osobního přínosu pro práci týmu.

Audiovize je dnes samozřejmou, vlivnou a nezanedbatelnou částí kulturního prostoru a umělecké tvorby. Filmová řeč je jejím komunikačním a estetickým základem. V didaktice a výchově může být využita k rozvoji smyslových schopností, kreativity, fantazie, citovosti a současně k osvojování pozorného vnímání světa, nejbližšího okolí a jeho individuální názorové reflexi v komunikaci. Neméně pak k vytváření a upevňování hodnotového systému a etických postojů. Ze své povahy pak může plnit v rámci již existujících předmětů a jejich vzdělávacího obsahu (a to nejen předmětů uměleckých) dokonce funkci propojující a tmelící.

Vývojem a dalšími kontakty a „výpůjčkami“ z ostatních uměleckých disciplín dospívá filmový výraz k specifické skladbě vizuálních kinetických znaků podřízených temporytmickým vztahům v zájmu nikoli již jen prostého sdělení obsahu, ale jeho emotivnímu působení. Jako diváci jsme se naučili tyto vizuální znaky a vazby identifikovat a porozumět jejich záměrnému zřetězení (vizuální sdružování – porozumění filmovému „vyprávění“).

Filmová řeč v tomto ohledu není jen chronologickým zřetězením významů ve smyslu vizuálního zobrazení kontinuálně probíhajícího děje. Propojením vizuálních znaků a obsahů sousedících záběrů vznikají jiné a vyšší kvality, jež samy o sobě jednotlivé záběry neobsahují. Ona montáž vizuálních znaků opět přibližuje filmovou řeč některým moderním směrům výtvarného umění. Filmový výraz tím dospívá k originální poetice v komunikaci s divákem i specifickému vytváření a vnímání časoprostorových vztahů. Zde pak nalézáme vazby i na výrazové prostředky hudby (tempo, rytmus), drama (schopnost konstrukce dramatického konfliktu neseného postavami a jejich jednáním), poezie (obrazová metafora, symbol).

Filmová/audiovizuální výchova tedy může s oněmi vazbami, přesahy a konjunkcemi koncepčně pracovat, upozorňovat na ně a poukazovat na vzájemné vztahy uměleckého výrazu, jeho obecný základ a jedinečný, nezastupitelný význam v životě člověka a společnosti. Filmový jazyk je systém totálně syntetický. V tom spočívá jeho specifika a „modernost“. Díla filmového umění, stejně jako díla výtvarná, hudební a literární mohou tak významně přispět k specifickému procesu vnímání, poznávání a osvojování světa, jež je jinými prostředky neuskutečnitelné. Individuální tvůrčí zkušenost s filmovou řečí a aparátem jejich výrazových prostředků pak může významně obohatit a podněcovat imaginaci a tvořivost žáků i schopnost specifické komunikace, reflexe a sebereflexe.

Je nutno poukázat na fakt, že audiovize se od raných počátků vyvíjí v zásadě třemi cestami. Filmový obraz reálného světa – skutečnost, a její tvůrčí reflexe (Guido Aristarco v Dějinách filmových teorií: Film vzniká jako dokument).  Film fabulovaný – hraný (Příběh, drama, komedie a další žánry). Film využívající výtvarných možností a kvalit nového výrazu. Film trikový (Animace loutky a kresby, abstraktní film, videoart). S těmito možnostmi je nutno tvořivě pracovat. Nikoli však ortodoxně, neboť i zde existují průniky a  prostupnost.

Vytvořením vzdělávacího obsahu předmětu filmová/audiovizuální výchova pro základní školy a gymnázia a jeho oficiálním včleněním do našeho výchovného a vzdělávacího systému byl učiněn první a jistě významný krok. V tomto směru jsme se dokonce zařadili ke špičce přinejmenším v Evropě. Klíčovým problémem reálné existence, efektivity oboru a jeho vzdělávacího obsahu je však v současné chvíli informovaný a odborně připravený učitel.

Nedávno byly zahájeny z iniciativy MŠMT práce na revizi současných vzdělávacích obsahů všech vyučovacích předmětů na základním stupni. Ačkoli jsou tyto práce aktuálně pozastaveny, vznikl jako výsledek dosavadní činnosti týmu, zpracovávajícímu problematiku Filmové výchovy, dokument s řadou konkrétních poznatků a doporučení. Konstatuje se v něm mimo jiné: Výzkumný tým z Fakulty filmových studií FF UK za podpory MK ČR (nikoli MŠMT) mapoval stav výuky Filmové/audiovizuální výchovy na českých školách. Projekt i přes svá omezení zřetelně odhalil zásadní problémy v tomto směru. V současnosti se obor na českých školách vyučuje málo. Na základním stupni jde o jednotky. Ve středním školství a na gymnáziích je situace o něco lepší.

Podle doporučené metodiky soustavně nepostupují prakticky nikde. Učitelé, kteří mají k oboru aktivní vztah, si připravují materiály pro výuku individuálně. Z odpovědí z terénu a od ředitelů škol jednoznačně plyne, že většina není o existenci kurikula ani o možnosti zařadit filmovou výchovu do výuky informována. Dále jsou nejčastěji zmiňovány problémy s nedostatkem kvalifikovaných vyučujících, učebních materiálů, pomůcek a nedostatkem hodinových dotací. Tam kde je obor alespoň omezeně součástí výuky děje se tak v rámci jiných předmětů. Z odpovědí též vyplynulo, že po překonání výše uvedených problémů by zájem o předmět na školách byl dosti vysoký. Jde jen o další důkaz povážlivé rozkolísanosti našeho školství zatíženého stálými dílčími změnami, často nepromyšlenými a vzápětí opět rušenými. Přetížení, dezorientovaní, byrokracií zatížení a špatně placení učitelé se nemají čas věnovat podstatným věcem.

Výrazně jiná situace výuky oboru je v základním uměleckém školství. Zde je aparát výrazových prostředků a možností kinematografie užíván hojně. Především ve vztahu k výtvarné výchově. Jde zejména o využití kinetických a skladebných možností při realizaci různých druhů animace. Výsledky v tomto směru jsou nejen početné, ale také inspirativní.

Ze zahraniční praxe a získaných informací vyplývá, že filmová výchova není vyučována v propojení s výchovou mediální. Na rozdíl od našeho prostředí kde jsou k tomu tendence. Tento postup je nutno jednoznačně odmítnout. Oba obory mají různý obsah, zabývají se rozdílnou materií a směřují k jiným informacím. Filmová výchova je, jak bylo výše uvedeno, oborem uměleckým se všemi důsledky tohoto pojetí. Kdežto mediální výchova se zabývá klasifikací médií, analýzou, tříděním a hodnocením mediálních informací v co nejširším spektru jejich původu.

Z práce týmu vyplývá následující návrh, který by mohl řešení uvedených problémů pomoci začít efektivně řešit. Ideálním se jeví dlouhodobý, dotovaný výzkumný projekt MŠMT, vytvořený s koncepční pomocí NUV, který by na vybrané Pedagogické fakultě v doplňkovém bakalářském oboru umožnil vystudovat skupině zájemců Filmovou/audiovizuální výchovu podle existujícího kurikula. Lze uvažovat o prezenčním i dálkovém studiu. Absolventi by pak mohli začít působit v terénu. Vyhodnocené zkušenosti z projektu a jeho částí by jistě posloužily k efektivnímu možnému rozšíření oboru do výuky na dalších fakultách a následně na základních školách a gymnáziích.

Filmová/audiovizuální výchova je pro výuku ve školách oborem potřebným a perspektivním, patří mu nejen současnost, ale především budoucnost. Na její požadavky by naše školství mělo být kvalifikovaně a koncepčně připraveno.

                                                                                             Rudolf Adler