O filmové výchově ve Francii s Nathalie Bourgeois

14. 2. 2020

Nathalie Bourgeois je jednou ze zakladatelek pedagogického oddělení ve Francouzské filmotéce. Řídí mezinárodní projekt Le Cinéma, cent ans de jeunesse (Film, sto let mládí) a zároveň koordinuje evropské vzdělávací projekty (např. CinEd), jichž se Filmotéka účastní.

Co se chápe filmovou výchovou (FAV) ve Francii? Je zde již součástí národního vzdělávacího programu, proč by se tedy Francouzská filmotéka měla ve FAV angažovat?

NB: Francouzská filmotéka vznikla v době, kdy filmová výchova jako součást výuky neexistovala. Takové aktivity nevyvíjela a také výstavní činnost byla velmi omezená. Tento směr se hodně rozvíjel v době, kdy jsem sem nastoupila. Tehdy byla ústřední myšlenka – zpřístupnit sbírky mladým lidem. Šlo především o historický přístup. Postupně se ukázalo, že je to pro nás prostor vyzkoušet si nové přístupy a novou práci s diváky. Nejde o výuku, jako je to případ FAV ve školách, kde to může vést až k maturitní zkoušce. Pro nás to bylo spíše něco jako iniciační proces a filmotéka se chtěla stát místem přenosu a uchování filmové paměti. My jsme s tím začali v letech 1994-95 a tehdy to vše vypadalo velmi zvláštně a neobvykle. Chtěli jsme, aby tento přenos nebyl jen pasivní a aby se také něco vytvářelo. Vymysleli jsme si tedy mezinárodní program Film, sto let mládí (Le cinéma, cent ans de la jeunesse). Já jsem tehdy měla možnost spoluzakládat pedagogické oddělení ve filmotéce. Co bylo neobvyklé, bylo, že jsme tehdy pracovali s videem a mnoho lidí mi říkalo, že to není úkolem filmotéky. Vždy jsme byli rozkročeni mezi dvěma póly – filmotéka byla místem uchování a předávání a zároveň nabývala pedagogického významu. Byli jsme taková laboratoř.

Takže nebylo vaším cílem rozšířit nabídku v rámci výuky tohoto předmětu, ale chtěli jste rozšířit aktivity filmotéky?

Ne tak úplně, to se týkalo jen sbírek. Kromě výstav, projekcí a přednášek, jsme chtěli vyzkoušet pedagogický přístup k filmu skrz jinou metodiku. Nikdo po nás nic nechtěl, tato iniciativa nevyšla od ostatních oddělení filmotéky, vyšla od skupiny lidí uvnitř jako další z cest přístupu k filmu. Filmová výchova ve Francii, ačkoliv integrovaná ve školském systému, je hodně závislá na řadě soukromých spolků a organizací, které nejsou tak stabilním a symbolickým místem jako Francouzská filmotéka.

Jaké jsou hlavní pilíře tohoto vašeho projektu? A jaký byl jeho vývoj?

Projekt se změnil i nezměnil. Byl zahájen v roce 1995. Už tehdy se inspiroval ve filmové výchově, jak jí chápal například Alain Bergala. Metodologické základy jako jsou východiska, že je třeba filmy objevovat skrz vlastní zážitek, že je třeba pracovat s ukázkami, aby se filmy mohly obrazně řečeno setkávat, že je třeba takovou pedagogickou činnost rozložit v čase alespoň jednoho školního roku, že je třeba, aby do výuky vstoupil taky filmař z praxe atp. Základní struktura, kterou lze nazvat metodikou předmětu, již existuje a odborná veřejnost ji přijala a chápe ji. Ale my ve filmotéce jsme se posunuli od národního k mezinárodnímu projektu. Myslím, že náš projekt Film, sto let mládí je založen více na praktické části, kde si lze vyzkoušet řadu přístupů. Část je složená z teoretické reflexe filmových témat. Vždy jde o pětačtyřicet setkání bez ohledu na počet účastnících se zemí. Jde nám o to, aby si všichni mohli vyměňovat zkušenosti a nápady. Nyní mám zkušenost z jiných mezinárodních projektů a vidím jeden zásadní rozdíl. Většinou v těchto projektech nevíte, co ostatní dělají, čím se zabývají.  Zatímco v rámci našeho projektu se účastníci vídají pravidelně a mohou posoudit konkrétní výsledky práce. Zároveň diskuze a posouzení probíhá na základě filmů. V tom spočívá jeho velký přínos.

Mohla bys teď popsat, jak přesně váš projekt Film, sto let mládí probíhá v reálném čase?

Francouzská filmotéka je koordinátorem na mezinárodní úrovni a je zároveň účastníkem projektu – zastupuje kraj Ile-de-France. Máme i další partnery i v jiných francouzských krajích. Vše je založené na dobrovolnosti, nikdy jsme nikoho k ničemu nenutili a nikoho nepřemlouvali. Když vidíme potenciálního partnera, jen ho upozorníme, ale nikdy nepřemlouváme. Partneři jsou asociace, školy nebo také provozovatelé kin. Na začátku školního roku se všichni odpovědní pedagogové, koordinátoři a účastníci sejdou u nás ve filmotéce. Zde se dohodneme na společném tématu, které se nikdy neopakuje. Uměleckým koordinátorem projektu je Alain Bergala, který toto řídí. Dohodneme si společná pravidla práce. Později na podzim se dospělí znovu sejdou, abychom se navzájem informovali, kam jsme dospěli. Například je třeba vybrat ukázky z filmů, které si pouštíme a připravíme první cvičení, jak s nimi pracovat na tématu a následně připravit natáčení. V březnu se opět sejdeme, stále bez žáků a studentů. Znovu diskutujeme, zda všechno probíhá v pořádku a co je třeba udělat. Na konci školního roku se znovu sejdeme, abychom si pustili film, který každá skupina na dané téma za ten rok natočila. Vždy se koná pětačtyřicet dílen, máme pětačtyřicet filmů a každý má maximálně délku deset minut. Pouštíme si je ve filmotéce za přítomnosti dospělých i dětí, které jsou vybrány a zastupují jednotlivé partnery. Samozřejmě si všichni vyměňují názory, jak se povedlo téma zpracovat. Filmotéka zajišťuje prostory, organizaci, odpovídáme na otázky atp.

Mohla bys konkrétně přiblížit nějaká témata, aby to pro lidi zvnějšku bylo jasnější?

Jde o obecná témata jako hledisko, ukázat či skrýt, barva a tenhle rok jsou to pocity ve filmu.

Myslíš, že ten projekt se může dál rozvíjet? A případně jak?

Především jsme si ověřili, že tato metodika, tento přístup porozumění filmu, funguje po celém světě bez ohledu na kulturu a znalost filmu ze strany účastníků. Jde samozřejmě o projekt vedený Francií, společným jazykem je francouzština a je odlišný od anglosaského přístupu k filmovému rozboru. Ale je úspěšný ve městech jako na venkově a ve velmi odlišných sociálních podmínkách. Na konci roku je velmi zajímavé, když se potkají výsledky práce z brazilských favelas, s těmi z argentinských ostrovů a ze středu Francie. Jde o značně odlišná prostředí, ale film je dokáže spojit právě na úrovni obecnějších témat.

Takže vlastně projekt se hlavně rozšiřuje do dalších zemí a nic jiného není třeba měnit?

Asi to tak je. Zároveň pořád hledáme stav, aby děti byly v rámci projektu svobodné ve svém vyjadřování. Nechceme je nutit k žádným demagogickým přístupům, ale dát jim tvůrčí volnost, aby výsledky jejich práce byly co nejosobnější. Chtěli jsme pečlivě hlídat, abychom účastníky nevedli k nějakému normativnímu přístupu k filmu. A výsledné filmy jsou velmi odlišné vzhledem k prostředí, v němž vznikly nebo vzhledem ke kulturním východiskům autorů. Většinou ty příběhy mají samozřejmě velmi dokumentární povahu, přesto jsou tam rysy esejistické a vlastní názor. Je to zároveň velmi komplikované organizačně, protože jde o organizaci pětadvaceti dětí, které mají spolupracovat.

Jakou vidíš tedy spojitost mezi CINEDem a vaším projektem?

CINED je více zaměřen na distribuci filmů a jejich analýzu. Nás vlastně hlavně zaujalo, že metodicky je projekt postaven tak, že do něho může vstoupit kdokoliv bez předchozího vzdělání. Filmotéka vstoupila do projektu se svou koncepcí pedagogickou, kterou si každá země mohla mírně upravovat a taky to dělá. Pak nás zaujalo vytváření pedagogických materiálů a samozřejmě i ten mezinárodní rozsah projektu. Což nám umožnilo vyzkoušet si náš přístup na široké mezinárodní úrovni.

Nicméně filmotéka není v rámci CINEDu mezinárodní partner, není hlavní koordinátor a není ani účastník. Můžeš tedy upřesnit její roli?

Filmotéka je pedagogickým koordinátorem, protože Francouzský institut nemá jako svůj cíl a nikdy neměl, vytvářet a šířit nějakou metodiku. Filmotéka aktivně hledala zahraniční partnery a organizačně vše koordinovala. Ale já pořád zdůrazňuji, že především jsme zodpovědní za pedagogický obsah projektu. Na náš vrub jdou pedagogické materiály a koordinace jejich přípravy. Ono to je v souladu s tím, co metodicky sledujeme. Filmotéka má totiž zkušenosti z mezinárodních projektů obdobného typu, máme také vlastní síť kontaktů a jsme zvyklí pracovat tak, že koordinujeme značně rozdílné partnery. Ostatně jsme řadu partnerů navrhli. Konkrétně pak se staráme o organizování setkání partnerů, kde si vyměňují zkušenosti, koordinujeme tvorbu pedagogických materiálů a poskytujeme zázemí technické i pedagogické. Neúčastníme se projektu pouze na teoretické úrovni.

Byla bys schopná identifikovat nějaké slabiny celého projektu?

Právě v případě psaní pedagogických materiálů jsem si uvědomila několik zásadních překážek,protože Filmotéka byla editorem a odborným korektorem textů pro CinEd. Vypracovali jsme jakousi chartu či návod k psaní. Ale samozřejmě každý autor je rozdílný, a to se v textu odrazilo. Zpočátku si myslím, že někteří partneři se cítili osamoceni a museli sami hledat svou cestu. V pedagogické části to bylo výrazně cítit ve stylu k přístupu, někdy autor toho věděl až moc a to vadilo, někdy nebyl zase dostatečně informovaný. Ale jsem přesvědčená, že CinEd je hodně otevřený vůči ostatním zemím. Myslím, že je velmi přínosné v rámci CinEdu, že partneři jsou velmi rozdílní, jejich postavení ve své zemi je různé, a přitom v tom celém dobrodružství se postupně sbližují i přes počáteční neshody.

Uvedu jeden příklad – když byl vybrán rumunský film Nejšťastnější dívka na světě (2009, r. Radu Jude),rumunský partner byl překvapený, protože ho vůbec nepovažoval za typický pro svou zemi, připadal mu velmi hrubý a neodpovídající realitě. Zatímco někteří partneři jsou v dokonalém souladu s vybranými filmy. Jiní mají více povahu středozemní oblasti a prostě některé filmy z výběru Cinedu je nikdy zajímat nebudou. Celkově je třeba také říct, že nejde o filmovou klasiku, jednotlivé tituly vybírá vždy část partnerů a není to něco mechanického. Je to do značné míry živý organismus. Právě síla projektu tkví v jeho jedinečnosti, které z toho vyplývá, kdy se vedle sebe sejdou Víctor Erice, Pedro Costa a současné filmy. Další přínos je, že podklady k filmům vznikají v zemi původu daného filmu. Kdybychom tedy srovnali pedagogické materiály k tomu samému filmu napsané ve Francii pro náš systém, hned bychom si uvědomili zásadní rozdíl v přístupu. Tohle se vlastně váže k té evropské výzvě, že jde o různé země.

Děkuji za rozhovor.

18.11. 2019, Francouzská filmotéka, Paříž.

Rozhovor vedl a přeložil David Čeněk