Sdílet cinefilii s ostatními. Rozhovor s Christine Kopf

1. 4. 2020

Christine Kopf vystudovala filmovou vědu, německou filologii a kulturní antropologii. Ve Wiesbadenu vedla několik let festival goEast zaměřený na středo- a východoevropský film a (společně s Barbarou Dierksen) DeutschesFernsehKrimi-Festival (Německý festival televizní krimi). Vyvíjela koncepty, výstavy a filmové přehlídky pro FilmhausNürnberg (Filmový dům Norimberk), Zentrum für Kunst und Medien Karlsruhe (Centrum umění a médií Karlsruhe), kulturní odbor ve Wiesbadenu, Hochschule für Gestaltung Offenbach (Vysoká škola designu Offenbach) a především pro Deutsches Filminstitut & Filmmuseum (Německý filmový institut & filmové muzeum) ve Frankfurtu nad Mohanem. Již 20 let zde působí jako kurátorka výstav, dramaturgyně filmových přehlídek a organizátorka speciálních akcí. Od roku 2013 vede oddělení filmového vzdělávání a filmové výchovy a od roku 2018 se navíc podílí na vedení strategického rozvoje celé instituce. Mimoto je od roku 2013 kurátorkou filmové ceny udělované Nadací Roberta Bosche (Robert Bosch Stiftung) za mezinárodní spolupráci mladých filmových tvůrců z Německa a arabského světa.

Každý rozhovor rád začínám všeobecnou otázkou a chtěl bych to udělat i dnes: Co vůbec rozumíte pojmem „filmová výchova”?

Filmovou výchovu chápu poměrně široce. Všechny děje, jež vedou k tomu, aby bylo lidem každého věku umožněno setkání a hlubší vyrovnání s mimořádnými filmy, jsou pro mě „filmovou výchovou”. To zahrnuje kurátorování filmových přehlídek, nabídku filmových klubů, rozhovory o filmu, workshopy, psaní o filmu a mnoho dalšího.

Kde leží hlavní cíle vaší práce?

Hlavním cílem je pro mě sdílet svou cinefilii s ostatními lidmi v naději, že kinematografie může obohatit také jejich život.

V DeutschesFilminstitut&Filmmuseum(DFF) zastáváte pozici nejen ve vedení oddělení vzdělávání a výchovy, ale také ve strategickém vedení celého institutu. Oproti mnoha jiným institucím, jež i dnes vnímají vzdělávání jen jako rozšíření svých ústředních aktivit, to zjevně dokazuje význam, který má vzdělávání pro práci vašeho institutu. Jaké výhody přináší takováto emancipace vzdělávání v rámci velké kulturní instituce?

Mohu intenzivněji vysílat vlastní podněty a aktivně pracovat mimo hranice jednoho oddělení na tom, aby naše instituce a její aktivity měly společenskou důležitost. Příkladem je téma interkulturní komunikace a diverzity.

Jakou roli může hrát cinefilie ve vztahu k interkulturním tématům a vzájemnému přijetí?

Film spojuje napříč všemi kulturními hranicemi. Ve zprostředkování lásky k filmu, za něž svou práci považujeme, je ale skryto mnoho dalšího: kromě výchovy k dívání jde i o utváření vkusu a názoru, jež určují vztah ke světu a společnosti a jež hrají ústřední roli v hodnotách, jako je otevřenost, kritičnost, rozmanitost, tolerance a zvědavost objevovat nové a neznámé světy. Cinefilie je pro nás jeden z hlavních klíčů k otevřenosti vůči světu.

Jak se projevuje pevné spojení vzdělávacích aktivit s vedením celého institutu ve vašem běžném životě?

Tak, že mám stále na všechno málo času [smích]. Práce na strategickém rozvoji mi umožňuje důvěrněji sledovat celou naši instituci a její pohyby a také je spoluutvářet. Užívám si práci přesahující hranice konkrétně vymezeného oddělení, jinak bych si to ostatně ani neuměla představit. Mám možnost seznamovat se s úvahami a rozhodováním kolegyň a kolegů z jiných oddělení a lépe jim porozumět.

Mohla byste tuto spolupráci ilustrovat konkrétním příkladem a popsat způsob, jakým může v souhře několika oddělení vznikat nový vzdělávací projekt?

Obecně nejsou vzdělávací projekty vymýšleny a koncipovány jen u nás, týkají se celé instituce a tím i různých oddělení. Vezměte si třeba náš MiniFilmclub, který by byl nemyslitelný bez našeho kina. A samozřejmě moji kolegové – třeba z výstavních oddělení – spolupracují s mým oddělením vždy od samého počátku kvůli koncepci vzdělávacích nabídek.

Koho považujete za svou cílovou skupinu?

Naše hlavní cílová skupina je v současnosti jednoznačná: Mladí lidé od čtyř do zhruba dvaceti let. Ústředním tématem je pro nás kulturní účast, obzvláště usilujeme o ty lidi, kteří nás nenajdou automaticky.

Všichni starší by mohli být rovněž naší cílovou skupinou, to však v tuto chvíli překračuje naše prostředky a síly. Je ale možné, že se tímto směrem budeme dále rozvíjet.

A jaké cesty využíváte, abyste se dostali ke svým recipientům?

Pracujeme s aktéry a aktérkami, jako jsou pedagogové a pedagožky, vyučující a rodiče. Pracujeme s nadacemi a spolky, s institucemi v sociální oblasti. Hodně k nám chodí školky a školy, hostujeme ale také v asi osmdesáti kinech v Hesensku. Hledáme si partnerská kina a další spojence v celém Německu. Máme programovou brožuru, newsletter, vyvíjíme tiskové aktivity. V rámci filmového festivalu LUCAS a při modelových projektech hodně pracujeme s účastí mladých lidí už během přípravy projektů.

Znamená to, že mladé lidi necháváte nahlédnout nejen do práce filmových tvůrců, ale také dramaturgů či pořadatelů festivalů?

Ve spolupráci s mladými jsme zjistili, že ti starší z nich se zajímají o velmi různorodé představy o povolání v oblasti filmu a kinematografie. My jsme tomuto zájmu otevření a snažíme se jim zprostředkovat různé pracovní náplně v plné šíři. A to vlastně i co se týče konkrétní práce lidí, kteří udržují v chodu tak velkou instituci, jako je ta naše.

Má být pro vaše návštěvníky a návštěvnice zásadní zkušeností návštěva vašeho muzea? Anebo pracujete i s alternativními možnostmi?

Srdcem našeho domu je kino. Toto místo pro nás má velkou důležitost, nelze ho přiměřeně nahradit (například projekcemi v seminárních místnostech nebo na školách). Neznamená to však, že vycházíme z nějakého nostalgického postoje, proměnlivost médií akceptujeme jako konstantu. Když už „jdeme ven“, tak nejraději do spřízněných kin. Současně jsme ale také do výstavního prostoru integrovali pohyblivý obraz, filmové úryvky tam lze zažít nevšedním způsobem.

Jaké výhody může oproti kinu nabídnout takováto filmová výstava?

Filmové úryvky, které prezentujeme na našich výstavách a třeba také jako trvalou instalaci v naší stálé expozici, se k návštěvníkům dostanou automaticky, jakmile si k nám najdou cestu, a dobře fungují i pro školní třídy, které nás denně navštěvují. Nesmíme zapomínat, že právě mnoho mladých lidí má odlišné divácké zkušenosti a pohyblivý obraz vidí už sotvakdy v kině. Setkání s těmito filmovými obrazy na našich výstavách se pak často pohybuje mezi znovuobjevením a zcela novou zkušeností. Přesto však setkání s filmem v kině není ničím jiným nahraditelné a má pro naši práci nedocenitelný význam.

Jaká je vaše spádová oblast? Je to město Frankfurt? Nebo spolková země Hesensko? Anebo vůbec nepracujete s takovýmto regionálním vymezením?

Vědomě a strategicky pracujeme už mnoho let na tom, abychom byli nejdůležitějším poskytovatelem estetického filmového vzdělávání ve Frankfurtu i v Hesensku. Zhruba před dvěma lety jsme se jako instituce etablovali také na úrovni celé spolkové republiky. Kromě toho nám velmi záleží na obsahové výměně s kolegy a kolegyněmi z příbuzných institucí zaměřených na filmové dědictví v Evropě, neboť to naši práci a naše poznání skutečně obohacuje. V současnosti se podílíme na celosvětovém projektu LeCinéma, cent ans de jeunesse organizovaném Cinémathèquefrançaise a jsme partnerem projektu Evropské unie CINEMINI EUROPE. Jako další krok bychom rádi zahájili také mimoevropská partnerství.

Proměnila digitalizace možnosti, jak oslovit recipienty a recipientky? Může být dnes spádová oblast větší kvůli digitalizaci? Třeba i mezinárodní?

V každém případě může dojít skrze digitální šíření obsahů naší práce v oblasti filmového vzdělávání, našich těžišť a cílůk široce zaměřenému diskurzu. Kromě toho naše práce jistě získá silnější mezinárodní odezvu. Pro úspěšné použití digitálních médií v přímé vzdělávací práci je však z našeho pohledu rozhodující ne tak samotné médium jako odpovídající interakce, tedy jak vyučující využívá digitální techniku a jak se v práci s ní vzdělává.

U našich mezinárodních partnerství je nadále podstatné osobní seznámení, abychom zjistili, zda ve vzdělávání sdílíme podobné hodnoty a postoje. Pak už se může komunikace odehrávat prostřednictvím digitálních médií.

Využíváte digitální technologie v rámci vzdělávacích aktivit? Anebo chcete – především mladému publiku – představit spíše krásu analogové alternativy?

Z našeho pohledu zde není žádný rozpor. Ve své práci se snažíme zprostředkovat plnou šíři filmu a kinematografie coby umělecké formy. K tomu patří dějiny filmu (včetně prehistorie a raného filmu) a filmová estetika stejně jako práce s filmem coby materiálem i práce s digitální technikou. Uvedu konkrétní příklady: V projektu CINEMINI EUROPE spolupracuje DFF s EYE Amsterdam, s amsterdamským dětským festivalem Taartrovers, s vídeňským ÖsterreichischesFilmmuseum a lublaňským Kinodvorem, abychom už těm nejmenším návštěvníkům kina zprostředkovali lásku k filmu a ke kinu. V právě probíhající pilotní fázi se testují krátké programy z uměleckých a experimentálních filmů i dokumentárních a narativních formátů pro skupiny dětí z mateřských škol. Vzniká katalog Cinemini s 20 krátkými filmy, který bude od podzimu 2020 zpřístupněn také digitálně na webových stránkách jednotlivých partnerů. Především školky tak mohou nízkoprahově získat filmy a pedagogické materiály a samostatně s nimi pracovat.

V digitálním participativním projektu Multimediaguide jsme společně s dětmi a mladými lidmi vytvořili multimediálního průvodce naší stálou expozicí. Na tabletech, jež si naši návštěvníci a návštěvnice mohou bezplatně vypůjčit, jsou k dispozici také videa a filmové ukázky. Mladí účastníci a účastnice tohoto projektu intenzivně pracovali na workshopech filmových dějin a estetiky a těžiště našeho zájmu tak i zde leželo ve smysluplném propojení digitálních a analogových témat.

Jako doprovodný program k výstavě Digital Revolution jsme ale naopak záměrně využili kontrapunkt a zřídili „analogovou laboratoř“. Konal se v ní například workshop s umělkyněmi z LaborBerlin. Také si totiž myslíme, že právě rodákům digitálního světa můžeme s analogem – názorným hapticky a v postupech, nikoli ztraceným v black boxu – nabídnout důležitou protiváhu. A ano, chceme je obeznámit s krásou analogu.

Může filmová výchova pozitivně ovlivnit také dobrou orientaci mladé generace v multimediálním světě? Anebo je to úkol spíše pro mediální výchovu?

My svůj domovský přístav vidíme spíše v kulturní a estetické výchově, v mediální pedagogice tolik ne. Jde nám o setkávání s filmem jako uměním. A úkolem umění z našeho pohledu spíše není „dobrá orientace“. Umění může divákem stejně takotřást, jako ho navést k sebereflexi.

A existuje vůbec jasná hranice mezi filmovou a mediální výchovou?

Těžko říci ve stručnosti. Při workshopech také využíváme kamery, telefony, tablety, digitální střižnu. Ale to všechno je oproti setkání s dílem v prostoru kina druhotné. Proto se cítíme být pevně ukotveni právě ve filmové výchově.

Stojíme na počátku nového desetiletí. Vidíte pro nadcházející roky nějaké nové cíle či důležité výzvy pro filmovou výchovu?

Stejně jako v dalších oblastech kulturního vzdělávání vidím i pro filmovou výchovu jako jeden z nejdůležitějších cílů vzít v úvahu silné společenské proměny, přenést kulturní rozmanitost naší společnosti do kulturních institucí a integrovat ji ještě silněji než dosud. Nabídku svých vzdělávacích aktivit budeme muset ještě více otevřít a zatraktivnitpro takovou cílovou skupinu, která si cestu do muzea nehledá tak snadno. Máme vůči společnosti závazek do tohoto procesu zapojovat široké a různorodé publikum, naslouchat jeho přáním a zájmům a ty také institucionálně proměňovat.

Rozhovor vedl a z němčiny přeložil Matěj Forejt.