Každý VR projekt je zastaralý už v době uvedení, přesto je vzrušující být součástí pokroku

4. 5. 2020

Technologie virtuální reality se neustále zdokonaluje. Iona McEwan hledá způsoby, jak najít co nejlepší využití pro její specifické odvětví, augmentovanou realitu. Během ní projekce ve speciálních polopropustných brýlích interaguje s okolím. Skotská autorka vyvinula edukativní projekt pro přírodovědecká muzea, který přivedl k životu některé vyhynulé tvory, a nyní pracuje na interaktivním modelu Mezinárodní vesmírné stanice, jenž bude reagovat také na dotek. Během festivalu Jeden svět představila v Praze projekt Oživlé muzeum, ukazující možnost využití VR technologie (nejen) při školním vzdělávání. Princip „rozšířené reality“ představuje jednu z možností, jak propojit porozumění audiovizuálním médiím s poznáním a pochopením světa, ve kterém žijeme.

Virtuální realita je zatím v mnoha ohledech investicí do budoucna, ne výdělečná produkce. Zdá se, že na dobré cestě jsou virtuální hry. Dosáhne technologie komerčního úspěchu i mimo jejich sféru?

Vidím k tomu potenciál, pokud bude dost vůle překonat těžký začátek. Odvážnějších, komplexnějších a hodnotnějších prací se už nyní dočkáváme v neustále větší míře, jak se technologie zlevňuje a zpřístupňuje. Zakoupit dnes program, v němž se virtuální realita programuje, už je relativně levné, protože lze tvořit ve stejných systémech, v nichž se dělají standardní počítačové hry. Enginy proto už mají široké využití a nemusejí být extrémně drahé. Problém pro VR představuje cena brýlí a dalších senzorů, které si musí člověk nasadit. Ty klasické už si sice může dovolit běžná středněpříjmová rodina, ale pokročilejší technologie, jako je naše, jsou stále mimo dosah každodenního provozu. Nemůžeme se tedy spoléhat na to, že si někdo naši práci jen tak stáhne domů a pustí večer po práci. Sety jsou tak drahé a tak nedostupné, že nezbývá než doufat, že je nakoupí nějaká instituce, jako je muzeum či galerie. Doufáme, že časem budou dostupné školám a bude možné využít je pro obecnější vzdělávání. Sponzoři jsou každopádně méně ochotní přispívat než u klasických médií.

Platí, že musí tvůrci virtuální reality tvořit předně věci jako reklamy nebo edukativní videa? Je těžké realizovat umělecký nápad, pokud není propůjčen nějakému konkrétnímu účelu?

Jistě, tak je tomu u každé vznikající technologie. Velké společnosti, které do pokroku investují, to dělají pro nějakou formu užitku. Když jím není kontakt s velkou masou, musí to být něco jiného, a umělecká hodnota hraje prioritní roli pro málokoho. Existují sice určité fondy financované velkými firmami, které se oficiálně nesoustředí na finanční návratnost a prezentují se jako mecenášská činnost, i jejich výběr je ale zaštítěn myšlenkou budoucího užití a rozvoje. Od podporovaných projektů se přinejmenším očekává co největší reprezentativnost a efektivnost. Není tedy snadné pohybovat se v tomto prostředí čistě s uměleckými ambicemi. Přesto se už ale objevila spousta úžasných uměleckých konceptů. Byly sice rámovány komerčně, to však nevylučuje, že měly velkou hodnotu. Naše projekty jsou často edukativní a pracujeme s muzei třeba na tom, abychom přivedli k životu prehistorické tvory.

Jaký je dosah vaší práce? Kolik diváků zhlédlo vaše rekonstrukce vyhynulých zvířat?

Kdybych to měla nějak odhadnout, bude to hodně nízké číslo. Každá prezentace s sebou nese zapůjčení zařízení a vyškolení obsluhy. Samozřejmě to člověka občas zamrzí – když něco vytvoříte, chcete, aby to vidělo co nejvíc lidí. My jsme o tohle zadostiučinění zatím ochuzení.

V čem spočívá unikátnost vašeho postupu?

Nepracujeme pouze s virtuální realitou, ale s augmentovanou realitou. Naše brýle vás neodříznou od světa, jsou propustné, a obraz se do nich projektuje tak, aby byl zároveň stále vidět okolní svět. V komplexnějších případech projekce dokonce se světem nějak aktivně koexistuje – vyhynulý dinosaurus se třeba realisticky prohání po podlaze, protože čidla dokáží vypočítat autentickou geometrii prostoru. Časem si díky tomu budete moct onoho dinosaura i pohladit. To je ale pořád daleko. Zatím vybraná zvířata jen plují okolo vás a vy si můžete ukázat na ta, o nichž chcete něco slyšet.

Jakou limitaci pro vás v tuto chvíli představují technologie? Jak blízko jsou vaše produkty k těm, které byste si vysnila dělat, a co ještě není možné?

Jsme na začátku dlouhé cesty. Technologie je pro naše plány v současnosti větší překážka než finance. Sníme o tom, aby bylo možné tvořit něco, jako jsou hologramy, které znáte ze sci-fi, kdy by se skupina lidí mohla společně koukat bez jakýchkoliv brýlí na interaktivní projekci. V tuto chvíli se ale na „multiplayerových“ technologiích pracuje jen s myšlenkou nasazeného setu.

Pracovat na tom, jak u VR dojít ke sdílení zážitku, je jistě zásadní. Zatím je pro tuto technologii typické osamění. Izolace, kdy si nasadíte brýle a sluchátka a zcela ztratíte kontakt se světem.

Chápu, člověk se cítí zranitelně, bezbranně. Mnoho lidí si i proto nedokáže zážitek virtuální reality vychutnat, zažívají dokonce určitou tíseň. Brýle a případně další nasazené senzory mohou být navíc ještě celkem nepříjemné, omezující pohyb a pohodlnost. S tím vším se musí něco dělat. Jde o porodní bolesti, médium nebude takhle těžkopádné navěky, ale pokud si neprojdeme současným stavem, nedostaneme se dál.

Jako u každé technologie na vzestupu, i tady soupeří řada konkurenčních konceptů, z nichž nezvítězí nutně ty nejlepší, ale ty nejlépe promované, nejsnadněji replikovatelné… Mnoho objevitelů neudělá nic špatně, přesto skončí ve slepé uličce. Nebojíte se toho?

To je cena, kterou musíme být připraveni zaplatit. Nemyslím si ale, že by šlo v takovém případě o ztrátu času, protože poznatky z prozkoumání každé konkrétní uličky, i kdyby slepé, tu zůstanou a jistě budou využity. Ve vědě má každá ulička zanesená na mapu význam, i kdyby díky ní jen měla být zřetelnější správná cesta. U mě pak strach z neuchycení převyšuje nadšení z možnosti zkusit něco nového. Radost z toho mi zůstane, i pokud se za pět let ukáže, že jsme si vybrali technologii, která se nestane mainstreamem. Každá technologie ostatně dřív nebo později vyjde z módy. Před pár lety šla na odbyt 360stupňová videa a 3D televize, dnes už jako atrakce nikoho nezajímají. Musí se hledat nové, originální způsoby užití této technologie, protože sama o sobě už dech nikomu nesebere.

Přesto virtuální realita stále spoléhá především na svou novost a na vyvolanou fascinaci. Věříte, že tuto fázi překoná a stane se něčím, co sice nebere dech, ale lidé to oceňují i jako samozřejmost?

Zdá se mi to pravděpodobné. Navíc stojí za zmínku, že se tato technologie uplatňuje už i celkem prakticky, nejen pro vyvolání úžasu. Někteří chirurgové se díky speciálním a stále velmi drahým programům učí pomocí virtuální reality operovat. V jednom systému pak cvičí vojáci krizové situace. Koluje historka, že jeden kadet ve virtuální realitě ukradl tank a zničil základnu jako žert, za což byl potrestán, jako by něco provedl ve skutečnosti. Jestli je to pravda, nevím, ale otevírá to řadu otázek o vztahu virtuální reality k té naší. Jak srovnávat naše chování v jejím prostoru s tím ve fyzickém světě? V současnosti není technologie zdaleka tak dokonalá a spolehlivá, aby si někdo mohl splést, jestli je prostor okolo něj skutečný, nebo ne, ale až se ten rozdíl začne smývat, bude stále problematičtější ty dvě věci oddělit. Otázka zodpovědnosti a následků rozhodnutí naberou nový význam.

A až se víc rozšíří naše technologie augmentované reality, nebude problém najít řadu praktických užití v každodenním životě. Budete si moct po pokoji rozestavět nábytek, než ho koupíte, nebo se podívat, jak budete vypadat v šatech, než si je vyzkoušíte. Vaše otázky zatím směřovaly k uměleckému užití, ale neměli bychom zapomínat na to praktické, které nemá hranice. A platí to víc právě pro augmentovanou realitu než klasické VR, proto na ni vsázíme.

V případě vašich zvířat se ale musím přiznat, že jsem byl natolik zaujatý vizuálním provedením, že jsem si až zpětně uvědomil, že vůbec neposlouchám doprovodný komentář.

Máte pravdu. V naší pozici je úžasné, že se pořád učíme. Nyní už víme, že nemůžeme použít klasický dokumentární přírodovědný formát, kdy obraz doplňuje mluvené slovo. Musíme lépe pracovat se samotnou vizuální prezentací, to ona musí být dostatečně výmluvná. Je spousta věcí, které když vidíme s odstupem, se nám zdají samozřejmé, ale tu chybu musíme nejdříve udělat. Proto je součástí práce i sledování testovacího publika a podchycení všech chyb, kterých se při manipulaci s augmentovanou realitou dopouští. Snažíme se docílit přirozenosti a intuitivity, a to lze jen metodou pokus/omyl. Pouze po kontaktu se skutečnými lidmi. V průběhu práce jsme například zjistili, že aby byl jeden z tvorů dobře vidět, musí být světlejší a barevně výraznější, jinak se v různých prostředích může ztratit. To se dá zjistit až při testu v nekontrolovaném prostředí.

Není ale problém u vzdělávacího projektu přizpůsobit rekonstruovaného živočicha jednoduše tomu, „aby lépe vypadal?“

Samozřejmě jsme si nic přímo nevymysleli. U některých prehistorických zvířat zbarvení beztak pouze odhadujeme, známe jen šedivé fosilie, takže nějaké volby nezbývá než učinit na základě intuice a odhadu. Pak se otevírá trocha prostoru pro praktické uvažování. Rozhodně jsme ale nevybrali náhodné křiklavé barvy, stále pracujeme s vědci, kteří naše rozhodnutí konzultují. Naše práce může pomoct i jim. Když jsme před nějakou dobou tvořili animaci Tyranosaura Rexe, zjistili jsme, že se nemohl pohybovat způsobem, jaký známe z Jurského parku. Protože se důkladně pracovalo s přesnou digitální kostrou obalenou jednotlivými svaly, vyšlo jasně najevo, že mechanismus jeho pohybu musel být jiný, než se doposud předpokládalo. Tohle je další způsob, jakým může práce, kterou možná považujete v první řadě za atrakci, přinést autentické vědecké poznání.

Při rychlosti, s jakou tyto technologie postupují, a naopak dlouhé době, s jakou vznikají jednotlivé projekty, musí být nepříjemné vidět, jak se v půlce natáčení objeví nový přístroj jako dělaný pro vás, který už ale nemůžete použít.

Ale vůbec ne. V takovou chvíli se prostě těšíte, že ho budete moct použít pro svůj další film. Podobný pesimismus by byl v naší profesi opravdu nešťastný, protože většina projektů už je po minimálně roce vývoje v době premiéry alespoň trochu technologicky překonaná. Ale tento pokrok může přijít jen díky tomu, že se tento pohyb udržuje. My například právě pracujeme na interaktivním modelu Mezinárodní vesmírné stanice ISS v augmentované realitě, kdy lidé s nasazenými sety budou moct jednotlivé její části brát do ruky a manipulovat s nimi, skládat je dohromady a oddělovat. Můžete namítnout, že už jde o interaktivní hru, ne edukativní film, a máte samozřejmě pravdu – standardní formáty médií se tu přelévají jeden do druhého. Když jsme na ISS začali pracovat, šlo o čerstvou technologii, o půl roku dřív by to bylo nemožné. Dnes, když už máme první raný prototyp, jsou k dispozici zase další programy, které by naši práci usnadnil, ale už je využít nemůžeme – využijeme je až příště. Ale to není frustrující, naopak. Jsme nadšení.

Martin Svoboda