“Kdybychom si mysleli, že to k ničemu nebude, tak bychom se do tak odvážného a velkého projektu nepouštěli”
Terezie Křížkovská a Adéla Mrázová
Studentky magisterského programu na Katedře filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Terezie spolupracovala na českých i zahraničních filmových projektech, působí jako asistentka produkce a spoluorganizátorka filmových festivalů u nás i v zahraničí. Adéla je šéfredaktorka filmového serveru Indiefilm.cz, spolupracuje jako dramaturgyně či novinářka s řadou festivalů a je koordinátorem projektu Dělám kino, zaměřeného na alternativní distribuci společnosti Artcam. Obě studentky se podílely na výzkumu východoevropské science-fiction v rámci mezinárodního studentského projektu Sci-fEast. Jsou iniciátorkami projektu NaFilM, na kterém spolupracují od roku 2012 a v jehož rámci připravují výstavu Na film!.
Od letošního června do října probíhá v Muzeu Montanelli výstava Na film!, kterou jste se svými kolegy iniciovali a připravili. Kdo je podle vás jejím cílovým návštěvníkem? Koho jste jí chtěli oslovit?
Mezi cílové návštěvníky výstavy lze počítat každého, kdo má rád film nebo se o něj zajímá. Není důležité, jak je starý nebo kolik toho o kinematografii ví. Expozice má několik vrstev a záleží na každém, jak hluboko se s námi do zkoumání filmu pustí. Na začátku projektu se nás řada lidí, se kterými jsme o projektu mluvili, na tuto otázku ptala. Pro koho bude filmové muzeum? Výstava i naše zkušenosti z návštěv filmových muzeí po světě jsou důkazem toho, že expozice věnovaná filmu může být opravdu pro kohokoliv. Své si zde najde cinefil i laik, žáci základních a středních škol, senioři stejně jako vysokoškoláci, odborníci nebo cizinci. Na výstavu přicházejí zástupci každé zmíněných skupin, a protože s nimi máme možnost po výstavě mluvit, zjistili jsme, že opravdu každý z nich si odsud něco odnese.
Podle čeho jste vybírali jednotlivá témata pro současnou výstavu?
Inspirací se nám stal výstavní prostor Musea Montanelli, který jsme postupně proměňovali, abychom dosáhli atmosféry, jež by korespondovala s vystavovanými tématy. MuMo má hodně členitý prostor uspořádaný do tří pater a my jsme se rozhodli každé z nich věnovat jednomu tématu z dějin české kinematografie. Protože jsme už před přípravami výstavy měli rozpracovaný výstavní koncept projektu NaFilM: Národní filmové muzeum, tak jsme z něj pouze vybrali ta témata, která nám přišla svým obsahem pro účel výstavy příhodná a která nám umožnila představit různé způsoby práce s filmovým médiem ve výstavním prostoru. Návštěvník má tak možnost v rámci výstavy nahlédnout do období přechodu filmu na zvuk, do éry české meziválečné avantgardy nebo osudů exilových filmařů. Každé z témat ho zavede do trochu jiného světa filmu a otevře mu jednu z kapitol z dějin české kinematografie.
Témat bylo ale na začátku samozřejmě mnohem víc. Do prostor muzea by se nám ale už nevešla, a tak jsme výstavu pojali jako trailer na filmové muzeum – díky kterému si mohou návštěvníci vyzkoušet, zda by je takové filmové muzeum bavilo a zda by se tam opakovaně vraceli.
Myslíte, že se vám výstavou podařilo naplnit na začátku zamýšlené cíle? A bylo to k něčemu?
Kdybychom si mysleli, že to k ničemu nebude, tak bychom se do tak odvážného a velkého projektu nepouštěli. A už vůbec by se nám nepodařilo projektem nadchnout tolik lidí, navázat spolupráci s řadou institucí a především oslovit více než pět tisíc návštěvníků. To, že projekt NaFilM ,,k něčemu je“, dokazují i důležití partneři, kteří projekt zaštítili – Katedra filmových studií, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova, Ministerstvo kultury i Ministerstvo školství České republiky, stejně jako pozitivní reakce z řad odborníků z oblasti humanitních věd i výstavnictví.
Co se vám v rámci výstavy osvědčilo jako dobrý postup prezentace kinematografie? A je naopak něco, co se ukázalo pro návštěvníky nezajímavé, a tudíž to budete muset ještě rozpracovat, upravit apod.?
Už když jsme o filmovém muzeu uvažovali v teoretické rovině, byl jednou z prvních věcí, na kterých jsme se shodli, názor, že je potřeba film ve výstavním prostoru představit formou zážitku. Tím jsme ale neměli na mysli expozici, která by byla samoúčelnou atrakcí, ale chtěli jsme využít interakce, během které si návštěvník bude moci vyzkoušet nejrůznější aktivity, a ani si nevšimne, že je zároveň vzděláván. A tímto způsobem jsme připravovali také výstavu – nechtěli jsme vystavovat jen statické exponáty, rekvizity nebo kostýmy za sklem. I když jsme nakonec pár technických exponátů vybrali, neprezentovali jsme je staticky, ale využili jsme další prvky, kterými jsme je uvedli do pohybu, abychom ukázali, jakým způsobem se využívaly a jak film ovlivnily.
Tento způsob vystavování, při němž si hrajeme s atmosférou, která pomáhá vtáhnout diváka do vybraných témat, a snažíme se zapojit všechny smysly návštěvníka, se nám osvědčil. A jestli se bude muset něco rozpracovat? No to samozřejmě ano, vlastně téměř všechno. Máme teď pokrytou plochu o dvou stech metrech čtverečních, ale návrhy máme na prostor desetkrát větší.
Výstava skončí, a co dál? Rýsuje se nefalšované muzeum českého filmu?
I když výstava končí, pro nás spíš vše začalo. Díky ní se nám podařilo položit základní kámen, na kterém můžeme dál stavět. A víme, že cesta k rozsáhlému filmovému muzeu bude dlouhá. Ale protože už máme spoustu reakcí návštěvníků, kteří nás každý den ujišťují, že to má smysl, jsme připraveni ji podstoupit. Práce na pokračování výstavy je spousta. Stávající expozice jsou jen sestřihem, který ukazuje, co by filmové muzeum mohlo nabídnout, a proto je také potřeba vybraná témata rozšířit, aby se představila komplexně. Hledáme teď prostory, které by nám to umožnily, a podle toho vybereme, jak velké rozšíření si v následujících letech budeme moci dovolit.
Nelly Čada Wernischová