Oborová mapa spojuje dosud roztříštěný obor filmového vzdělávání, říká její zakladatel Jiří Forejt

Oborová mapa? Co to je?

Filmová výchova je poměrně mladý obor a je stále dosti roztříštěná, proto je potřeba vytvářet základní infrastrukturu, která přispěje k oborové identitě a sounáležitosti. Jde o to, aby se lidé potkávali, aby si uvědomovali, že když pracují s filmem jako pedagogové, tak že je dobré mezi sebou sdílet inspiraci a mít stejná východiska. S filmovou výchovou se totiž můžete setkat ve velmi rozdílných prostředích: ve škole, ale také v kině, které se zaměřuje na práci s publikem a má ambici ve své dramaturgii filmovou výchovu reflektovat. A také na festivalech, které zase umožňují dětem a mládeži prezentovat autorské snímky. Oborová mapa by měla usnadnit komunikaci mezi jednotlivými aktéry v oboru, posílit jejich zasíťování a sdílení informací. Výhodou pro obor je, že se můžeme inspirovat v již rozvinutějších příbuzných oborech.

Jaké obory máte na mysli?

Zejména ty, které samotné umění kombinují i s jeho výukou, tedy takzvané umělecké výchovy. Dvě jsou rozvinuté, ta hudební a výtvarná. Další jsou dramatická, pohybová, taneční a filmová. Oborová mapa vznikla v NIPOS (Národní informační poradenské středisko pro kulturu, pozn. red.), kde působí experti z různých odvětví umělecké výchovy. A v tom je ta instituce výjimečná. Díky tomu můžu vidět zblízka, jak k určitým věcem přistupují třeba kolegyně z dramatické, nebo i z pohybové a taneční výchovy. Tyto obory už mají často své vlastní oborové mapy či databáze, jako třeba Dítě v tanci nebo Národní sborová databáze.

Kde jste na projekt sehnali peníze?

Využili jsme institucionálního výzkumného projektu v NIPOS.

Mluvil jste o roztříštěnosti oboru, můžete to rozvést?

Výuka filmvýchovy ve škole je něco jiného než například práce s publikem v kině, nebo na festivalech, kde je třeba i prostor pro prezentaci vlastní tvorby dětí a mládeže. Jenže tyhle entity jsou jedna bez druhé osamocené. Ze sociologických šetření o filmvýchově (poslední výzkum byl publikován v loňském roce, pozn. red.) se ukázalo, že počet učitelů, kteří se filmové výchově věnují, se od posledního měření před pěti lety nezvýšil, ale konkrétní učitelé se hodně obměnili. A to není dobrá zpráva. Učitelé u oboru nezůstávají, cítí se osamocení. Nemají s kým sdílet nápady a jak se posouvat dál, vyhoří a k filmové výchově se dostanou zase noví lidé.

Takže mapa slouží předně učitelům?

To ne, ale když jste například učitel z regionálního města, můžete si v mapě velmi jednoduše dohledat, jestli se oboru ve vašem městě věnuje i někdo další, zda je v dojezdové vzdálenosti nějaké kino, kde se dají domluvit filmově-výchovné projekce s lektorskými úvody a podobně. Anebo můžete být lektorem kroužku v domě dětí a mládeže, kde si účastníci natáčejí vlastní filmy. V tom případě můžete v Oborové mapě hledat přehlídky a festivaly, kam lze filmové počiny vašich kurzistů přihlásit.

A využijí Oborovou mapu také rodiče?

Rozhodně ano. Představte si, že se hlásíte na střední a táhne vás to k filmu – v mapě můžete s rodiči najít školy, kde se právě výuce filmu věnují. Rodiče mladších dětí mohou zase vyhledat kina, která nabízejí sofistikovanější program pro dětské publikum. Pro malé filmové tvůrce zas může mapa pomoci najít vhodný zájmový kroužek. Není to však dokonalé. Mapa pořád neslouží úplně všem, kteří se oboru věnují, ale značnou část poptávky už uspokojí. Příklad z praxe: Na naše pražské kurzy filmvýchovy dojíždějí třeba studenti až z Hradce Králové, protože bez Oborové mapy nemohli jednoduše zjistit, že přímo ve městě mají Centrum uměleckých aktivit Hradec Králové a že za filmovými kurzy nemusejí až do Prahy.

Není taková databáze ale extrémně náročná na údržbu? Jak zajistíte aktuálnost údajů v mapě?

To je samozřejmě problém – opravdu hrozí, že mapa zastará. Navíc školy zařazené do mapy mají na film často jen jednoho jediného pedagoga, tudíž riziko, že obor na škole zanikne a heslo v mapě přestane být aktuální, je o to větší. Nemáme na správu mapy vyčleněný úvazek. Hesla bychom však chtěli pravidelně aktualizovat. Závisí to ale i na tom, zda se nám podaří získat navazující grant.

Mapa nyní obsahuje 266 záznamů, mezi kterými jsou kupříkladu festivaly, kina či osobnosti spjaté s oborem. Jak jste k číslu dospěli?

Rešeršemi. Oborová mapa je zároveň výzkumným projektem, ve kterém jsme využili mj. podklady ze zmíněných sociologických šetření, oslovili členskou základnu ASFAV či Asociaci provozovatelů kin. Čerpali jsme také ze sesbíraného materiálu k disertační práci Lucie Hlavicové (nynější předsedkyně ASFAV, pozn. red.). Ta nasbírala cenné údaje o středních a vyšších odborných školách, kde se filmové výchově věnují. Naším úkolem bylo dát tyto dosti různorodé zdroje dohromady. Ještě to ale postupně doplňujeme.

Teoreticky: Učím filmový seminář nebo provozuji festival s filmově-výchovnou tematikou.   V mapě ještě nejsem, ale ráda bych tam byla. Jak na to?   

Přihlásit se nyní může každý sám – stačí vyplnit formulář přímo na webu. Toto „samozapsání se“ pak ale ještě projde naší editorskou kontrolou.

A co chcete do mapy v budoucnu doplnit vy sami?

U významných osobností z oboru, kterých máme vytipovaných asi padesát, chceme rozepsat jejich profily. Teď je většina záznamů čistě informačních, bez větší editorské činnosti. Dávali jsme si záležet především na správnosti údajů. To znamená, aby tam byl odkaz na aktuální web organizace, funkční e-mail a tak podobně. Výhledově uvažujeme, jestli k oborové mapě nepřidat i didaktické materiály, které teď dáváme dohromady s asi desítkou učitelů a lektorů filmových předmětů. Chtěli bychom tak ulehčit pedagogům, aby na vše nemuseli přicházet od nuly. Je to malý zázrak, že se filmová výchova vůbec někde učí, když ještě nevyšla žádná ucelená monografie. Obor tak stále zůstává jen na úrovni disertačních prací a učitelé se nemají při přípravách hodin o co opřít.

Je taková monografie v dohlednu?

Myslím, že prvním krokem by mělo být vydání zmíněných disertačních prací. Tím, že obor filmové výchovy není ještě etablovaný odbornými publikacemi, jako je tomu třeba u dramatické výchovy, nezbývá než odkazovat se na texty Rudolfa Adlera (režisér a dlouholetý pedagog filmové výchovy, pozn. red.), který obor definoval pro potřeby Rámcového vzdělávacího programu. To je ale problematické. Školní osnovy jsou jen jeden díleček skládačky. Navíc filmově-výchovná vysokoškolská pracoviště teprve vznikají.

Na vznikajícím akademickém ostrůvku se na FAMU (Filmové a televizní akademii múzických umění) podílíte i vy. Co přesně pod záštitou filmové školy vznikne?

Bude to v podstatě pedagogické minimum neboli program doplňujícího vzdělávání pedagogických pracovníků, který bychom rádi nabídli už od příštího akademického roku. Na AMU pracuje na podobném programu i Hudební akademie múzických umění či Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Napřed je dramatická výchova, která má celé samostatné katedry a ateliéry.

A proč také nezaložíte na FAMU vlastní katedru?

K tomu FAMU není zatím úplně svolná. Tak jsme si zvolili cestu dvouletého studijního programu, podobného magisterskému studiu, pedagogického minima. Z těch si ale studenti často odnesou jen základy učitelské práce, didaktiky a vývojové psychologie. Z toho důvodu cílíme zejména na oborovou filmově-výchovnou didaktiku a na praxi. A to jak v běžných školách, tak i mimo ně.

Co získám po absolvování takového programu? 

Cílem je hlavně umožnit aktivním magistrům na filmových a filmově-vědních oborech (ale i jejich absolventům) působit na základní nebo střední škole jako pedagog filmové výchovy s rovnocenným vzděláním, jaké lze získat na pedagogických fakultách. Chceme tak ukázat, že filmové vzdělání se ve škole opravdu nemusí odbývat jen tím, že občas vezmete třídu do kina. Na druhou stranu filmová výchova není škola amatérského filmu, nejde za každou cenu o vytvoření autonomního díla.

A o co tedy jde?

Předně o vytvoření dobrého základu, který umožní vstřebávat i náročnější filmy a umět se lépe rozhodovat v dnešním nepřeberném množství obsahu – být sám sobě lepším kurátorem. Filmová výchova nás také učí samostatně se umělecky vyjádřit, aniž bychom v tom nutně museli spatřovat budoucí profesi. Tohle všechno je vlastně společné pro všechny umělecké výchovy, jen k tomu každá využívá různé prostředky. Jejich prostřednictvím pak rozvíjí kreativitu a empatii, podporuje spolupráci. Umělecké výchovy jsou protiváhou k racionalistickému způsobu uvažování, který ve výuce převažuje. Prosazování filmového vzdělávání je výzva, která od 60. let neztratila na naléhavosti, ba naopak.

Výsledky výzkumu také ukázaly, že film samotný bývá často součástí jiných předmětů, jako třeba u filmových adaptací literárních děl. Reflektuje mapa i takové využívání filmu ve škole?

Vlastně ano. Pokud jako češtinář chci ve svých hodinách pracovat s adaptacemi literárních děl, je to skvělá příležitost vyhledat ve svém okolí kino, které nabízí filmově-vzdělávací programy, promítnout si film tam i s lektorským úvodem a dalším doprovodným programem.

Sám jste rodičem – jak se vaše profesní zaměření projevuje ve výchově vlastních dětí?

Je pravda, že se doma hodně koukáme na filmy. Dcera Jasmínka byla třeba už v sedmi letech schopná usledovat italsko-francouzský černobílý snímek Sladký život ze šedesátých let s titulky. A chodíme často do kina. To je důležitá divácká zkušenost. Navíc návyk sledování filmů v kině je důležitou součástí identity. Pořád je ale naše dcera dítě současné generace a my nejsme puristi, takže Jasmínka samozřejmě sleduje i filmy a seriály na streamovacích platformách, které si předplácíme. To jí nezakazujeme, ale zároveň má díky nám přístup i k hodnotnému obsahu.

Jiří Forejt (*1989)

Vystudoval produkci na FAMU. Během studií se mu narodila dcera, a tak se rozhodl věnovat se naplno filmové výchově. Oboru také zasvětil svůj doktorský výzkum. Společně se ženou Alexandrou F. Lipovskou založil v roce 2012 vzdělávací organizaci Free Cinema. V současné době má na starosti obor filmové výchovy v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu NIPOS, kde na konci loňského roku vznikl projekt Oborová mapa. Jiří Forejt se také podílí na vzniku filmově-výchovného pedagogického minima na FAMU.

Oborová mapa filmové a audiovizuální výchovy