Sedmý Pražský filmový kufr debatní a vzdělávací

Pražská La Fabrika hostila již sedmý ročník Pražského filmového kufru, filmového festivalu, který v hlavní festivalový den 11. 11. 2023 zahrnoval projekce žákovských a studentských děl, praktické workshopy, přednášky i panelové diskuse. Následující reportáž či reflexe se zaměří na přednášky tvořící dopolední část.

FILMOVÁ VÝCHOVA PRO UČITELE

Po úvodním slovu, během kterého byli přivítáni zástupci a zástupkyně pedagogů a pedagožek i členové a členky různých asociací (PFK, NPPI, ASFAV), proběhla panelová diskuse na téma Co je to filmová výchova?. Na zdánlivě jednoduchou, přitom nejednoznačnou otázku odpovídali Asociaci pro filmovou a audiovizuální výchovu reprezentující Lucie Hlavicová, programová ředitelka Pražského filmového kufru Markéta Vondrášková, garantka CinEdu Eva Spilková a Jiří Forejt, absolvent filmové a televizní produkce a koordinátor studijního programu Filmová a audiovizuální výchova na FAMU. Připojil se i Pavel Bednařík, dlouholetý propagátor filmové a audiovizuální výchovy (nadále zkráceně F/AV). 

Na začátku panelu byly připomenuty výsledky nedávné studie mapující, jak se u nás tento specializovaný předmět učí, pokud vůbec, přičemž údaje nejsou zrovna optimistické. Z dotázaných pouze osmnáct procent gymnázií odpovědělo kladně, že se u nich F/AV učí, a u základních škol se pohybujeme pod hranicí pět procent, přičemž značný podíl tvoří specializované školy. Nízká čísla jsou podle zúčastněných dána tím, že F/AV se v neformálním vzdělávání daří lépe, jelikož pro děti je v současnosti audiovize nejběžnější, setkávají se s ní jako vůbec první, před literaturou, divadlem apod. Nedostatek zastoupení F/AV, přestože je jako volitelný předmět od roku 2010 součástí RVP, má několik důvodů: nedostatečná časová datace, neumožňující zařazení, nedostatek opravdu školených přednášejících, obava vyučujících z neznalosti, i když je dostupný dostatek materiálů, s nimiž se dá pracovat, a problém toho, co se vůbec označením F/AV míní.

Ani u diskutujících nepanovala shoda. Někdo vnímá filmovou a audiovizuální výchovu jako totéž, jiní, jako například Jiří Forejt, chápe audiovizi v širším slova smyslu než film, protož AV může dle něj zahrnout třeba i hry. Forejt rovněž uvedl, že pod F/AV spolu s odborníkem na avantgardu Martinem Čihákem, alespoň teoreticky navazujícího na učení Komenského, rozumí kvalitativní proměnu člověka a jeho kultivaci. Zúčastnění a zúčastněné se shodovali na syntetičnosti umění, o jehož větší zavedení do škol a akademickou institucionalizaci usilují, a tak argumentovali výchovou výtvarnou a hudební, jež jsou součástí již základního vzdělávání. Někteří uváděli i spřízněnost filmové výchovy s výchovou divadelní, případně taneční a pohybovou, které jsou volitelné a někde vyučované.

Zavádění F/AV do kurikula ovšem není snadné. Jedním z možných navrhovaných řešení je větší zapojení lidí z pedagogických řad i rodičů, protože by měli ve vztahu k dětem i dospívajícím sloužit jednak jako průvodci anebo průvodkyně, jednak by měli/y prolomit vnímání sledování filmu či audiovize jako určité kratochvíle. Podle diskutujících je audiovize něčím, co je uplatnitelné napříč různými obory, co umožňuje uchopovat svět a umožňuje růst. S výchovou a kultivací, spojenou s problematikou výběru vhodných titulů, souvisí i samotná tvorba obsahů. Jak natáčet? Jaké volit záběry: velikost, rámování…? K jakému žánru inklinovat? Jaký typ (hrané, animované, dokumentární, avantgardní…) děl tvořit? F/AV tak není pouze o recepci a případné reflexi viděného, nýbrž i o produkci (tvorbě mediálních výstupů), přičemž tyto jednotlivosti jsou vnímány jako propojené. 

Jak se snímkem pracovat dál? je otázka, kterou si kladou nejenom vyučující, nýbrž i kinaři a kinařky, jak zaznělo s poukazem na nedávnou studii Asociace provozovatelů kin. Díky ní bylo zjištěno, že až šedesát procent návštěvnosti tvoří školní projekce, byť záleží na termínech (nejčastěji v období maturit/zkoušek). Panelisté a panelistky mají za to, že by se s promítanými/pouštěnými díly mělo pracovat dál, jenže dlouhodobě chyběla metodologická opora, distributoři mívají materiály jenom k omezenému počtu titulů, kina nemají dostatek času pro cokoliv nad rámec projekce/pouštění. Zaznělo však, že se situace lepší, protože na metodických materiálech pro distributory (Aerofilms, Artcam – spíše klubovějšího typu) a kina se pracuje, zároveň o filmové a audiovizuální vzdělávání formou lektorátů, diskusí po projekci i vyhotovením pracovních listů dlouhodobě pečují instituce jako Jeden svět, Film Teenfest, Zlín Film Fest ad. 

Stále se navrací problém, který byl již několikrát řešen během minulého režimu, když knihy sloužící pro filmovou výchovu mládeže (jako Když obrazy oživnou od Milady Hábové) argumentovaly, že kinematografie je umělecký obor a filmy jsou umění. Do toho vstupuje i technologický aspekt, kdy ne všechna kina ve všech městech jsou náležitě vybavena, natož třídy ve školách. Pavel Bednařík míní, že jde o potíž spojenou s vnímáním, opozicí umění a byznys, a tak má za to, že je podstatný aspekt kurátorství a následná práce s vybraným počinem. Pro přítomné pedagogy a pedagožky bylo zdůrazňováno, že existují Kurzy filmové výchovy, které nabízí šedesát pět lekcí, tudíž stačí pouze oslovit Asociaci, pokud má někdo zájem. Případně existují další varianty jako Free Cinema či CinEd, poskytující lidem ve státních institucích edukačního typu plný servis (filmy, ukázky, metodické materiály, pracovní listy…).

Na následné moderované diskusi zaznělo, že situace není tak špatná, jak se může zdát. Ačkoliv jsou země, které jsou na tom výrazně lépe (například Francie, jež má celý systém podpory již od sedmdesátých let minulého století), jsou i jiné, které na tom jsou výrazně hůře (uveden byl Balkán). Podpora od ministerstva školství je sice bídná, ovšem ministerstvo kultury jeví zájem. A i když se v době inflační škrtá vše včetně výukových hodin, obecnější dlouhodobý trend je, že se navyšují tzv. disponibilní hodiny. Stále při tom jsou pedagožky, které výuku F/AV prosazují na základních školách a na gymnáziích, a to formou volitelných seminářů, jako činí například laureátka oborové Ceny Borise Jachnina Alena Pěkná z Gymnázia Jiřího Gutha Jarkovského v Praze. Nedostatek proškolených přednášejících a vůbec institucionalizaci oboru řeší nově otevřený obor Filmové a audiovizuální výchovy na FAMU. Počátkem prosince navíc z olomouckých tiskáren vzejde dlouho očekávaná publikace Filmouka, která je určená dětem, dospívajícím, rodičům i pedagogům – a je moderně řešena interaktivní formou, protože obsahuje i QR kódy vedoucí k ukázkám, audiovizuálním materiálům. 

VZDĚLÁVÁNÍ DĚTÍ A MLÁDEŽE EVROPSKÝM FILMEM

Když k setkání s filmy nedojde na základní škole, nemusí k němu dojít nikdy, upozorňoval Jiří Forejt, přednášející dalšího bloku o lektorátech, v souvislosti s platformou CineEd, na zahraničního badatele Alaina Bergala. Nutno dodat, že filmem jako uměleckou formou, potažmo jako uměním, protože Jiří Forejt zmiňoval esej jedné gymnazistky, která až po zhlédnutí jednoho titulu z kolekce CineEd dospěla k tomu, že nejenom galerie a divadlo, ale i audiovize může být umění. Chápání kinematografie jako uměleckého odvětví a filmových děl jako umění je zároveň i jednou z hodnot CinEdu, vedle vzájemného pochopení a empatie i zpřístupňování děl v dnešní době, a to i formou lektorátu. 

Argumentace o umění v obou blocích se mohla jevit jako zpátečnická, řešící to, co bylo dávno prodiskutováno a vyřešeno v civilizovaném světě dobře století nazpátek. Nechme ale argumentační leitmotiv stranou. Podstatnější je, jak pomocí audiovize vzdělávat. Forejt, vycházející z názoru F/AV se dlouhodobě věnujícího profesora Adlera, má za to, že je nejlepší začít u rané kinematografie atrakcí. A tu představit interaktivnější formou, čímž se zabýval v disertační práci Filmová výchova: úvod do oborového hledání. Pedagog má podle něj klást otevřené otázky, čímž se posiluje vzájemný vztah, a tak dojde k zapojení i jinak pasivního studentstva. Pro Forejta porozumění snímku znamená společné sledování, analyzování, debatování, sdílení zážitku, dojmů a postřehů, což rozbíjí hierarchii učitel-ka/žactvo-studentstvo. 

Předpokladem ale je funkce mentora/mentorky, ať již externího, nebo přímo vyučující*ho, který/á snímek uvede a po skončení bude debatovat. Forejt má za to, že spíš než úvod festivalového ražení, v němž je představen kontext, je třeba publikum naladit na to, co má zhlédnout, a to ukázáním plakátu, puštěním hudby, která má v díle nějakou funkci, či přehráním klipu anebo něčeho podobného. V souvislosti s tím Forejt rozlišuje recepci imerzivní, kdy je diváctvo při sledování plně pohrouženo, a didaktickou, která předpokládá distancovanější, analytičtější publikum, protože projekce je doplněna úvodem i následným rozborem. Osobně mám za to, že spíš než rozlišovat typy diváctví a zavádět nové kategorie, jejichž rozdělení je samo o sobě problematické (pozice se při sledování může střídat a přecházet mezi imerzivním a didaktickým), je obrátit se k jiným, již zavedeným modelům. Především k sémio-pragmatickému přístupu Rogera Odina, zohledňujícímu funkci audiovize v konkrétním sociálním prostoru, přičemž Odinův text vztáhnout nejenom na dokumenty, ale rozšířit ho i na non-fikci a jiné kategorie audiovize. 

Co se ale myslí několikrát zmiňovanou interaktivitou? Nejde pouze o kladení otázek, které by ideálně měly být co nejjednodušší, zohledňující nízký věk diváků: Je něco, co se vám ne/líbilo? Něco, co upoutalo pozornost? Bylo obsaženo něco, čemu jste ne úplně porozuměli, co vás zmátlo? Opakovalo se něco (ve smyslu schémat, vzorců apod.)? Pro menší jsou vhodné kratší, sebereflexivní snímky, což bylo demonstrováno na britském Dangle Film, ve kterém visí z nebe špagát a zatahání za něj způsobí rozsvěcení/zhasnutí. Co je svícení, co je trik ad. se dá názorně ukázat na zmíněném krátkém snímku od BFI. 

Interaktivita však může být širší než formou otázek a odpovědí, protože se lze přímo zapojit a podílet se na samotném procesu sledování. Právě proto jsou vhodná raná díla z počátku kinematografie, pro které bylo příznačné, co Forejt nazývá kabaretním diskursem: němé snímky nebyly nikdy němé, protože nechyběl živý dabing a hudební doprovod. Z bazaru lze snadno pořídit přístroj, na který by děti hrály, a tak dění mohou doprovázet nebo mohou dabovat a vymýšlet, o čem spolu asi postavy mluví. Pro praktickou ukázku posloužil jednak legendární Příjezd vlaku (…), jednak méně známé Děti lovící krevety, kde dvě povídající dámy – jedna v černé, druhá v bílé – jsou ideální pro nadabování. 

Když už se zpřítomňuje minulost, bylo by dobré zbavit se nesčetněkrát vyvrácených mýtů o tom, jak při Příjezdu lidé uhýbali, potažmo prchali, či dokonce házeli různé věci na plátno. Jediné doložené případy byly, že si někdo bral děti jako rukojmí a psal do novin, nakolik zdánlivě realistická projekce může být pro ně a jejich psychiku škodlivá. Jedná se ale o rétoriku, která se opakuje při objevu a popularizaci čehokoliv nového, a to napříč staletími. Příjezd vlaku nepoškodí křehkou dětskou mysl, může ale posloužit ke vzdělání. Autor těchto řádků navíc soudí, že raná díla se současným generacím zpřístupní, když se nejenom oživí historie (improvizovaným dabingem, hrou na nástroje), nýbrž se aktualizuje, usouvztažní se současností. Lumiérovské počiny nejsou až tak vzdálené od toho, co je k vidění na TikToku (délkou, trendy, které jsou následovány), akorát došlo k větší demokratizaci v přístupnosti.  

Závěrem

Koncem listopadu, kdy se koná Pražský filmový kufr, si připomínáme nejenom svátek demokracie v podobě sametové revoluce, ale i to, že demokracie je velmi křehká, je třeba ji opečovávat a připomínat si některé revoluční ideály. Dokladem toho je pondělní (27. 11.) stávka škol v reakci na plánované škrty, které by ještě ztížily pozici F/AV, která stojí sama o sobě až za povinnými (literární výchova) i volitelnými (výtvarná a dramatická výchova) předměty, přestože s audiovizí se dítě setká jako první a vyrůstá ve světě obklopeném různými druhy pohyblivých obrazů. Sedmý ročník Pražského filmového kufru – ze kterého jsou některé odpolední workshopy k vidění na facebookových a žákovské i studentské snímky na oficiálních webových stránkách – připomněl, že F/AV navzdory nelehké době díky institucionalizaci, spolupráci se zahraničními platformami a vydáním propedeutiky není v inflaci.

foto zdroj: Pražský filmový kufr