Chlapec a volavka očima patnáctileté Viktorie, s komentářem Martina Pleštila

Hajao Mijazaki je jedním z nejvýraznějších japonských filmových tvůrců. Cestu do fantazie nebo Princeznu Mononoke znají i lidé mimo filmovou komunitu. Mnoho let se zdálo, že snímek Zvedá se vítr z roku 2013 bude jeho poslední. Slavný režisér se ovšem rozhodl odvyprávět ještě jeden příběh, a to pro jednoho speciálního člověka – svého vnuka. 

Chlapec a volavka v sobě nese typické prvky režisérovy tvorby. Záhady, jiný svět se zcela odlišnými pravidly a hlubší myšlenky. Hlavním hrdinou je mladý chlapec Mahito, který se po tragické události stěhuje na venkov, kde objevuje neobyčejnou volavku. Více vědět nepotřebujete.             

První část má sloužit pro budování atmosféry. Plyne velmi pomalu a ukazuje nádhernou hudbu a animaci, vynikají především krajiny. Jakmile se ukazuje nový svět, působí film opravdu zajímavě a unikátně. Spousta konceptů baví a dávají na odiv legendární představivost tvůrce Totora nebo Mononoke. A ty nezmiňuji bezdůvodně. 

Předchozí Ghibli filmy (studio, které Mijazakiho filmy tvoří) totiž prezentovaly silné postavy. A ty tady chybí. Většina vedlejších postav má omezený čas pro svou prezentaci. Nejsou zde přirozeně, působí jako křoví. Hlavní hrdina není pro diváka zajímavý, protože o něm prakticky nic nevíme. Když si pak má projít změnou, diváka to míjí. 

Primární problém Mahitovy postavy je ale v samotné změně. K ní nevede přirozená cesta. Druhá část nás totiž zasype nápady a myšlenkami, které ale na konci neobhájí své místo. Myslím například jednu linku předka hlavní postavy související se vznikem magického světa. To ale pořád není hlavní problém.

Myšlenky z filmu nemají jak rezonovat mimo něj. To souvisí s příběhem a postavami, protože ty nám nedávají prostor se po první části zastavit a myšlenky vstřebat. Mám pocit, že pro mladší diváky film podněty dostatečně nevysvětlí a nebudou je chápat. Rozhodně se nejedná o film pro mladé diváky i proto, že je hodně pomalý až táhlý a hloubavý (pro začínající diváky bych spíše doporučila výše zmíněného Totora). Ale zároveň, starším film nenabídne unikátní myšlenky, a to i v oblasti animáků. Nemohu se tak zbavit dojmu, že pokud hledáte hlubší rozpracování myšlenek (k čemuž podle mě film vybízí), nebudete uspokojeni. Jestli vám postačí audiovizuální stránka a jen náčrt myšlenek, film vás nejspíš nadchne. 

I přes všechny výtky se totiž jedná o dobrý film. Jen je slabší v porovnání s předchozí Mijazakiho tvorbou i nejlepší animované konkurence. Pod úžasnou animací, skvělou hudbou a okouzlujícím světem se totiž skrývají chladné postavy, které vás nechytnou za srdce a nedotažený příběh.  

Martin Pleštil – Komentář

Mijazakiho pozdější kariéra se vzdaluje předchozí lineárnosti a je stále méně doslovná. Díky tomu však nabízí mnohem větší pole pro interpretaci. Chlapce a volavku lze číst jako melancholické ohlédnutí za autorovou poetikou, v níž symbolicky předává štafetu následující generaci. Stále však vtahuje do půvabně vystavěných fikčních světů, oplývajících autorskou poetikou a svébytností, ačkoli i v nich stále nalézáme silné paralely s naší realitou, respektive s naší duchovní a morální stránkou. Chlapec a volavka v Mijazakiho tvorbě dominuje právě tím, jak moc otevřený diváckým myšlenkám je. Syžet je jen pomyslným povrchem, pod jehož slupkou se ukrývá množství rozmanitých myšlenek a pobídek k dialogu. I díky signifikantnímu výtvarnému stylu autor otevírá prostor hluboké imaginaci a vzpírá se didaktickému pojetí. Knižní předloha byla pro Mijazakiho v mladém věku formativní a její torzo využívá jako konceptuální rámec pro jeho nejnovějšího snímek. Obrací se na nás s otázkou, jakým stylem budeme žít my. Jaké jsou naše hodnoty a co pokládáme za správné. Rozbíjí časoprostor a ohledává vztahy mezi generacemi, stejně jako reflektuje svou minulosti, ale i současnost. Dílo postavené na kontrastech proti sobě staví neštěstí a radost, hrůzu a krásu či zlobu a laskavost, z nichž se všechny tyto základní emoce prolínají a nelze je od sebe oddělit. Chlapce a volavku lze chápat jako epilog jeho uhrančivé kariéry, zároveň je však i pomyslným prologem a osvětluje myšlenkové pochody poetiky, kterou si s autorem spojujeme. Stejně jako film odhaluje autorovo protikladné nitro, slouží i jako katalyzátor pro to naše, díky čemuž je Chlapec a volavka univerzálním počinem, jenž pochopitelně nejvíce zasáhne publikum s Mijazakiho tvorbou již seznámené, stejně působivé však dokáže být i pro ty, kteří se s kouzelnými i děsivými světy japonského mistra teprve potkávají.

foto: Aerofilms