Recenze na novou knihu Jiřího Forejta

V dynamicky se vyvíjejícím světě hrají stále významnější roli audiovizuální a digitální technologie. Jakým způsobem můžeme v oborovém kontextu vnímat vzdělávací potenciál experimentálních a raných filmů či digitálních her? V nové publikaci Jiřího Forejta je filmová a audiovizuální výchova vymezena jako nově emancipovaný obor na pomezí umělecké a pedagogické činnosti, který nabízí široké možnosti uplatnění – od formálního vzdělávání a volnočasových aktivit po různá odvětví filmové kultury.

Každá vědní i učební disciplína, pokud ji máme brát vážně, potřebuje pevné teoretické ukotvení. Filmová a audiovizuální výchova v Česku až doposud čerpala metodiku a další podporu především z didaktik spřízněných oborů, ať už to byla dramatická výchova, literární výchova nebo výtvarná výchova. A nezřídka se postupovalo metodou pokus–omyl. To se nyní díky publikaci „Filmová a audiovizuální výchova“ zcela zásadně mění.

Kniha Jiřího Forejta, kterou vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění, nese trochu odlehčující podtitul Úvod do oborového hledání. Odráží se v něm pokora z vědomí průkopnického činu i zřetelná výzva k dalšímu, navazujícímu bádání. Samotný Forejt při vzniku publikace zhodnotil výzkum realizovaný k disertační práci, kterou obhájil na pražské FAMU. Zakládá ji ale především na dlouholeté praxi pedagoga filmové a audiovizuální výchovy, organizátora řady oborových setkání a v neposlední řadě na  reflexi filmu a vzdělávání v různých konstelacích a souvislostech.

Právě pozice filmové a audiovizuální výchovy na pomyslném předělu vzdělávání a kultury je jedním z teoretických východisek, od kterých se Forejt odráží při snaze vymezit pozici oboru v české vzdělávací soustavě. A vidí v něm také určité vývojové znevýhodnění. Trochu banálně řečeno, máme sice už specializované vysokoškolské katedry připravující budoucí filmaře i filmové vědce, ale zcela zásadně nám absentuje univerzitní pracoviště zaměřené na vzdělávání učitelů pro nižší stupně školské soustavy.

Oborová konsolidace

Sebevědomý obor se ani nemůže dále rozvíjet bez důsledné a soustavné badatelské činnosti. Toho lze dosáhnout hlavně v podmínkách garantujících dostatečný čas i prostor na spění k ověřeným výsledkům. Můžeme s klidným svědomím říct, že směrem tzv. odspodu dosáhl náš obor už pomyslného maxima. Máme fungující a respektovanou oborovou organizaci, vznikla učebnice i metodika. Ze dvou realizovaných výzkumů víme, že škol, kde se filmová a audiovizuální výchova vyučuje, sice pomalu, ale potěšitelně přibývá.

Nazrál už tedy čas na oborovou konsolidaci v prostředí specializovaného univerzitního pracoviště. První takové, i díky iniciativě Jiřího Forejta, začalo fungovat na FAMU. Čemu všemu se – kromě přípravy budoucích pedagogů – bude potřeba věnovat? V první řadě se musí konkrétněji vymezit předmět bádání i výuky a vytvořit systematický metodologický aparát zahrnutý do didaktického rámce. Publikaci Filmová a audiovizuální výchova můžeme hodnotit jako podnětný příspěvek především k prvnímu tematickému okruhu, i když přináší také řadu inspirujících postřehů a myšlenek také z metodologického hlediska.

Umění i vzdělávání

Výhodou filmové a audiovizuální výchovy je, že nevstupuje do úplně neprobádaného terénu. Četné paralely sledujeme v historii české dramatické výchovy. Jak si všímá Forejt, „oba obory musely překonávat stejná úskalí ve formálním vzdělávání (nezvratná pozice tradičních uměnovýchovných předmětů, prioritizace exaktních předmětů). Musely se emancipovat ve vztahu ke svému zdrojovému umění (film–divadlo). Zaměřit se na vývoj oborové didaktiky. Formulovat oborová východiska a cíle. Etablovat oborová periodika a založit akademická pracoviště.“ Nesporná je ale i blízkost metodologická, řada metod, se kterými operují pedagogové a lektoři filmové výchovy, má původ v didaktice dramatické výchovy.

Příznačné pro situaci některých oborů zaměřených na vzdělávání v umělecké oblasti je, že se u nich akcentuje více složka umělecká/kulturní než ta pedagogická. Nejen u nás např. jsou aktivity v oblasti filmového vzdělávání rozpočtově podporovány především ze zdrojů ministerstva kultury. Jak mě upozornila nedávno má finská kamarádka, tato dvojdomost (v jejím případě projekt věnovaný prevenci šikany ve školství fundovaný z peněz ministerstva sociálních věcí) může způsobovat problémy až existenčního rázu. Společensky prospěšné iniciativy jsou totiž z hlediska některých tabulkových kritérií hodnoceny jako ve školách cizorodé, a tudíž si nezaslouží další podporu ze státního rozpočtu.

V koordinátech dvojí příslušnosti identifikuje Forejt i složku našeho oboru, se kterou se v českém prostředí setkáváme nejčastěji. Kapitolu nazvanou Tvorba jako didaktický proces pojímá jako zhodnocení dosavadní praxe, kdy se výuka realizuje formou simulace filmařské práce. Je nesporné, že pokud výsledkem má být tak komplexní výtvor, jako je film, musí se u tak výsostně procesního umění/média výrazněji do vyučovacího procesu propisovat složka řemeslná a organizační. Řečeno slovy nestora naší disciplíny Rudolfa Adlera: „V pedagogickém procesu je vhodné respektovat chronologické propojení jednotlivých fází činnostního schématu: produkce – recepce – reflexe. Již proto, že tento logický přístup nabízí rovněž základní fáze vývoje filmové řeči, jenž proběhl v historicky relativně krátké době.“

Budoucnost filmové a audiovizuální výchovy

Osobněji pojaté jsou poslední dvě kapitoly, ve kterých autor zhodnocuje své pedagogické experimentátorství i aktuální zájmy. První z nich, jak už naznačuje název Metodika strukturování filmové projekce, je jakýmsi přehledem metod, kterými lze pedagogicky oživovat oblíbené školní návštěvy kina. Ale nejen to. Ve Forejtově pojetí pedagog ani žák/divák nejsou převážně jen pasivními příjemci audiovizuálního obsahu. Právě naopak, při koncepční práci s filmovou projekci se tato mění v promyšlenou hru významů, ze které ve výsledku těží všichni zúčastnění.

Znatelný posun v autorových zájmech i vnímání našeho oboru pak naznačuje kapitola Didaktická potence mediality. V ní opět zaznívá v knížce již několikrát implicitně i explicitně přítomný apel, že výuka filmové a audiovizuální výchovy se dnes nemůže omezovat jen na poznávání filmu v jeho teoretických a historických souvislostech. Jako jednu z perspektivně nejzajímavějších oblastí Forejt vidí oblast gamingu, a především edukativního gamingu. Nejenže filmařské prostředky a postupy se u celé řady her využívají v procesu vzniku, ale i samotný herní zážitek, momentem imerze počínaje a vnímáním audiovizuálního vyprávění konče, je možné zužitkovat v hodinách filmové a audiovizuální výchovy.

Publikace Filmová a audiovizuální výchova: Úvod do oborového hledání se, ze samotné povahy své iniciátorské pozice, musí obracet zároveň do minulosti i budoucnosti. Reflektovat a vyhodnocovat dosavadní vývoj i načrtávat možný budoucí vývoj. To je samo o sobě obtížné. Jiří Forejt také několikrát v textu zdůrazňuje, že na jeho práci budou muset navázat další výzkumy a publikace. Díky němu už ale máme načrtnutu možnou cestu, kdy počátečním bodem pro nás navždy bude tato kniha.