Kam s ní?

Zamyšlení nad kinematografickými návraty do minulosti zejména v hodinách školní výuky. Ale také nad jejich diváckým vnímáním mimo školní lavice.

„Dneska si místo hodiny dějepisu pustíme film Havel.“  Vítězství a úleva pro pedagoga i žáky nebo gól do vlastní branky? Takřka Nerudovské téma otevírá otázky týkající se práce s historickým materiálem v rámci edukace.

Česká kinematografie si libuje v návratech do minulosti. Křísit velikány dějin a pitvat jejich životní příběhy je mezi filmaři oblíbenou disciplínou. Vody České televize nedávno brázdila Božena Němcová, letní kina ovládl Václav Havel a Robert Sedláček zahořel pro příběh Jana Palacha… To je jen namátkový výběr jmen, ke kterým se upínaly zraky českého publika v posledních letech. Nicméně otázka interpretace historie je vždycky poměrně citlivé téma budící vášně diváckého vlastenectví.

Kámen úrazu je, že pracovat s historickým materiálem je jako servírovat na večírku chlebíčky. Každý se na ně těší, ale pak zjistí, že je na nich vajíčko a to nemá rád nebo třeba nakládaná paprika, která tam prostě nemá co dělat. Pointou je, že pohledů a zdrojů k událostem minulým je spousta a v inkriminované chvíli se každý z nás cítí tak trochu odborníkem na to, co by v tom filmu mělo být a nebylo, nebo co mělo raději zůstat stranou společně s nakládanou zeleninou. Výsledkem pak bývá divoká veřejná diskuze, která místo toho, aby se zaměřila na věci vyplývající ze samotné interpretace, topí se v nekonečných šarvátkách na téma, takhle to nebylo, ve škole říkali…a to samozřejmě nechme stranou nejoblíbenější disciplínu a nevyčerpatelnou studnici hádek – v knize to bylo jinak. Takže když si to shrneme, kniha nerovná se film. A historie je subjektivní, stejně jako vyjádření filmového média. Napnutě čekáte na rozuzlení problému pouštět, či nepouštět historické filmy při výuce? Ale to vlastně není vůbec to, oč tu běží, film samotný totiž nikomu neublíží.

Takovým poměrně rozvinutým nešvarem je brát filmy jako rukojmí za hodinu dějepisu nebo literatury. Jako zaměstnanec kina jsem byla často svědkem situací, kdy studenti čelili filmovému plátnu, zatímco pedagogický dozor odešel na nákup do Tesca, protože, kdy jindy to mám přece stihnout. Co ale takové školní projekci sluší daleko víc, je vzájemná diskuze. To, co si studenti z filmu odnesou, totiž často záleží i na práci pedagoga. Věci, které se na plátně letmo naznačí, je třeba dovysvětlit a to, co zůstane na povrchu, zase učesat. Úplně ukázkovým příkladem může být televizní minisérie Božena, která zčeřila vody online diskuzí na všech sociálních sítích. Sexuální scény, aférky a divoká vášnivá čísla ve špinavých pražských průjezdech se staly noční můrou všech učitelů českého jazyka. Jak na jejich základě ale vystavět smysluplnou debatu se středoškolákem o historii české literatury?

Dobrým startem může být zdůraznění toho, že film sám, respektive jeho autor, si vybírá realitu, kterou zobrazí. To, co pak přináší výsledné dílo, je pouze selektivní výběr scén ze života vybraných osobností. Představte si, že natáčíte retrospektivní film o vlastním životě. Bylo by v něm radši každodenních pět minut čištění zubů nebo divoká scéna z maturitního plesu? A stejně to funguje i ve filmu. Zvlášť když je život jedné historické osoby vtěsnaný na plochu několika desítek minut. Dentální hygiena musí jít stranou. Tím druhým faktem je, že zmíněné scény hrají důležitou roli při dokreslení charakteru postavy. Díky tomu můžeme Boženu číst jako osobu otevřenou, experimentující, divokou a neustále hledající. Ať už lásku nebo cestu ke psaní a české literatuře. Otázkou tedy není proč je její osobní život zobrazen tak či onak, ale důležitější je ptát se, co to o postavě samotné vypovídá.

Dveře fikčního světa ale otevíráme s již určitou vizí o tom, jak život Boženy Němcové vypadal a tak střet našeho očekávání s filmovým zobrazením může být poměrně bolestivou záležitostí. Najednou strnulé obrazy z učebnic ožívají a dostávají lidských rozměrů, které se mnohdy neshodují s naším kurikulem, jež má blíž k literární Babičce, než ke svůdkyni Českomoravského bratrstva. Takové znevážení modly národní identity společnost jen tak neodpouští.

Existuje tu totiž určitá sdílená představa, o tom, jak by měli být významné osobnosti českých dějin zobrazeny. Mýtická nedotknutelná aura národní hrdinky se ale tříští na malé kousíčky s každým dalším nezodpovědně utraceným zlaťákem za pivo a buřty místo zaplacení nájmu. A tak se rodí národní buditelka s lidskou tváří. S jakým záměrem se tedy vůbec točí historické filmy? Tím jediným důvodem už dávno není mravní upevnění národa, posílení naší vlastenecké morálky nebo snaha o přesné zobrazení pravdivých událostí. Mnohdy jde spíš o reakci na současnou náladu a situaci ve společnosti, podle které se téma filmu ohýbá. A právě poptávka po silných a nezávislých hrdinkách vzkřísila i příběh Boženy Němcové.

Sečteno a podrženo, filmy sice mluví samy o sobě, ale ve výuce by měly sloužit jako odrazový můstek pro diskuzi, která se kromě historického kontextu věnuje i tomu, jak snímek zasadit do reálií současného světa a uvažování. Zmáčknout play a jít na nákup nestačí, protože i z dobrých ingredience může vzniknout nepovedený chlebíček.