Pavel Bednařík: Vydejme se norskou cestou (2/2)

První část rozhovoru s Pavlem Bednaříkem mapovala situaci F/AV v českém kontextu. V druhém díle se blíže věnujeme nejnovějšímu projektu, který české hranice přesahuje. Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu totiž v letošním roce získala podporu na rozvoj oboru z Fondů EHP/Norska 2014 – 2021. Co se můžeme učit od Norska?  A jak si stojí Česká republika na evropské úrovni, když přijde řeč na filmovou a audiovizuální výchovu?

Bavili jsme se hodně lokálně, ale projekt rozvoj oboru z Fondů EHP/Norska cílí mezinárodně. Je Česká republika něčím specifická v tom evropském kontextu? Dá se zařadit na nějaký pomyslný žebříček přístupu k audiovizi?

Záleží na tom, co sledujeme. Jestli sledujeme filmovou výchovu ve školách nebo obor jako takový. Tam je to o dost složitější, protože neexistují přesná data a čísla. Navíc to v každé zemi funguje jinak, co se týče odpovědnosti jednotlivých institucí, které se tomuto oboru věnují. Konkrétně v Německu jsou jinak rozdělené politické kompetence na úrovni regionů a velkou roli hrají právě ty spolkové vlády, které jsou, řekněme, na úrovni našich krajů. Ale třeba kraje u nás nejsou klíčovým hráčem na poli filmové výchovy vůbec. Takže se to nedá dost dobře srovnat. Celkově lze ale říct, že Německo je daleko před námi. Zároveň my ale nemůžeme přijít a říct, koukejte, jak to v Německu funguje, tak to pojďme přenést k nám.

Co se týče pomyslného žebříčku, museli bychom nejdřív definovat hodnotící kritéria. Česká republika v celkovém srovnání však patří spíše k méně progresivnějším zemím. Na rozdíl od Skandinávie, Německa, Francie, Itálie nebo Velké Británie nemáme podpůrnou infrastrukturu, na které by se mohl obor rozvíjet, nemáme vytvořený systém vzdělávání učitelů, chybí nám učební materiály či koordinační a poradenská centrála. To všechno je dáno historickým vývojem, ale i tím, že náš obor „uvízl“ ve slepé zóně mezi kulturou a vzděláváním. Je stále nejasné, kdo by za jeho rozvoj měl nést odpovědnost. Výše zmíněné země se s touhle otázkou zvládly vypořádat. Uvedené země a jejich přístupy jsou také předmětem našeho mapování v rámci projektu Posílení oboru. Výsledkem by pak mělo být několik studií a článků, stejně jako „manuál“, kde bude jasně popsáno, kdo co má přesně dělat (od vzniku strategie, přes vzdělávání učitelů, až po přípravu učebnic či financování).

Ty máš zahraničí poměrně dobře zmapované. Mohl bys uvést nějaký konkrétní příklad dobré praxe, který by byl přenositelný?

Já nechci úplně předbíhat to, co by mělo být výstupem našeho dvouletého projektu. Tématu jsem se věnoval ve svojí disertační práci, i tak se jedná pouze o špičku ledovce. Mapování oboru v evropských zemích musí být předmětem daleko rozsáhlejšího bádání. Nikoliv náhodou je donorem našeho projektu Norsko (resp. země EHP a Norska), kde se dá načerpat spousta inspirace a přenositelných zkušeností. V Norsku funguje na školách skvělý program – Kulturní Ruksak. To je taková naše inspirace, něco čeho bychom mohli dosáhnout, kdyby se filmová výchova dostala na úroveň ostatních výchov.

Program Kulturní Ruksak nabízí školám možnost zakusit umění naživo. Studenti mají třeba možnost pracovat ve filmovém štábu, aby získali tu žitou zkušenost. Podobný model funguje i v Británii, ale Norsko k tomu přistoupilo velice komplexně. Projekt je řešen přes kompetence studentů a zahrnuje jednotlivé kulturní praxe, od filmové, přes hudební, výtvarnou či dramatickou. Studenti si mohou založit kapelu (ve škole mají zkušebnu), mají za úkol natočit film, udělat zpravodajství, účastnit se dramatické či taneční výchovy. Setkávají se z profesionály ze všech oborů.

Překážkou pro přímou implementaci toho programu jsou samozřejmě finance. Norové do tohoto druhu vzdělávání investovali obrovskou sumu peněz. Zároveň nám tím ale ukazují cestu v otázkách priorit. Kvalitní a inovativní vzdělávání a kulturní participace jsou pro ně dlouhodobě na prvním místě. U nás chybí otevřená debata o společenských prioritách. Krásně to ilustruje doba covidu, kdy se kulturní instituce zavřely jako první, a ještě zřejmě dlouho zavřené zůstanou, zatímco fabriky jedou bez přerušení dál.

Ale dají se z těch zmíněných příkladů vytáhnout nějaké konkrétní kroky pro další činnost Asociace pro audiovizuální a filmovou výchovu?

Postupy v těch zemích jsou dosti podobné. Za prvé je to principiální shoda na tom, jak ten obor bude prosazovaný, kdo za něj bude mít zodpovědnost, kdo do toho bude investovat a jakým způsobem. Musí to mít podobu nějaké strategie, kde bude tohle všechno sepsáno. Například v Itálii už mají sepsanou a schválenou konkrétní strategii, a teď se to začíná řešit na nižších úrovních. To znamená, jakým způsobem se to bude aplikovat ve školách a kulturních institucích. My si musíme vybrat takové “best of” z těch sledovaných zemích a vytvořit z toho náš specifický ucelený systém.

Vytěžit z toho jen to nejlepší

Jaký by měl být tedy konkrétní výstup celého projektu?

Celý projekt je rozdělen na klíčové aktivity, na takové ucelené logické celky. Jedním z nich je mapování oboru. Pomocí sociologického průzkumu chceme zjistit, jak je F/AV výchova rozšířena na školách. Navazuje to na aktivity průzkumu, který prováděla se svým týmem Tereza Czesany Dvořáková na základě výzvy Ministerstva kultury v roce 2016. My se ho teď pokusíme zopakovat, abychom měli čísla srovnatelná v čase. To by mělo sloužit k určitému vývojovému přehledu, umožní nám to sledovat trendy. Součástí výzkumu budou nejen kvantitativní data, ale i ta kvalitativní ve smyslu konkrétních odpovědí ze setkání (focusgrouús), jež by měli posunout naše uvažování o oboru zase trochu dál.

Druhou klíčovou aktivitou a okruhem je monitoring zahraničních zkušeností a příkladů dobré praxe. Chceme přijít s konkrétními podněty a návrhy, co kde funguje a co z toho můžeme aplikovat u nás. Výstupy z tohoto procesu budou průběžné a budou mít podobu článků, či rozsáhlejších studií. Třetí aktivitou a okruhem, který bude zaměřen cíleně na učitele, budou online kurzy pro pedagogické pracovníky. Pilotní ročník proběhne ve školním roce 2021/2022 a naším cílem je, aby později běžel dál nezávisle na trvání našeho projektu. Zase se vracíme k tomu, že kontinuita je extrémně důležitá. Vedle toho je dalším rozměrem působení na veřejnost. Takže plánujeme i komunikační kampaň s osobnostmi, ambasadory, abychom zvýšili povědomí o filmové/audiovizuální výchově.

Jedna spekulativní otázka na konec. Jak si myslíš, že se současná covidová situace otiskne do vnímání médií? Bude to mít nějaký dopad na budoucí podobu audiovizuální výchovy?

V diskusích, které se snažím sledovat, se odráží dva úhly pohledu. První je samozřejmě ten, že děti sedí celý den u počítače, tabletu či telefonu a nic dobrého to přinést nemůže. Druhý pohled oponuje a vidí v téhle skutečnosti naopak skvělou zkušenost a příležitost. Já se vidím někde uprostřed, vnímám obě polohy. Je zjevné, že jsou desetitisíce dětí, které ani přístup k počítači nemají a jsou tedy vyloučeny ze současné podoby distanční výuky. A má to devastující důsledky na jejich vzdělání a budoucí rozvoj. Jsme také svědky toho, jak se děti nekontrolovatelně vpíjí do online světa, protože k němu prostě přišli z minuty na minutu a nebyl nikdo, kdo by je seznámil s tímhle prostředím.

Optimistický pohled nám však říká, že žáci zejména na prvním stupni základních škol prošli urychleným kurzem digitálních dovedností metodou „learning by doing“. Byli zkrátka vrženi do online světa a přijali to jako výzvu. Progresivní školy a učitelé, nebo ti, kteří se alespoň snaží z pandemické situace vytěžit maximum, dokázali děti správně vést v digitálním prostředí a pomoci jim využít jeho potenciál. Každopádně tahle situace přenesla do popředí otázku týkající se digitální gramotnosti našich školáků, což je úzce spojeno s audiovizuální výchovou. Je patrné, že jsme začali v online světě trávit daleko více času. Nejen toho školního, ale i osobního a pracovního. V mnoha případech však přístup a vnímání médií zůstaly stejné. V tom tkví obrovský trochu paradox a teprve návrat do řekněme běžného života ukáže, jak jsme se dokázali poučit a co jsme z této intenzivní zkušenosti dokázali vytěžit a získat.

Já jsem to spíš myslela tak, že se díky covidu všechny “výuky” včetně té audiovizuální přesunou na vedlejší kolej, protože žáci ve škole zameškali povinné předměty a film je jen zábava.

Krátkodobě se to určitě projeví. Všechno, co není pevně etablované v rozvrhu se hodí bokem. Ale věřím tomu, že za pár měsíců se to ustálí a vychýlí to polohy, ve které bude film znovu lákavým předmětem volnočasového zájmu i studia. Jelikož jsem bytostným optimistou, věřím, že to posílí roli kin a kulturních institucí, jakmile se znovu otevřou. Online kulturní život už se mnoha lidem zajídá. Jsem přesvědčen, že i mladí lidé budou hledat kulturní a společenské vyžití, najdou v něm určitý řád a dramaturgii, protože doma se naprosto nahodile dívají na cokoliv. A taky bude hlad po společném sdílení a diskuzi. Je na nás všech, abychom ze současné situace vytěžili to nejlepší.