Boca Abrhámová: Chtěli jsme, aby se učitelé na film uměli dívat

Cenu za dlouhodobý přínos oboru letos získává žena, která prožila několik životů naplněných filmem. Boca Abrhámová je i přes svůj věk – v srpnu jí bude 89 – stále šarmantní dámou plnou energie a zájmu o společnost a okolí. Její bohatý životní příběh je téměř zapomenut. A právě proto si sestra známého herce Josefa Abrháma zaslouží znovu připomenout, jakými způsoby se zapsala do českého filmu i rodících se základů filmové výchovy v Čechách.

Cena Borise Jachnina bude Boce (Boženě) Abrhámové udělena v neděli 4. června 2023 v rámci 8. ročníku konference Kino za školou. Sama Boca se ceremoniálu nemůže kvůli pohybovému omezení zúčastnit. Cena bude předána dodatečně.

Žurnalistika, FAMU a práce na Barrandově

Kde se vzalo Vaše zaujetí filmem?

Já jsem nejprve studovala na Filozofické fakultě v Bratislavě žurnalistiku, částečně se zaměřením na film, poté jsem šla studovat filmovou vědu na FAMU. Poslední studium jsem pak absolvovala na Kolumbijské univerzitě v USA. Moje působení v oblíbeném bratislavském večerníku skončilo vyhazovem, protože jsme psali otevřeně proti režimu. Na konci 50. let byl otec přeložen do Prahy a já jsem se rozhodla přihlásit se na FAMU. Hledala jsem si práci, v té době totiž nesměl být nikdo nezaměstnaný. Hlásila jsem se na pozici osvětlovače, bylo mi celkem jedno, co budu dělat. Na Barrandově byl takový starý kádrovák, který mě zpovídal, proč chci dělat osvětlovače. Místo toho mě vzal jako asistentku režie.

Jak se vyvíjela vaše profesní kariéra?

Spolupracovala jsem s řadou režisérů: s Jaromilem Jirešem na Křiku, Milošem Formanem na Kdyby ty muziky nebyly. Taky jsem spolupracovala s Pavlem Blumenfeldem a Ivo Novákem. Nejlepší spolupráce ale byla s Evaldem Schormem na Každý den odvahu. Tam jsme dokonce týden natáčeli pouze já a kameraman Čuřík, protože byl Evald zrovna nemocný. Točila se strašně složitá scéna v Teplicích a on nemohl přijet. Tak jsme ji s Čuříkem natočili sami. Těch několik dnů bylo pro mě strašně náročných: Jan Čuřík si vše vždy pečlivě nachystal a nasvítil a pak s ním nebyla řeč. Poslední moje profesní zkušenost byla, když mě přiřadili k Věře Chytilové na film Sedmikrásky. Já jsem se jí ale tak šíleně bála, že jsem někoho uprosila, aby mě přeřadili jinam. 

S bratrem Josefem Abrhámem, tehdy velmi populárním hercem, jste se o natáčení bavili?

Vůbec. To byla jeho a moje práce. U společných filmů (např. Každý den odvahu, pozn. aut.) jsme to taky neprobírali. Jinak jsme spolu ale vycházeli skvěle.

Roky v USA: Kolumbijská univerzita a Miloš Forman

V roce 1967 jste odjela na stipendium na Kolumbijskou univerzitu. Poté jste tam zůstala několik let. Jaká byla vaše americká zkušenost?

Stipendium jsem dostala na rok od spolku Amerických univerzitních žen. Jen jsem si musela vymyslet, co tam budu dělat, nějaký bohulibý účel. Napsala jsem do žádosti, že chci zkoumat, jak se pracuje s dětmi s filmem. To byl ale naprostý výmysl, vůbec mě to téma nezajímalo. Nejprve jsem musela absolvovat několikaměsíční jazykový kurz na Harvardu, abych se naučila anglicky. Na Kolumbijské univerzitě jsem pak studovala samotný film, filmovou tvorbu i filmovou estetiku, podobně jako na FAMU.

Tam jste se i setkala s Milošem Formanem, je to tak?

S Milošem Formanem a Mirkem Ondříčkem jsme se znali už od natáčení filmu Kdyby ty muziky nebyly, to bylo moc příjemné natáčení. Miloš nám všem říkal „býku“. Pak jsem se s Milošem potkali v Americe, byli jsme přátelé a on se tam cítil ztracený. Bydlel v hotelu Chelsea, když mu bylo smutno, volával mi: Bocinko, how are you! A takto jsme si třeba i hodinu povídali, jen tak, o životě. Občas jsem se za ním stavovala, ale to prostředí mi nebylo moc blízké. Rozdíl mezi námi byl v tom, že Miloše ta volnomyšlenkářská kultura, drogy, volné vztahy fascinovaly, já jsem se té hippies komunity trochu bála.

Pak si v roce 1969 Miloš u producentů prosadil natáčení Taking Off a chtěl mě jako asistentku režie. Odbory to ovšem nepovolily, protože jsem nebyla Američanka. Já bych stejně nechtěla, kvůli jazyku, který jsem pořádně neovládala.

Ty následující roky jsem se různě protloukala: dělala šatnářku, hlídala jsem děti, umývala nádobí. Dělala jsem tehdy skutečně skoro všechno, abych se uživila. Stipendium jsem po tom půl roce už neměla, ačkoliv školné bylo nutné platit i nadále. Pak jsem na poslední rok a půl získala skvělou práci v MOMA, ve filmovém oddělení. To byla práce snů.

Jaký byl návrat do normalizačního Československa?

Na Barrandov mě po návratu už nechtěli, tak jsem zakotvila v Československém filmovém ústavu. Oni chtěli, abych jela ještě na stáž do Moskvy, abych se stala odbornicí na americký a ruský film. Ale to jsem nechtěla. Do Moskvy jsem tedy nejela. Zůstala jsem v Ústavu a věnovala se psaní, redakční práci a organizaci programů pro učitele.

Cena Borise Jachnina a program pro učitele

Letos jste obdržela cenu Borise Jachnina, se kterým jste byli spolužáci. Probírali jste téma výchovy filmem?

My jsme sice byli s Borisem spolužáci, ale pak jsme se po škole navzájem ztratili. Vůbec jsme nebyli v kontaktu, ačkoliv s ním byla vždy velká legrace a těch pár let jsme byli přátelé. Naším dalším spolužákem byl také publicista Honza Svoboda a také Karel Köcher. To byl slavný český špion, kterého pak směnili za jiného ruského špiona. Byli jsme v ročníku jen čtyři, tehdy jsme všichni byli posluchači legendárního A. M. Brousila.

Jak probíhaly aktivity pro učitele, které jste na konci 70. let iniciovala?

Společně s mými kolegy z Československého filmového ústavu jsme připravili podrobný plán přednášek a rozdělili jsme si jednotlivé vysoké školy. Mezi kolegy byli mladí filmoví historici, např. Jan Bernard, Ivan Klimeš a mnozí další. Já jsem osobně jezdila do Olomouce, ale jezdili jsme taky do Hradce Králové, Ústí nad Labem nebo Ostravy. Na ostatní kolegy (říkala jsem jim lékaři, protože měli doktorské tituly) jsem ale nijak přísně nedohlížela. Vyrobila jsem tehdy podrobnou kartotéku filmů, ze které jsme vybrali film a zajistili projekci ve vybrané škole.

Přednášky byly zaměřeny šířeji, filmovou historii jsme posluchačům do hlavy vtloukat nechtěli. Naším cílem bylo, aby se posluchači, budoucí učitelé, na filmy uměli dívat. Vysvětlovali jsme jim, jak funguje kamera, zvuk, střih. Například jak tikot hodin může ovlivnit atmosféru napětí. Samozřejmě že jsme jim představili taky Ponrepa, Méliése a další osobnosti, ale historické reálie nebyly tím nejpodstatnějším.

Často jsme zvali filmové osobnosti do škol, ale také jsme „sváželi“ učitele z pedagogických fakult po celé republice na exkurze na Barrandov a projekce do Prahy. Na konci exkurze na Barrandov proběhla vždy projekce ve filmovém klubu spojená s diskuzí s tvůrcem. Pozvala jsem například Věru Chytilovou k projekci filmu Hra o jablko, Jaromila Jireše a řadu dalších. To bylo skvělé. Snažili jsme se kombinovat žánry, veselohry, grotesky, dramata.

Udržovali jste s učiteli kontakt i mimo tento program?

Jednalo se o dobrovolnou účast, my jsme v užším kontaktu s učiteli nebyli. Na konci školního roku měli za úkol napsat rozbor filmu, za ten pak dostali zápočet, ale to nebylo v naší kompetenci. Kvalita těch prací byla mnohdy problematická. Mnohdy ale šlo o popis děje jako od malých školáků. Předpokládám, že se dnešní posluchači Pedagogických fakult v tomto příliš nezměnili.

Kde se myšlenka vzdělávání pedagogů vlastně vzala?

Mně vždy vadilo, jak málo se děti a mladí lidé dozvídají o filmech. Proto jsme iniciovali za pedagogických a filozofických fakultách v druhých ročnících program pro budoucí učitele. Sestavila jsem podrobný návrh, jak by přednášky o filmu měly vypadat. S tehdejším ředitelem ústavu Jiřím Levým jsme vyrazili za ministrem kultury, kterému se ten návrh líbil a odsouhlasil jej k realizaci. Pak už byla cesta na školy snadná.

Jak těžké bylo získat filmy pro projekci a jak promítání probíhala?

Sehnat filmy nebylo těžké, všechny jsme měli k dispozici z Československého filmového ústavu. Byla to kombinace českých i zahraničních filmů. Projekce probíhaly přímo na školách z 35mm nebo 16mm kopií. 

Jak vaše pedagogické působení v ČSFÚ skončilo?

Já jsem pak na konci 80. let musela odejít na operaci, měla jsem těžký nádor v hlavě. Projekt pak náhle po listopadu 1989 díky novému řediteli ústavu skončil. Nový ředitel řadu lidí propustil, celou naši iniciativu rozmetal, zachoval se nepěkně. Já jsem se sice po roce z nemocnice do ústavu vrátila, ale to už bylo po všem. Kdo ví, jak by se to dál vyvíjelo. Ale to už nezjistíme.

Jak vnímáte situaci filmové výchovy dnes?

Už se tomu bohužel příliš nevěnuji. Zajímá mě práce Borise Jachnina, o které jsem dosud neměla tušení. Film a televize jsou dnes velice důležitá média, důležitější než kdy dříve. Byla bych ráda, kdyby se opět výuka učitelů na fakultách obnovila.

Zaznamenáno dne 18. května 2023