„Filmové výchově se věnuji hlavně kvůli vlastním dětem,“ říká polská vyučující Ewa Ciszewska

Rozhovor s pedagožkou a odbornicí na filmovou výchovu Ewou Ciszewskou vznikl 5. prosince 2022 na exkurzi do polského “města filmu”, historické metropole Lodži. Bavili  jsme se o akademickém působení na univerzitě, filmově-výchovné praxi, ale také na propojení výuky filmových studií s mateřskými školami. Rozhovor je součástí projektu Posílení oboru filmová a audiovizuální výchova financovaného z programu kultura Fondů EHP a Norska 2014–2021.

Rád bych se na úvod zeptal, jak probíhalo tvé první setkání s filmovou výchovou, co tě k ní přitáhlo?

Myslím, že na to mělo vliv hlavně prostředí, ve kterém se pohybuji. Vystudovala jsem filmovou vědu na univerzitě v Lodži. Vedoucí mé diplomové práce byla profesorka Ewelina Nurczyńska-Fidelska, která se na univerzitě zasadila o prosazování filmové výchovy. Jednou mi dopodrobna vysvětlila, že vnímá jako důležitou roli filmových expertů v nasměrování budoucích učitelů k tomu, aby ve své pedagogické praxi uměli používat film. Napsala o tom také řadu odborných textů a vzdělávání učitelů se věnovala i tím, že pro ně organizovala konference. Byla jsem s ní v častém a intenzivním kontaktu (stala se také vedoucí mé doktorské práce), a tak jsem pochopila, že je to něco, co jí leží na srdci, co ji zajímá, co je pro ni důležitým – nejen odborným – zájmem.

Postupně jsme byli i my mladší kolegové zváni na tyto filmovědné konference pro učitelskou obec. Pedagogové zde měli získat nástroje a načerpat zkušenosti pro práci s filmem. Konference v Radziejowicích, o kterých je řeč, mají více než třicetiletou tradici. Setkávají se na nich učitelé různých stupňů s filmovými vědci, aby hovořili o nejnovějších trendech v oblastech jako je filmové teorie, historiografie nebo analýza filmu, ale i o možnostech spolupráce. Učitelé zde obvykle sdílejí své zkušenosti, mluví o tom, jak vlastně pracují s filmem. Paní profesorka Nurczyńska-Fidelska měla zájem, abych i já sama slyšela, že učitelé naši filmovědnou práci opravdu vyhledávají a potřebují. Ve svém prvním vstupu na konferenci jsem se zaměřila na problematiku osvětového filmu. Později, už po smrti profesorky, jsme s kolegou z katedry Konradem Klejsou připravili kolektivní publikaci o filmové výchově v Polsku. Nebyla to sice naše priorita ani téma, ale vnímali jsme to jako závazek naší katedře, která totiž byla jako jediné akademické pracoviště v Polsku schopná komunikovat s učiteli. A tak jsme si položili otázku, jak je to dnes s filmovou výchovou.

Zůstalo jen u této publikace, nebo se zájem o obor rozvíjel dál?

Ve stejné době jsem začala spolupracovat s tehdejšími studenty filmové vědy na Karlově univerzitě v Praze, Adélou Mrázovou, Terezií Křižkovskou a Jakubem Jiřištěm, kteří se pustili do vzdělávacího projektu zaměřeného na edukaci o filmu v prostředí muzejních expozic (z něj povstalo filmové muzeum NaFilm, pozn. red.). Díky této spolupráci jsem pochopila, že filmová výchova není jenom výuka o filmu ve škole. Neměla jsem pocit, že by to byla nějak zásadně fascinující perspektiva výzkumu, ale že by to mohla být spolupráce s přesahem, která by nám dala možnost nahlédnout na tento obor v jiných souvislostech. Výstupem našeho vzdělávacího projektu byl jednak sborník Od filmové výchovy k výchově audiovizuální (2017) a také monografické číslo časopisu Panoptikum v angličtině, které do jisté míry na tento vzdělávací projekt, kde jsme spolupracovali s českými kolegy, navázalo.

Jak vypadá tvůj akademický přístup k filmu, potažmo filmové výchově na katedře? Jaká je tvá role jako pedagoga na univerzitě? 

Předmět, který zde vyučuji již čtvrtým rokem, se jmenoval jednoduše Filmová výchova, dnes se jmenuje Audiovizuální výchova. Obsah kurzu je do značné míry mou vlastní interpretací oboru. Mohu tedy být poměrně kreativní v tom, co chci sdělit a jak obsah výuky podat. Jedná se teprve o druhý cyklus, jelikož kurz bývá zařazen jednou za dva roky. Od počátku jsem k němu přistupovala velmi prakticky. To znamená, že se se studenty snažíme zamýšlet a podívat se na to, jak lze filmovou výchovu dostat i za zdi univerzity. Cílem je, aby obor necílil jen na filmové vědce, aby to zkrátka nebylo jen přesvědčování přesvědčených.

Zároveň jsem se ale nechtěla se studenty pouštět do samotné školní výuky. V Polsku totiž existuje celá řada celostátních programů, Nowe Horyzonty Edukacji filmowej nebo Filmoteka Szkolna, která selektivně pokrývá celou zemi. Rozhodla jsem se, že nevidím důvod pouštět se do tak rozvinuté oblasti. Hledali jsme proto komunity, kde film dosud takto systematicky zprostředkován není. V prvním kurzu, do kterého se přihlásilo asi 20 studentů, jsem navrhla, aby studenti absolvovali buď výuku v mateřské škole, nebo v denním stacionáři pro seniory. Jde o zařízení v Lodži, kde senioři nežijí (není to domov seniorů), ale kam mohou denně docházet a trávit tam čas od rána do večera. Setkávají se, stravují se a pořádají různé kulturní programy.

Co z toho bylo pro studenty náročnější?

Zdá se, že náročnější byli předškoláci, protože studenti při pomyšlení, že budou muset mluvit s pětiletými a šestiletými dětmi, byli velmi nervózní a vystresovaní. Děti dělají velký hluk, ptají se na spoustu věcí a mají vlastní názory. Já jsem si ale říkala, že k nim studenti mají přeci jen blíž než k seniorům, že studenti jsou stále také ještě tak trochu dětmi. Nicméně se najednou octnuli v situaci autority, dostali se do role učitele, což je v tomto věku skutečně těžké. Měli před sebou tu hlučnou skupinu, měli omezený čas a museli zvládnout vše tak, aby to fungovalo, a nejlépe aby si z toho děti něco odnesly. Malé děti jsou náročné publikum, protože využijí každého vašeho zaváhání, aby vám rozbořily celou hodinu, celý váš plán.

Máte na mysli něco konkrétního?

Mám takovou krásnou anekdotu. Týká se jedné ze studentek prvního kurzu filmové výchovy, která teď vede oddělení, které pořádá výstavy v lodžském Muzeu kinematografie. Už řadu let dělá v muzeu prohlídky pro celebrity a známé osobnosti, zkrátka důležité lidi, což zvládá naprosto bez problémů. Když se jí ale ptají na její zážitky, vždy s hrůzou vzpomíná, že největší stres v jejím životě zažila, když chodila do mateřské školy a musela učit děti ve třídě.

Chtěl se některý ze studentů, kteří se vašeho kurzu zúčastnili, poté stát učitelem?

V kurzu mám nyní sedm studentů, kteří jsou ve třetím ročníku bakalářského studia. Většina z nich nyní připravuje bakalářskou práci, která může být zároveň výzkumným projektem. Připadá mi jako úspěch, že jedna studentka se chce ve svém bakalářském projektu zaměřit právě na filmovou výchovu. Rozhodla se pro srovnání filmových programů mateřských škol, dvou ve městě a dvou na venkově.

Studenti, kteří se rozhodnou pro takové mimouniverzitní bakalářské práce, mají ale pořád tu výhodu, že se mohou zaštítit univerzitou a využít její autority. Mají tak různým organizacím a komunitám, například mateřským školám nebo Národnímu centru filmové výchovy, co nabídnout. Panuje tam primární důvěra ve vzdělávací instituci, která umožňuje provádět rozmanité podoby výzkumu a bádání. Mohou tak využít svého statutu studenta a zároveň si už v bakalářském projektu mohou zažít, že mohu dělat různé praktické a smysluplné věci, ne nutně filmovou vědu nebo filmovou kritiku. Je také velmi důležité vymýtit časté trauma studentů filmových studií, že tento obor jdou studovat pouze neúspěšní adepti filmové tvorby. Snažím se studentům ukázat, že v sobě mohou nalézt poslání k výchově a ke vzdělávání v oblasti filmu a že je to zcela rovnocenná expertíza, jako umět filmy natáčet nebo stříhat.

Podobná snaha je patrná i na pražské FAMU, kde teď vzniká pedagogické minimum pro studenty praktických i teoretických oborů. Co kromě podobných univerzitních snah může někoho vést k tomu, že začne učit film nebo o filmu?

Častou motivací, kterou jsem objevila i u sebe, jsou vlastní děti. Přirozeně vás téma filmové gramotnosti, a toho, co děti z oblasti filmu získají v dětství a co v dospívání, začne více zajímat. Já to dělám zejména kvůli vlastním dětem, kterým se snažím věnovat doma, ale zajímá mě, i jak se s filmem a filmovou kulturou setkávají ve vzdělávacích institucích, zejména ve škole. Taková osobní motivace je důležitá, ale nesmíme zapomínat, že jsou i filmoví pedagogové, kteří nemají nebo nechtějí mít děti, a přesto v oboru pracují. Je to činnost pro takový typ lidí, kteří mají rádi kontakt s jinými lidmi, které zajímá dialog, interakce. Je to něco, co je popohání a film je pro ně skvělým prostředníkem komunikace.

Projekty ve školce jste studentům navrhla vy, nebo to byl jejich nápad? 

Výuka ve školce (jedná se o volitelný pedagogický modul, který absolvují studenti formou filmově-výchovné praxe v mateřské škole typu Montessori, pozn. red.) přišla z několika popudů. Jak už jsem naznačila, modul vznikl ve spolupráci se školkou, do které chodí jeden z mých dvou synů. Pro samotné fungování projektu bylo nutné najít shodu mezi studenty, mnou a mateřskou školkou. Požadavky stanovené školou jsou následující: jedná se o omezený časový rozsah (45 minut) a tematické požadavky, které musejí naplnit jejich školní vzdělávací program a kurikulum (jde o dva směry, první směr je environmentální výchova, druhý směr je výchova k citům, emocím a sociálnímu chování). Takže když jsme vyjednávali možnou spolupráci, řekli mi, že můžeme se studenty pracovat se skupinou dětí z této školky, pokud to, co navrhujeme, zapadne do jednoho ze vzdělávacích témat. Se studenty jsme o tom také dlouze diskutovali, a nakonec jsme vytvořili koncept, který se nám zdál vhodný pro využití v mateřské škole. Měly by to být krátké animované filmy polské produkce, pokud možno související s Lodží. Chtěla jsem do toho zahrnout lokální prvek, tedy kontakt s filmovou kulturou města, ve kterém studenti studují, respektive s lodžskou kinematografií.

Lokální prvek?

Chtěla jsem, aby naše pojetí filmové výchovy bylo i jakousi regionální výchovou. Přišlo mi podstatné mluvit s dětmi hlavně o polské kultuře, v tomto případě o tradici animovaného filmu a jeho filmově-vzdělávacím aspektu. Navrhla jsem, aby tam studenti zahrnuli určité prvky filmové řeči, v tomto případě principy kreslené animace a obrazové snímání. Aby s dětmi zkrátka nemluvili jen o obsahu filmu, protože v případě takových témat, jako je ekologie nebo emoce, je snadné k tomu sklouznout. A je to častým nešvarem mluvit s dětmi o tom, co je ve filmu prezentováno, a ne o tom, jakým způsobem je to prezentováno.

A fungovalo to?

Ano, v různé míře se to podařilo. Do necelé hodiny s předškolními dětmi se toho samozřejmě příliš vtěsnat nepodaří. Ale studenti našli prostor i pro vlastní invenci a reflexi. Měli za úkol zpracovat průzkum: jaké nástroje a prameny budou používat, v jakém pořadí budou zařazovat aktivity a jak to celé vměstnat do 45 minut. Samotné promítání pak trvalo pouze 10 minut (1. díl příběhů psa Rekse) z toho důvodu, aby samotné sledování filmu nedominovalo. Teď už máme za sebou druhé setkání, na kterém se objevila filmová postava psa Reksíka (Reksio). Pak si studenti s dětmi povídali o Muzeu kinematografie, kde je teď výstava s názvem Palác plný pohádek. Část expozice je totiž věnovaná právě této animované čtyřnohé postavě. Studenti předškolákům řekli, že pokud tam chtějí jít, mají o tom muzeu říct svým rodičům. Připravili pro ně i informační letáček, který jim měly děti předat, protože právě rodiče hrají důležitou roli v propojování s filmovou kulturou, a proto je skutečně důležité snažit se pro obor nadchnout i je.

Plánujete vypsat předmět znovu?

Chtěla bych ho otevírat každý rok v zimním semestru a průběžně jeho obsah proměňovat a vylepšovat. Mimo jiné i na základě zpětné vazby ze školky i od svých studentů. Můj syn bude do školky chodit ještě minimálně další tři roky, je tedy pravděpodobné, že budu chtít projekt dál rozvíjet. Výhodné navíc je, že školka je poměrně blízko univerzity, což dost ulehčuje všechny přesuny. Jakmile můj syn nastoupí do první třídy, je možné, že budu chtít se studenty pokračovat v programu na základní škole. Pokud budu moci pokračovat a dělat něco, co mě na jedné straně rozvíjí po akademické stránce a zároveň přináší mému synovy radost a potěšení, bude to skvělé.

Existuje podobný program či modul jinde v Polsku?

Už jsem zmínila například projekt Nowe Horyzonty Edukacji Filmowej, který je zaměřen na předškolní výchovu. Nemám ovšem systematický přehled, nevím, jak intenzivní je jejich spolupráce s mateřskými školami a v jakém rozsahu taková spolupráce probíhá. Většinou se bavím pouze s kolegyněmi z akademického prostředí, které se věnují podobným programům ve školách, které navštěvovaly nebo stále navštěvují jejich děti.

Z vnějšího pohledu se zdá, že Polsko má velkou tradici filmové výchovy. Nejen historicky, ale i s ohledem právě na řadu organizací a projektů, které v zemi dnes fungují. Jaký je ovšem skutečný stav z vašeho pohledu?

To je asi otázka spíše na učitele. Já sama se s pedagogy potkávám jen jednou za rok na konferenci, o které jsem mluvila. Jsem akademickou pracovnicí, můj pohled tedy určitě nebude spolehlivý a úplný. Na základních i středních školách je patrný tlak na snížení počtu hodin, které jsou věnovány uměleckým oborům včetně filmu, který je přítomen především v hodinách polského jazyka a kultury. Učitelé místo invenčních hodin raději realizují povinný program, který sestává ze znalosti četby, znalosti literárních epoch, než aby pracovali s filmem.

A jak si stojí v Polsku mimoškolní programy v Polsku?

Mimoškolní aktivity jsou velmi rozsáhlé a určitě je tam více prostoru pro hodiny s filmem. Polský vzdělávací systém je ale natolik formalizovaný a orientovaný na dosahování kvantifikovatelných výsledků, že se jednoznačně zaměřuje na měřitelné úspěchy, jako jsou známky a výsledky maturitních zkoušek. Tato tendence přirozeně potlačuje špatně kvantifikovatelné, společenskovědní či umělecké předměty, jako je film. Filmová výchova se proto snadněji a lépe rozvíjí v místech spojených s uměním a kulturou, jako jsou například knihovny. V této souvislosti můžeme mluvit o pojmu kulturní výchova, která zahrnuje promítání, filmové kluby, diskusní setkání nebo workshopy animace. Městské knihovny v Lodži jsou zasíťované a mají v tomto ohledu výraznou tradici filmově vzdělávacích programů. Každý obvod má svou knihovnu a v těchto knihovnách vzniká program, který se pochopitelně odvíjí i od přístupu zaměstnanců. Skvělým příkladem je knihovna Memo. Je to zbrusu nové zařízení v centru města s ambicí být interaktivní a mediální. Nabízí samostatnou audiovizuální místnost, kde knihovna pravidelně pořádá promítání, setkání a workshopy.

Mluvili jsme také o přístupnosti filmů – je to v polském prostředí důležité téma? Stačí na to stávající program Národního filmového institutu (FINA) Filmoteka szkolna?

Je pravda, že Filmoteka Szkolna poskytuje polské filmy školám, což je určitě chvályhodné. Problém ovšem je, že na filmovou výchovu je ve škole stále méně času. Ještě větším problémem je, že pokud někdo chce rozvíjet aktivity a programy mimo školu, v knihovnách, v kině, nebo v kulturním či komunitním centru, už to pod záštitou programu Filmoteka Szkolna možné není. Tyto instituce totiž musí platit za licence na promítání platit poměrně velké poplatky, proto je opravdu složité s klasickými polskými filmy pracovat legálně. Školy jsou zase omezené měsíčními cykly, jak je národní program připravuje – komu se měsíční témata nezamlouvají, má smůlu.

A jak je to v Polsku s metodikou? Existují ve školách zavedené přístupy, nebo je to spíše „free style“? 

Je to spíše volný styl. Existují sice metodické materiály Centrálního kabinetu filmové výchovy, který také pravidelně zveřejňuje plány výuky. Tyto navrhované plány vycházejí ale z celé řady přístupů a metodik a závisí tak hodně na přístupu jednotlivých lektorů či pedagogů. Někdo upřednostňuje metodu skupinové práce (například freeze frame, promítnutí ukázky a návazné otázky, pozn. red.), jiný dává přednost individuální práci. Někteří učitelé se kloní k promítání celých filmů, jiní preferují projektovou výuku a práci s pracovními listy. Rozhodně se nejedná o centralizovanou nebo dominující metodiku práce. 

Zdroje

www.edukacjafilmowa.pl

www.edukacjafilmowa.pl/dobre-praktyki-edukacyjne/  (Dobrá prace a zkušeností učitelů, polsky)

www.akademiapolskiegofilmu.pl/pl/historia-polskiego-filmu/artykuly/centrum-sterowania-edukacja-filmowa-z-dorota-golebiowska-marta-kasprzak-anna-kolodziejczak-i-jadwiga-mostowska-z-centralnego-gabinetu-edukacji-filmowej-w-lodzi-rozmawia-justyna-hanna-budzik/725  (Rozhovor s klíčovými aktéry filmové výchovy v Polsku, polsky)

www.muzeumkinematografii.pl/pl/  (Web Muzea kinematografie v Lodži)

CISZEWSKA, Ewa, KLEJSA, Konrad (eds). Od edukacji filmowej do edukacji audiowizualnej. Łódź: Uniwersytet Łódzki, Wydział Filologiczny Instytut Kultury Współczesnej, Katedra Mediów i Kultury Audiowizualnej 2017.

CISZEWSKA, Ewa (ed.). Panoptikum. Structure and Organisation of Film Education in Poland. Gdansk: University of Gdansk 2017.