Jak s dětmi mluvit o filmech? Seriál pro rodiče #4

Ponořit se do soustředěného sledování filmu je jedna věc, ale dokázat diskutovat o tom, co jsme viděli, je věc jiná. Jako vysokoškolská pedagožka můžu potvrdit, že nesnáze, které přicházejí po otázce “Popiš hlavní myšlenku filmu”,  provázejí všechny napříč věkem i stupněm akademického vzdělání. Schopnost samostatně přemýšlet a nahlížet myšlenku díla ve větších celcích není automatická, ale naštěstí se dá poměrně dobře natrénovat. A čím dříve, tím lépe. To si v 70. letech řekl profesor filozofie na Kolumbijské univerzitě v New Yorku Matthew Lipman a přišel s didaktickým konceptem filosofie pro děti.

Filosofie pro děti jako odrazový můstek

Lipman se rozhodl přiblížit filosofii mladým studentům se záměrem probudit jejich zájem o logické uvažování. Cílem této metody není dokázat, že moje myšlenka je správná, ale nastavit empatické prostředí pro diskuzi a respekt pro názory ostatních. Hlavním stavebním kamenem jeho metody je dialog. Základním předpokladem kvalitního dialogu je podle Lipmana brát dítě či studenta jako rovnocenného partnera. Tahle myšlenka měla v době svého vzniku přinést alternativu k rigidnímu edukačnímu systému, jež dostatečně nepodporoval potřebu kritického myšlení. 

Myšlení není podle Lipmana statické, ale neustále se vyvíjí a je stimulováno podněty z okolního světa. Pokud srovnáme všechny diskutující na stejnou startovní čáru, tak automaticky dojde k proměně statusu učitele či rodiče. Když si představíme diskuzi jako tenisový zápas, pedagog či rodič se posouvá z funkce rozhodčího, který všechno řídí, do pozice podavače míčků, který vnáší nové podněty do diskuze, nebo lajnovače hřiště, který vymezuje hranice debaty. 

Otázky, samé otázky

Filozofie pro děti je metoda, která může být uplatněna na jakýkoliv předmět či výchovu. Je to tedy spíše forma, která by měla děti naučit tomu, že většinou neexistuje pouze to jediné a správné řešení, což platí u diskuze o filmech dvojnásob. Většina poznámek o filmech totiž spadá do škatulky subjektivních postřehů, právě ty jsou podstatnou součástí dialogu.

Co je zásadní pro pochopení názorů dětí či studentů je rozklíčování procesu, který je vedl k danému závěru. Naší snahou jako pedagogů či rodičů by tedy nemělo být zpochybnit subjektivní výpověď, ale snažit se, aby student pochopil a dokázal popsat argumenty, na kterých svou úvahu vystavěl. Na řadu tak přichází to, co mají filozofové nejraději – otázky. Umět se zeptat je mnohdy totiž daleko větší umění, než najít vhodnou odpověď.

Osobně za největší nešvar považuji snahu o memorování děje jako univerzální odpovědi na otázku ”Popište, o čem ten film byl”. Cílem debaty o filmu by neměla být vzájemná zkouška z chronologického odvyprávění příběhu, ale snaha uchopit myšlenku díla jako celek.  Filosofie pro děti lemuje cestu k většímu celku ve dvou krocích. Prvním z nich je vcítění se nebo přirovnání dané situace k něčemu, co jsme už sami prožili. Druhý krok pak vede diskuzi na rovinu zobecnění. Jak tyhle kroky přenést z papíru do praxe, si teď vyzkoušíme na příkladu jednoho z nejúspěšnějších animovaných filmů posledních let – na Ledovém království.

Žitá zkušenost a zobecnění

Proč se spolu Anna s Elsou ze začátku nebavily? Jak to, že se nakonec Elza rozhodla Annu zachránit, když ji předtím vyhnala ze zámku? To jsou skvělé postřehy, které přirozeně vyplývají z děje. Naším cílem ale je dostat se za dějovou linku na úroveň všeobecného přemýšlení o filmu. To vyžaduje dobře formulované otázky od podavače míčků v roli učitele nebo rodiče.

První na řadu přichází připodobnění filmové situace k naší žité zkušenosti. Pro děti, které mají sourozence, je tak otázka naprosto jasná – co bys dělal/a ty v roli Elsy nebo Anny? Pamatuješ si, jak jste se sourozencem pohádali? Jak došlo k tomu, že jste se znova usmířili? Pokud dítě nemá sourozence, je tady vždycky kouzelná formule “Představ si že…” nebo “Pamatuješ si, jak se pohádaly ségry od sousedů?”

Po sdílení vlastních zážitků a snahy se vcítit do postav přichází na řadu rovina zobecnění. V případě Ledového království je poměrně snadné najít zastřešující téma, kterým je rodina, rodinné hodnoty a vzájemné vztahy. Můžeme se tedy dál ptát: “Co pro tebe znamená být dobrým sourozencem?” nebo “Jak bys popsal/a fungující rodinu? Jaké vlastnosti by měl mít rodič či sourozenec?” Pokud jsou pro vás návodné otázky příliš vágní termín, můžete se inspirovat skvělým článkem Jany Odstrčilové na portále psychologie.cz. Odstrčilová nabízí mimo jiné následující otázky:

• Souvislosti: Souvisí to nějak s tím, co jsme si četli/viděli?
• Principy: Na jaké myšlence je to postavené?
• Konkretizace: A platí to za všech okolností?
• Důsledky: A z toho vyplývá, že…
• Pochybnosti: Myslíš, že si tím nemůžeme být jisti, protože…
• Objasnění: Teď je jasné, co si myslíš. Souhlasím s tebou, nebo ne?
• Zásady: Je podle tebe správné….
• Analogie: Kdyby svoboda byla dort, co všechno potřebujeme k jeho upečení?

Diskuze, ne soutěž

Je celkem zásadní uvědomit si, že v tomhle zápase se nepočítají body, branky ani vteřiny, ale snaha společně proniknout pod povrch filmového zážitku. Rolí rodiče/učitele je diskuzi podporovat a v případě nesnází nahazovat nové míčky nebo jemně připomenout, kde má předem vytyčené hřiště hranice. Trénink filosofie pro děti je dlouhodobý proces, který  pomůže rozvinout schopnost formulování hlavních myšlenek filmu místo odříkávání děje a navíc popíchne rodiče i děti k času společně strávenému přemýšlením, kde špatně je pouze to, co dopadne mimo vytyčené hřiště. Ale nesmíte zapomenout, že lajnovačku ve svých rukou držíte vy.

V článku je použita citace z textu dostupného na webu Psychologie.cz. Tématu se v české republice věnuje v rámci vzdělávacího programu Varianty Člověk v tísni.