“Kreativní vzdělávací centra a film ve školách jsou ideálním spojením kulturního a vzdělávacího know-how”. Rozhovor s M. Melarkeym

Martin (Marty) Melarkey je ředitelem Kreativních vzdělávacích center v Belfastu a Derry. Působil v počátcích Nerve centra v Derry, později stál u zrodu koncepce vzdělávacích center a vzniku dalších dvou (Belfast, Armagh). Byl zapojen také do kurikulárních reforem a vzniku obsahu předmětu Moving Image Arts v kurikulu základních a středních škol v Severním Irsku. Podílel se jako manažer na kandidatuře Derry na Evropské město kultury v roce 2013.

“Jen díky tomu, že jsme byli schopni vytvořit obsah předmětu a učební materiály a měli zajištěno financování jsme schopni zdarma školit učitele a předmět může ve školách rozkvétat.”

Jak vypadaly nejstarší iniciativy v oblasti filmové výchovy v Severním Irsku? Můžete se také zmínit o počátcích Nerve Centre v Derry?

Filmová výchova v Severním Irsku má dva pilíře – Kreativní vzdělávací centra a školní předmět Moving Image Arts. Obojí jsou stále ještě poměrně nové koncepty. Počátky center můžeme hledat někdy kolem roku 1990, v tom roce vzniklo Nerve Centre v Derry. Původně šlo o kolektiv hudebníků, které jsem oslovil s myšlenkou na pořádání Foyle Film Festivalu. Začali organizovat festival, pravidelné projekce, výstavy, ale také připravovat zázemí pro práci s filmem a videem. Foyle Film Festival se díky zapojení mých přátel, filmařů, stal první iniciativou zaměřenou na filmovou výchovu. Pořádali jsme festivaly, měli jsme potřebné vybavení a organizovali komunitní video projekty. Důležitý krok přišel ve chvíli, kdy jsme techniku a začali používat ve výuce. V roce 1990 jsme také pro centrum objevili vhodnou budovu v historickém centru města, tím odstartovala éra profesionalizace a růstu centra.

O deset let později proměnili kulturní centrum Studio 1 na Nerve Belfast a v Armagh zřídila Southern Education Library Board AmmA Centre. Tak vznikla další dvě kreativní centra. Amma Centre provozuje agentura CCEA a má tedy jiný statut – je součástí vzdělávacího systému, má všechny kontakty, je řízena lidmi, kteří se vyznají v kurikulu. Přínosem Nerve center v Belfastu a v Derry je pak zkušenost z kulturního sektoru, tedy s filmem, technologiemi a médii.

Jak vznikl název Kulturních vzdělávacích center?

Někdy v roce 2000 nás navštívil pedagog a expert na filmovou výchovu z Londýna, který byl zapojen do založení prvních městských vzdělávacích center v Anglii. Jednalo se o iniciativu britské vlády zejména v Anglii, Walesu, ale také v Severním Irsku. Mělo jít zhruba o sto center zaměřených na IT gramotnost a vzdělávání, které budou součástí škol, případně komunitních center na ně navázaných. My jsme jim ukázali koncept našich vzdělávacích center, který byl daleko širší a byl založen na principu tvořivosti a komunitnosti.

Kdykoliv za námi přijeli učitelé z Anglie, mysleli si, že na cestě do Derry navštíví “běžné” městské vzdělávací centrum. Tato centra byla ale příliš restriktivní, čemuž odpovídal i název. Říkali jsme si, že existuje spousta zajímavějších slov než „městský“ (City). Připadalo nám to taky jako promarněná příležitost k jasně deklarovanému stanovisku, proto jsme se rozhodli pro slovo „kreativní“ (Creative).

Jak konkrétně Kreativní vzdělávací centra fungují?

Nabízíme jak základy filmové tvorby pro studenty (animace, režie, scénář, střih), tak odbornější školení pro učitele, jako je například práce ve střihovém programu Final Cut nebo výroba soundtracku. Naše cíle a náš záběr jsou širší: věnujeme se digitálním technologiím, populární kultuře, robotice, programování. Ta dynamika je kolektivní a v principu musí být, protože jinak by ty děti seděli u počítače a jen na něj zírali.

Jako Nerve Belfast jsme také spolu s Nerve Derry součástí FAB LAB komunity, inovativního technologického start-upu MIT. FAB LAB je vhodnější spíše pro starší teenagery a maturanty. Ti často pocházejí z prostředí rodin, které po generace pracovali v tradičních průmyslových odvětvích a práce se stroji je jim blízká. Vedeme je proto ke kreativnímu využití technologií, aniž bychom se snažili vše vměstnat pod hlavičku filmu a filmové výchovy. Celý princip komunitnosti ilustruje dokument, ve kterém dva chlapci z protestantské komunity používají pod naším dohledem technologii FAB LAB při tvorbě oficiální graffiti v nacionalistické části.

Nerve Centre v Derry mělo také nezanedbatelné výsledky v oblasti animace.

Ano, animaci jsme se věnovali dlouho. Vyprodukovali jsme dvě úspěšné televizní série, které vzbudily velkou pozornost a zajistily nám také profesionální tvůrčí podmínky. Zkušenosti jsme získali během výroby historického animovaného seriálu z keltské mytologie o postavě jménem Cú Chulainn, který pocházel z Ulsteru. Jedná se o politickou figuru, najdete jej na mnoha malbách na zdech v protestantských i republikánských komunitách. Zajímavé je, že si jej obě komunity přisvojují. 

V roce 1994 nás oslovila televize BBC, abychom vytvořili animovaný seriál, což do té doby v Severním Irsku nikdo nedělal. Nikdy nevznikl seriál, kde by se mluvilo galským přízvukem. Jednalo se o šest pětiminutových epizod. Seriál byl vysílán v listopadu 1994 v rámci Foyle Film Festivalu. Rozhodli jsme se proto maximálně vytěžit, že vznikl v Derry a nikoliv v Hollywoodu. Uvedli jsme dokument z natáčení, uspořádali animační workshopy prakticky v každé základní škole v okolí Derry (s ním jezdily celou dobu hned dva štáby). Shromáždili jsme vždy celou školu, exkluzivně jim promítli všechny díly, děti se mohly ptát autora a animátora na otázky. Objeli jsme čtyři školy denně, dvacet za týden.

Kdy a jak vznikl nápad na ustavení povinného předmětu Moving Image Arts?

Podnět k úvahám o zavedení předmětu Moving Image Arts přišel tehdy od Britského filmového institutu, který vydal strategii Making Movies Matter (1999) a zahrnul do toho i Severní Irsko. Byl to nápad Cary Bazalgette, která tehdy vedla vzdělávací oddělení a zároveň za sebou měla pedagogické a badatelské působení v sedmdesátých a osmdesátých letech. Bylo to přesně 11. září 2001, kdy už bylo poměrně jasné, jak by měl předmět zaměřený na média pohyblivého obrazu vypadat. Seděli jsme tehdy v kanceláři CCEA a nevěřícně sledovali, co se děje v New Yorku. Pochopili jsme, že je nezbytné, aby mladí lidé měli nástroje k pochopení a kritickému pohledu na události, které tehdy zaplnily televizní obrazovky.

Následující rok jsme s nápadem ustavení předmětu pokročili a naplánovali výuku od září 2003, první zkoušky měly proběhnout proběhnou v létě 2004. V roce 2002 jsem se do aktivit zapojil i já, protože bylo jasné, že se Nerve Centre musí stát součástí celého konceptu. V té době jsme rozvíjeli díky evropským a lokálním dotacím multimediální výuku na školách. Vydali jsme CD-ROMy zaměřené na kulturní historii Severního Irska.

Když byl předmět v roce 2003 konečně schválen, CCEA zoufale hledala lidi z filmového průmyslu, kteří by byli schopni jej naplnit (pod určitým dohledem z Britského filmového institutu). Agentura nám poskytla pouze obecný plán a já se svými kolegy učiteli jsme museli dát ten obor dohromady prakticky pro školní potřeby. Původní idea byla založena na tom, že předmět pokryje co nejširší oblast pohyblivého obrazu, od video instalací až po počítačové hry. Vypadalo to podobně, jako poslední strategie BFI Film Forever, která říká že film může být cokoliv (smích).

Já s tím osobně nesouhlasím, jsem purista. Podle mě je to protimluv, kolem filmu existuje určité fluidum a pokud pod to skryjete úplně vše, nefunguje to. Od počátku nám bylo jasné, že musíme mít co nejširší strategii. Ale jakmile byla hotová, uvědomili jsme si, že vyvstává řada nových problémů, protože pokrýváme oblasti jako televizi, videoklipy, videohry. Jak může učitel zvládnout učit všechny tyto oblasti? Vybrali jsme proto dvě stěžejní oblasti – animaci a hraný film.

Naší velkou výhodou v zavádění předmětu byla velká otevřenost agentury CCEA. V roce 2004 se pilotně vyzkoušel na základních školách a později, v roce 2011, i na školách středních. Udržitelnost byla zajištěna díky vícezdrojovému financování (z národních a evropských zdrojů), což umožnilo udržet věci v pohybu.

Na jakých principech byl předmět postaven? Jak probíhalo hodnocení?

Chtěli jsme vychovávat filmaře, lidi, kteří budou studovat filmovou historii, ale zároveň budou umět natáčet filmy. Filmová tvorba je kolektivní činnost. Abychom dosáhli na akademickou kvalifikaci, museli jsme uvažovat o všech fázích práce, od scénáře, storyboardu, vývoje námětu, až po režii a střih. Moving Image Arts má větší míru integrity než media studies, kde se studenti učí natočit video, ale nezaobírají se jednotlivými fázemi výroby.

Od roku 2002 jsme začali učit učitele, jak sestavit školní předmět v rámci nového kurikula s minimálním zázemím. Neměli jsme představu, jak fungují zkoušky, jak se mají studenti vůbec hodnotit. Měli jsme však vlastní funkční modely, které byly prověřené časem v Nerve Centre, kde jsme se věnovali reálné filmové tvorbě a neučili podle učebnic. Měli jsme za sebou ale výsledky s filmy, které se umístili v žebříčcích, a dokonce jsme se mohli chlubit nominací na Oscara v roce 1998.

Dostal jsem od CCEA úkol napsat zkoušky k předmětu, kolem kterého panovalo velké vzrušení a očekávání. Hodnotitelé využívali nové technologie zkoušení, sluchátka při sledování filmů, ale také byly hodnoceny vědomosti o existujících filmech známých filmařů (Hitchcock, Scorsese a další). Zpočátku to bylo poměrně náročné. Sledovali jsme vzestupnou křivku absolventů předmětu, ve kterém se učili skutečnou filmovou tvorbu a využívali praktické zkušenosti. V prvních deseti letech (2003-2013) tvořilo hodnocení 70 % za film a doplňující aktivity (storyboard, režijní explikace) a pouze 30% hodnocení tvořila samotná zkouška (která trvala 90 minut).

Učitelé už mají určité povědomí, ale čeká nás ještě hodně práce na tom, jak dostat předmět do povědomí všech škol, do celého vzdělávacího sektoru. Zároveň jsme stále ještě pohrouženi do rozvoje samotného předmětu Moving Image Arts, který má ve školách dostatečnou pozornost zejména proto, že vyžaduje používání nových technologií (Když jsme začínali, žádné iPhony a Macy nebyly k dispozici. Ty byly dostupné až později s rozvojem center a s dostatkem financí na vybavení).

Jak v počátcích výuka vypadala?

Počátky byly spojeny s projekty věnované kulturní historii a možnostem smíření. Mladí lidé z obou stran konfliktu byli rozděleni do smíšených skupin, poskytli jsme jim historické záběry a týdeníky, dobové plakáty a dali jim úkol – natočit náborový film pro nacionalisty i unionisty s využitím stejných záběrů. Pochopili, že výsledné výstupy jsou jen otázkou sdělení, například jaký přidají k filmu voiceover a jak ve skutečnosti funguje propaganda. 

Společně s tím jsme dělali také konkrétní projekty v rámci Foyle Film Festivalu se zaměřením na propagandu, konkrétně na tvorbu Sergeje Ejzenštejna. Pustili jsme divákům úryvky z filmu Deset dní, které otřásly světem (October) a nechali je v iMovie sestříhat materiál tak, aby dokázaly moc pohyblivého obrazu, podobu ruské revoluce a principy sovětské montážní školy. Byl to malý program, na jehož základě jsme ale získali možnost napsat sylabus pro školní kurikulum. O patnáct let později jsme získali evropskou dotaci na podobný projekt související s digitálními technologiemi a výukou historie. Projekt se jmenoval Teaching Divided Histories.

Odkud pramení Vaše pedagogické zkušenosti? Jak jste připravovali metodologii jednotlivých projektů?

Mohu myslím směle tvrdit, že velkou část toho, co děláme a rozvíjíme, je praxe. Používáme pochopitelně filmovou teorii, ale aplikovanou v praxi. Požadavky současného kurikula směřují k tomu, co se mají mladí lidé naučit a jak můžeme zapojit dovednosti a technologii k získání sebejistoty v praktické filmové tvorbě. Film studies fungovala už několik desetiletí, ale vždy tam výrazně chyběla praktická zkušenost. Připadalo nám zjevné, že pokud chceme přivést lidi ke kreativitě, musíte je „přepnout“. Logicky k tomu výrazně napomohl digitální technologický boom posledních let.

Na konci devadesátých let měli zkušenosti s prací se školami a s technologiemi a čekali jsme na vhodnou příležitost, jak dál systematicky vše rozvíjet. Potřebovali jsme, aby se kurikulum „otevřelo“ a k tomu jsme potřebovali CCEA. Z dnešního pohledu těžko říct, jestli byla první slepice nebo vejce. Výhodou bylo mimo jiné to, že jsme disponovali technologií firmy Apple, která práci s pohyblivým obrazem poměrně výrazně usnadňuje. Chci tím poukázat mimo jiné na to, že koncept Kreativních vzdělávacích center byl obsažen už dříve, než jsme jej vymysleli.

Tyto situace by se pravděpodobně nestaly v jiné, více kulturně koherentní zemi, je to tak?

To je pravda. Náhoda existuje, nic z toho by se nestalo, kdyby za námi někdo nepřišel a nezeptal se. Před dvaceti lety jsme nepřemýšleli o konsekvencích, nebo o tom, co děláme, a jaký to má potenciál. Seriál Cú Chulainn byl odvysílán v době, kdy opět začala střelba v ulicích a výbuchy násilí, a nás napadlo vzít nějaké mytologické prvky a použít je jako alegorii současného násilí. Pokračovali jsme v tradici animace, ale zaměřili jsme ji spíše pro teenagery a dospělé diváky.

Vznikl třicetiminutový King Wick, který připomínal grafický román, něco ve stylu Temného rytíře. Od počátku našich aktivit jsme si byli vědomi významné role, kterou může sehrát film a filmová výchova v konfliktu a jeho rozřešení. Téma a možnost využití ve výuce pro nás bylo vždy důležitější než produkční hodnota. Druhou linií našich priorit jsou digitální technologie jako pomocník ve výuce a možnost inspirace.

Důležitou roli sehrála také strategie Unlocking Creativity (Uvolnění kreativity) Do příprav byl zapojen také americký expert na vzdělávání Ken Robinson. Můžete krátce přiblížit jeho roli v celém procesu?

První ministryní kultury, umění a volného času byla v roce 2000 zvolena Aideen McGinley, která byla rovněž první stálou ministryní v severoirské vládě. Věnovala se umění celý svůj život a pochopitelně znala práci Kena Robinsona v pozici konzultanta labouristické vlády. Proto jej pozvala, aby konzultoval zásadní proměnu kultury a kreativity v Severním Irsku s důrazem na potenciál země a snahu překlenout problematickou minulost.

Řada věcí se v našich životech v následujícím období změnila. Můžeme vést normální život, máme fungující filmový průmysl. Ale v té době jsme potřebovali někoho, kdo je schopen vládu přesvědčit o výhodách kurikulární změny a také o tom, jak může kreativita změnit životy lidí. Bylo potřeba obhájit investice do Kreativních vzdělávacích center, které mají být zodpovědné za školení učitelů. Kreativní využívání technologií se učitelé tehdy neměli kde naučit a filmovou tvorbu už vůbec ne.

Ken Robinson, který facilitoval komunikaci čtyř zapojených ministerstev, nám představil naši situaci jako metaforu bazénu, ve kterém plaveme a hledáme, jaké jsou naše cíle a poslání, jaká je naše strategie. Pak ale přejdeme do většího bazénu, kde plaveme společně s vládou. Tato iniciativa vzniku strategie v roce 2001 byla podpořena částkou 50 tisíc liber z Creativity Seed Fund. Nerve Centre v Derry se do projektu přihlásilo s ideou vzniku Kreativních vzdělávacích center. Nerve Centre bylo totiž stále vnímáno trochu jako garáž, kam chodí hrát kapely. My jsme ale potřebovali vedle komunitního centra profesionálnější zázemí, které ukážeme učitelům a ředitelům škol.

Jaká byla role Northern Ireland Screen v celém procesu a vašich snahách?

V roce 2002, kdy institut vznikl, zde stále ještě neexistoval žádný filmový průmysl. Většina prostředků z nově vzniklého institutu Northern Ireland Screen směřovala do samotného filmového průmyslu, a kromě podpory festivalů šla podpora pouze do Kreativních center. Pokud by nefungovalo toto propojení a centra nezajišťovala školení učitelů, nevím, kdo jiný by to byl schopen dělat. Můžete sice učitelům přednášet o filmové historii a teorii, což je celkem snadné, ale zároveň je musíte naučit jistý souhrn dovedností. Jen díky tomu, že jsme byli schopni vytvořit obsah předmětu a učební materiály a měli zajištěno financování jsme schopni zdarma školit učitele a předmět může ve školách rozkvétat. Ačkoliv jsme se za posledních patnáct let setkali s velkou řadu škrtů, kreativní centra měla vždy od institutu výraznou ochranu, protože tvoří jádro její vlastní strategie.

Jaké jsou další aktuální výzvy pro Nerve Belfast? Jak se do fungování center a vašich aktivit promítla pandemie Covid-19?

Nejprve se zmíním o samotné výuce Moving Image Arts. Školy se na počátku roku 2020 pokusily maximálně adaptovat na online výuku, ale pochopitelně ten přesun znamenal kompletní zrušení všech praktických hodin a natáčení filmů. Předmět jako takový najednou téměř postrádal smysl. Studenti pracovali na tom, co je možné dělat na dálku – psaní scénářů a storyboardů. Někteří dokonce našli způsob, jak své filmy v omezených podmínkách natočit, ale to byly spíše výjimky. Velký problém nastal zejména při pokusu o objektivní hodnocení a známkování.

Nejpostiženější byli studenti, kteří se chtěli hlásit na vysokou školu a stát se filmaři nebo pracovat v reklamě. Ti neměli za dvouletý předmět jediný natočený film, který by mohli přiložit do portfolia k přihlášce na univerzitu. Školy začaly také masivně využívat algoritmus hodnocení, který byl později výrazně kritizován a setkal se s masivními protesty studentů a rodičů. Až 55% studentů získalo jedničky (A-grade) aniž by se museli vůbec snažit. Další problém byl také se sanitací vybavení pro natáčení a střih filmů, k němuž měli studenti omezený přístup.

Na druhou stranu se nám o mnoho více usnadnilo pořádání školení učitelů, které jsme velmi rychle upravili do online podoby. Díky online lekcím jsme byli schopni oslovit větší množství učitelů včetně těch, kteří učí v odlehlých obcích. Začali jsme také kurzy pořádat ve večerních hodinách (v rozsahu 1-2 hodin), což mnohým učitelům usnadnilo účast. Velkou výzvou bylo poskytnout učitelům sebedůvěru v tom, aby jen nechrlili lekce na své studenty, ale naučili se s nimi pracovat interaktivně v online prostředí. Rozšíření školení učitelů znamenalo také velké nároky na naše zaměstnance, kteří měli během lockdownu daleko víc práce. Nutno říct práce únavnější, protože znamenala extrémní koncentraci a řadu hodin denně u monitorů.

Jaký dopad na vaše fungování měly následky Brexitu?

Brexit se projevil výrazně až po přechodném období tzv. “plánované odluky”, nejvíce v letošním roce. Našich center se nejvýrazněji dotklo omezení v účasti na evropských projektech financovaných z programu Kreativní Evropa – MEDIA. V tuto chvíli máme status černých pasažérů. Na projektech, jako je Shortcut: Small Stories, Big Issues (Malé příběhy, velká témata) se podílíme i nadále, nemůžeme být nicméně oficiálními partnery tohoto ani jiných projektů. To je asi největší dopad Brexitu, kdy přestáváme být součástí evropského kulturního prostoru. Soustředíme se tedy na národní projekty a aktivity, které organizujeme, jako je například BFI Film Academy. Jaká další omezení brexit přinese zatím neumíme odhadnout, musíme hledat jiné cesty a formy evropské spolupráce.

Odkazy:

• Northern Ireland Screen – https://www.northernirelandscreen.co.uk/ 
• Nerve Centre Derry – https://www.nervecentre.org/ 
• Nerve Centre Belfast – http://www.nervebelfast.org/ 
• AmmA Centre (Armagh) – https://www.ammacentre.org/
• Belfast Film Festival – https://belfastfilmfestival.org/
• Cinemagic Film Festival – https://cinemagic.org.uk/ 
• Foyle Film Festival – https://www.foylefilmfestival.org/ 
• Projekt Teaching Divided Histories – https://www.nervecentre.org/teaching-divided-histories-resourses
• BFI Film Academy – https://www.bfi.org.uk/bfi-film-academy-opportunities-young-creatives

Rozhovor vznikl v rámci projektu Posílení oboru filmová/audiovizuální výchova v ČR, který je realizován v rámci Programu Kultura financovaného z Fondů EHP 2014 – 2021. Rozhovor vedl Pavel Bednařík.