Problém revize

Milé kolegyně, vážení kolegové z pracovní skupiny vzdělávací oblasti Umění a kultura,

zaregistroval jsem volání o podporu odborné veřejnosti vašeho variantního návrhu koncepce výuky uměleckých oborů na základních školách v rámci nyní probíhajících revizí RVP (míněna je Otázka č. 3 – Varianta B v Návrhu koncepce revize vzdělávací oblasti Umění a kultura, pozn. red.). 

Stěžujete si mimo jiné na odpor některých učitelů výtvarné výchovy a hudební výchovy k návrhu, aby k oněm předmětům byly v komplexním pojetí přičleněny jako rovnocenné i obor dramatický, taneční a pohybový a rovněž filmová/audiovizuální výchova. Upřímně řečeno, na jedné straně se reakci oněch kolegů nedivím. Mají zkušenosti z mnoha předchozích reforem a chtějí zůstat alespoň na svém. Pamatují si, že každá změna ordinovaná direktivně shora vedla v průběhu několika posledních desítek let jenom k horšímu. Naše školství je neustálými změnami a reformami povážlivě rozkolísané a učitelé i ředitelé škol často nedostatečně informovaní a dezorientovaní. To se pak samozřejmě podepisuje na kvalitě výuky a motivaci žáků.

Rakouský filosof a publicista Konrad Liessmann v knize Teorie nevzdělanosti kriticky nahlíží podobné reformní běsnění a dochází k následujícím závěrům: „Naše společnost sama sebe považuje za společnost vzdělanosti a vědění. Tyto pojmy jsou však stále častěji nahrazovány termínem informační společnost.“ Liessmann v ní vidí však spíše společnost dezinformační a mluví v této souvislosti o kapitalizaci ducha. Jeho důležitým tématem jsou reformy školství: „Reforma se stala zaklínadlem, které zasáhlo všechny oblasti sociálního, politického a kulturního života. Situace je všude stejná. Buď jsme právě pod tlakem nutných reforem, a tudíž je musíme rychle uskutečnit, nebo máme právě nějakou novou reformu za sebou, a jejím výsledkem není nic jiného, než že na ni musí navazovat další nutná reforma. S každou reformou stoupá potřeba dalších. Nějaká reforma je vždy nutná, protože reformy jsou nutné vždy. Především je začlenění do reformního procesu nejlepší možností, jak ochromit jakékoliv myšlení… Dnes se všechno podřizuje architektuře studia z dílny Evropské unie, již projednalo ministerstvo školství, jemuž je ovšem problematika vzdělání poněkud cizí.“ Dobrou zprávou je, že konstatování se týká rakouského ministerstva. Horší už je představa, co by asi Liessmann napsal, kdyby znal poměry u nás.

Učitelé bránící dosavadní postavení oborů výtvarná výchova a hudební výchova si dobře uvědomují, že v celé věci jde především o hodinovou dotaci. Mají zkušenosti z minulosti, že výuce oborů ze vzdělávací oblasti Umění a kultura nikdo žádné nepřidá, spíše naopak.

Na druhou stranu mě však jejich konzervativní postoje překvapily. Ti, které znám, jsou lidé citliví, múzičtí, často ve svých oborech profesionálně činí. A zajisté si všimli, že se scéna v několika posledních desetiletích povážlivě změnila a že je na tyto změny nutné přiměřeně reagovat. Ovšem citlivě a kvalifikovaně. A tím se dostáváme k jádru problému. Kdyby se aktivně spojili s ostatními, dalo by se možná něčeho dosáhnout. Je to ale jen další promarněná příležitost.

Přečetl jsem si pozorně Návrh koncepce revize vzdělávací oblasti Umění a kultura. První analytická část návrhu přináší obecný, jistě akceptovatelný text, nicméně jen opakující známá fakta o tom, jak je umělecká výchova důležitá pro rozvoj tvořivosti, fantazie, schopnosti komunikace, empatie a kognitivních schopností, ale také sebeuvědomění i týmové spolupráce žáků. Jak tedy významně přispívá k harmonickému rozvoji osobnosti specifickými a ničím jiným nenahraditelnými prostředky a způsoby. 

V této souvislosti se chci zaštítit jménem Herberta Reada a jeho základním dílem Výchova uměním. Zde nalezneme kromě jiného i konstatování, že každý člověk se již rodí umělcem. S dispozicí tvořivosti, hravosti a fantazie. Teprve později – nevhodnou výchovou – bývají tyto přirozené a vrozené schopnosti v naprosté většině potlačeny vzdělávacími doktrínami s jinými preferencemi. Autor se v této souvislosti odvolává již na Platóna a jeho tezi, že základem výchovy má být umění. Ačkoli mnozí Platónovi následovníci nebrali tuto tezi příliš vážně, plně ji podle Reada pochopil teprve Friedrich Schiller, který ji rozvinul ve svém nejdůležitějším filosofickém textu Listy o estetické výchově, v němž přisuzuje roli umění a umělce ve výchovném procesu svobodné a harmonicky formované osobnosti podstatnou roli. Jen takové osobnosti se pak mohou stát oporami ideálního státu, jehož vznik Schiller předpokládá dlouhodobým vývojem mezi státem přírodním, tedy silovým, a státem morálním, státem zákona. Tím do jisté míry navazuje na postuláty Kantovy dichotomie a současně se k nim staví i polemicky. Dnes je to ještě složitější. Ani Schiller, ani Read nemohli vědět, co s námi udělá proces, jemuž říkáme globalizace. 

 Herbert Read pak na základě analýzy a historických zkušeností dochází k závěru, že vždy a všude, kde byla a je přirozená funkce umění potlačena, ocitá se společnost v chaosu a rozvratu. Stačí se rozhlédnout. Rozvrat snad zatím teprve hrozí, avšak chaos, kam oko pohlédne. Zde je hlavní důvod, proč je umění ve výchově a výuce nezastupitelné a ničím nenahraditelné. Jde o jeden z prvořadých celospolečenských úkolů a zájmů, jejichž realizace může přispět k perspektivě harmonického vývoje každého jedince i celé společnosti. Dnes o to více, kdy je vše zaměřeno jen na výkon a ostatní, včetně duchovních hodnot, se ocitá na samém okraji společenského zájmu.

V závěru analytické části Návrhu koncepce revize se ovšem dočítám: „… v průběhu dosavadní etapy práce tvůrčích pracovních skupin oblasti Umění a kultura nebyla nalezena shoda na podobě oblasti, skladbě vzdělávací oblasti a na představě způsobu realizace.“ Rozhodnutí pak tým deleguje na koncepční skupinu NPI ČR a MŠMT. Nevěřím vlastním očím. To, že jste se, vážené kolegyně a vážení kolegové, nedokázali dohodnout na jediném závěru a jeho doporučení, považuji za fatální selhání. Slyším zřetelně praskání větve, již jste svou nerozhodností podřízli sami pod sebou, celým oborem a předmětem společného zájmu. Nemusím být věštírnou delfskou, abych mohl s pravděpodobností hraničící s jistotou tvrdit, že se opět nestane nic. 

Byrokrat zajásá. Když se nedokážou dohodnout, zůstane vše při starém, eventuálně to necháme na další reformu.

Pokud jde o zkoumání současného stavu ve výuce uměleckých předmětů, bylo by myslím nejdůležitější položit si základní otázku: Jsou vůbec nějaké revize nutné a potřebné? A pokud ano, pak v jakém rozsahu a v jakém segmentu uvažovaných disciplín. Pokud jde o tradiční obory, tedy výtvarný a hudební, pak je to jistě možné, ale co ty ostatní? Je vůbec co revidovat? Ačkoli prakticky všechny mají v té či oné míře zpracovány kurikulární dokumenty, nebylo jejich funkčnost a efektivitu dosud možno vyzkoušet a ověřit v širším měřítku právě tam, kde mají začít působit, tedy na školách. 

Pokud jde o filmovou/audiovizuální výchovu, mohu zodpovědně tvrdit, že vzdělávací obsah předmětu schválený a doporučený již před více než desíti lety MŠMT je zpracován odborně a metodicky na dobré úrovni a jeho podstatné části, které bylo možno ověřit při různých příležitostech buď přímo na školách, nebo na vzdělávacích akcích pro učitele, fungují efektivně. Může být dobrým východiskem pro další detailní upřesňování a koncepční rozvahu. To ovšem nestačí.

Je nutno se vší odpovědností vyslechnout další vážné argumenty skeptiků, které předkládají. Chcete-li zařadit další předměty umělecké výchovy do výuky a postavit je na roveň těm tradičním, kde jsou jejich kvalifikovaní, odborně připravení učitelé? A kdo bude učit učitele? Klíčový a zcela zásadní problém, dosud zanedbávaný. K jeho vyřešení je nutno spojit všechny síly, aby se věci pohnuly kupředu. Tradiční obory jsou pevně zakotveny v organizační a metodické struktuře pedagogických fakult a to je nutno učinit i pro obory ostatní. Vím, že to nebude lehké, ale pro začátek by stačila třeba specializovaná pracoviště nebo kabinety přičleněné ke stávajícím katedrám, tedy výtvarné výchovy, hudební výchovy nebo tělesné výchovy. Jen tak začnou být nové obory postupně etablovány a respektovány. Všechny aktivity v tomto směru, alespoň ty, o nichž vím, skončily do ztracena pro konzervativizmus vedení fakult i akreditačních komisí.

Dotčené obory jsou na tom v současnosti různě. Patrně nejlépe je na tom dramatická výchova, kterou mají začleněnu do výukové struktury divadelní fakulty, dokonce jako samostatné katedry. Jejich kapacita však myslím stěží vystačí na potřeby základních uměleckých škol. Filmová výchova na tom byla dosud špatně a veškerá iniciativa v tomto směru se prakticky odehrávala a odehrává na neoficiální aktivistické půdě Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu a NIPOS-ARTAMA, organizace ministerstva kultury, a nikoli školství, což je pro postoje tohoto kompetentního rezortu příznačné. Na FAMU je připravované specializované pracoviště pro filmovou výchovu v procesu akreditace. Ale jak známo, první vlaštovka jaro nedělá. O situaci tanečního oboru v tomto směru nejsem informován.

A znovu podotýkám, náprava tohoto neutěšeného stavu je prvořadým úkolem pro iniciativu MŠMT a NPI směrem k pedagogickým fakultám.

Velkou péči je nutno věnovat vzniku kvalitních výukových materiálů a metodických pomůcek. Je jich zoufalý nedostatek a ty, které vznikají, jsou někdy přinejmenším diskutabilní. Dost často se i v současnosti setkávám s motivačními a výukovými materiály nevhodně metodicky uchopenými. Jejich autorům chybí při vší dobré vůli především vlastní tvůrčí zkušenost a solidní profesní základ. Někdy dokonce může působit podobně nevhodná iniciativa spíše kontraproduktivně. Život mě přesvědčil, že motivovat k tvorbě je efektivně schopen pouze člověk, který ovládá obor takzvaně „zevnitř“. To je základní a hlavní pilíř metodiky výchovy v uměleckých oborech. Produkce – tedy vlastní tvůrčí zkušenost. Následující fáze – recepce nebo percepce, ve smyslu chápání, vnímání, přijetí, a konečně reflexe jako uvědomění, hodnocení a schopnost komunikace – mohou kvalifikovaně zprostředkovat i odborníci, kteří vlastní tvůrčí zkušenost nemusí nutně mít. 

Dalším problémem je tedy nedostatek skutečně kompetentních a obecně respektovaných osobností, které by se mohly a zejména chtěly věnovat výuce učitelů jednotlivých oborů na špičkové úrovni. Je nutno je vyhledávat a přesvědčovat o naléhavosti a důležitosti tohoto úkolu. Nebude to snadné. Pokud jde o mou profesi, je situace tristní. Kdybych dobře počítal, bohatě vystačím s prsty jedné ruky. Dříve byla situace kupodivu lepší. Kultivaci oboru se i v amatérském hnutí věnovaly aktivně mnohé takové veličiny. Nostalgicky vzpomínám na doby, kdy jsem sedával v porotách a na různých vzdělávacích akcích, jichž bylo mnoho, s režiséry Elmarem Klosem, Jiřím Krejčíkem, profesory F. A. Šulcem a Jánem Šmokem, střihačem Josefem Valušiakem, scenáristou Pavlem Hajným, dramaturgy Janem Pošem a Janem Gogolou a dalšími. Dnes bohužel takových osobností vidím málo.

Na co tedy spoléhat nyní, když se věci opět nevyvíjejí dobře? Rozhodně ne na samospasitelnost reforem, ať již se nazývají jakkoli, a také ne na efektivitu ministerské byrokracie. Jako vždy je to především na lidech v terénu – na učitelích, ředitelích škol a také na samotných žácích a studentech. Pokud jde o filmovou/audiovizuální výchovu, je situace stále častěji taková, že právě žáci vyzývají své učitele k tomu, aby ji v různých formách zařazovali do výuky. A nedovedu si představit moudrého ředitele, který odmítne nadšeného a kompetentního učitele a neumožní mu podobnou aktivitu uplatnit ve výuce. To se přirozeně týká i ostatních předmětů umělecké výchovy.

Uznávám legitimnost argumentu, který mně vyčte, že přicházím s kritikou a námitkami pozdě, aniž jsem se podílel na práci koncepčního týmu připravovaných revizí. Přiznávám, že jsem nabídku dostal. Ovšem pouze s podmínkou, že se přihlásím do výběrového řízení na členy tohoto týmu. Odmítl jsem. Myslím, že nemusím nechat ve svém věku rozhodovat nějakého byrokrata o tom, zda se mohu angažovat a vyslovovat k problematice oboru, jemuž jsem věnoval několik desítek let života.

Zaregistroval jsem také, že byl vyhlášen termín, do kdy se může veřejnost vyjádřit k výsledkům práce koncepčního týmu revizí, a dokonce byl k dispozici dotazník. K tomu poznamenávám, že veřejnost se v demokratické společnosti může vyjadřovat k čemukoli a kdykoli.

Uvědomuji si také, že tento text je i výstřelem do vlastních řad, ale někdy může být užitečné říkat otevřeně i nepříjemné věci. 

                                                        Rudolf Adler