Rozhovor s Jiřím Kubíčkem aneb Zázrak oživení neživé hmoty

Rozhovor s dramaturgem, scénáristou a pedagogem Jiřím Kubíčkem, který se věnuje především animované tvorbě.

Je o vás známo, že jste začínal v divadle, a po studiích jste nastoupil do divadla Spejbla a Hurvínka. Co Vás k loutkám táhlo a proč jste si je zvolil před živými herci? 

Vše začalo v šedesátých letech. Byla to doba, kdy houfně vznikala „divadla malých forem“. Divadlo Na zábradlí, potom Semafor, v Brně Večerní Brno, v Kadani Kladivadlo, Paravan a další. I já jsem spolu se svým životním kamarádem, pozdějším geniálním divadelním režisérem Josefem Kroftou, založil malé divadlo Skradipo (SKRAchované DIvadlo POezie (se „S“, protože se jednalo o stav trvalý)). V tomto divadle jsme kromě jiného experimentovali s metaforickou animací různých materiálů. Jediná škola, kde se dalo v tomto oboru vzdělávat byla loutkářská katedra na DAMU. Nejprve tam šel Josef a rok po něm i já. A ještě před absolutoriem jsem nastoupil do angažmá v Divadle S+H.

Později jste se však dostal od voděných loutek k animovaným. Co Vás osobně na animaci baví?

Právě to, co jsme zkoušeli už v tom našem divadélku. Ten moment, kdy vám v rukou ožije nějaký materiál, ať už je to kus látky, dřeva, nějaký předmět nebo cokoli jiného a stane se z toho postava, která má nějakou identitu a charakter. Říkáme tomu „zázrak oživení neživé hmoty“.

Co by podle Vás měla veřejnost vědět o animovaném filmu? Jak by měla dle Vašeho názoru k tomuto médiu přistupovat?

Byl bych rád, kdyby veřejnost byla natolik vzdělaná, aby od animovaného filmu nečekala to, co od filmu hraného. Horor, western, sci-fi, thriller, romantická komedie, nikdy nebudou doménou animace. Ale humor, zkratka, parodie, ironie, satira a hlubší význam, maximální míra zobecnění, to všechno jsou artefakty, v nichž je animace nedostižná.

Na jaký z Vašich dramaturgický počinů vzpomínáte nejraději?

Jako dramaturg jsem pracoval na několika stovkách filmů. Někdy to byly galeje, někdy radost, zřídka i opojná. Nejraději vzpomínám na ty filmy, na nichž jsem se opravdu nadřel, a nakonec dobře dopadly.

Lidé v naší zemi se možná nejčastěji s médiem animace setkává skrze večerníčky. Co mohou dnes dětem ještě nabídnout? Je tento formát stále aktuální?

Večerníčky by měly děti především bavit a dát jim možnost ztotožnění s dětskými hrdiny. Proto bych dětem přál nové Rumcajse a Manky, Boby a Bobky, Maxipsy Fíky, Křemílky a Vochomůrky, Krtečky, Medvídky od Kolína, Machy a Šebestové i Paty a Maty.

Jakým směrem se vyvíjí celkově animovaná tvorba pro děti? Co myslíte, že nás v příštích letech v naší zemi může čekat?

Naše současná dětská animovaná tvorba se soustředila do dvou oblastí; do televizní tvorby a celovečerních filmů – těch nikdy nebude vznikat větší množství, které by takzvaně „nasytilo trh“, ale ty konkrétní filmy, které vznikají, mají většinou vysokou úroveň a jsou velkým příslibem do budoucnosti. U televizní tvorby mně chybí právě větší důraz na vznik nových výrazných dětských hrdinů. A zoufale a tragicky chybí krátké dětské filmy.

Dlouhodobě působíte jako pedagog na FAMU na katedře animované tvorby. Jak se v této roli cítíte?

Jako doma.

Co byste vzkázal rodičům a pedagogům, kteří mají zájem o výuku filmové výchovy pro děti?

Dělejte to, jak nejlépe umíte. Práce pro děti vyžaduje tu největší odpovědnost.

Nedávno jste získal na Anifilmu ocenění za celoživotní přínos animovanému filmu, ke kterému ještě jednou moc gratuluji. Předpokládám, že se tím Vaše činnost v animovaném světě ještě neuzavírá. Můžete prozradit, zda jako dramaturg na něčem teď pracujete či se něco chystá?

Jako dramaturg na ničem nepracuji, nikdo zřejmě nestojí o moje služby. V současné době pracuji na překladu Světových dějin animovaného filmu od Giannalberta Bendazziho, jejichž vydání jsem inicioval. Napsal jsem scénář k celovečernímu animovanému filmu, jehož další osud je zatím ve hvězdách. A na FAMU je pořád co dělat.