Rozhovor s Martinem Pleštilem: „Filmy jako MINECRAFT FILM není důvod odsuzovat.“

Martine, představ našim čtenářům Tvůj páteční program na Českých vizích

Můj program byl hodně akční. Ráno proběhly první bloky festivalové sekce Malé vize a autorům filmů jsme pak společně s porotou poskytli zpětnou vazbu. Autoři byli středoškoláci, se kterými je to náročnější než s mladšími studenty ze základních škol, protože ti starší už nepracují tolik s hravostí, ale mají ambice vyjadřovat se k nějakým celospolečenským tématům, které jsou zároveň osobní a zároveň se vztahují i k širší problematice. Takže to byla první část mého dne. A pak jsme s kolegou Antonínem Tesařem, který je letos i v porotě, měli živý díl našeho podcastu Kulešof, ve kterém jsme se věnovali problematice Československého a českého dětského filmu.

Čemu se věnujete ve vašem filmovém podcastu Kulešof? 

Náš podcast má dvě hlavní roviny. První rovina jsou takové táhlejší série, které natáčíme i několik měsíců. Teď budeme uzavírat seriál o Davidu Lynchovi. Jsou to hutné epizody okolo až 2 hodin, kterým předchází poctivé rešerše. Probíráme lineárním, ale i nelineárním způsobem kariéru Davida Lynche. A na podzim nás čeká krásné téma! Teď jsou na vzestupu filmové adaptace videoher a vzhledem k tomu, že Minecraft film zbořil kina, tak jich bude dozajista přibývat. V našem podcastu chystáme dlouhou sérii, která z gruntu analyticky tento fenomén rozebere od 90. let až po současnost. A tou druhou rovinou podcastu je odlehčená rubrika, ve které stavíme proti sobě vždy nějaký český nebo československý film a jeho zahraniční protějšek. Teď jsme třeba dělali díl o Dvou nosáčích a videu a Velké filmové loupeži, takže takových dvou estrádních kusech. Pak máme ještě bonusové díly pro předplatitele, které buď rozšiřují nějaké původní téma, nebo se vyjadřují k různým aktuálním tématům. Takže to je takový balíček. A tady na Českých vizích jsme tady měli živou epizodu na téma český dětský film. 

Na koho svými podcasty cílíte? Mohli by podcasty poslouchat i pedagogové a pedagožky, kteří se nyní připravují na nově zavedenou filmovou výchovu do rámcově vzdělávacích programů? 

Jasně, naše témata nahlížíme vždy kontextuálně. Primární cílovka dle statistik jsou třicátníci. Padesát na padesát jsou to ženy a muži. A jsou to především posluchači, kteří mají s filmem už nějakou zkušenost a chtějí si znalosti prohloubit. Ale zároveň se snažíme skloubit odbornost s populárně naučným formátem. Takže si myslím, že nejsme úplně kritičtí a nesrozumitelní. Třeba když nás poslouchá má maminka, která je filmem nepolíbená, tak to chápe a baví ji to. Takže klademe velký důraz na to, aby tam zazněly osobní postřehy, aby byla zábavná dialogová dynamika, ale opěrnou páteří je poctivá odborná rešerše. Takže i z tohoto hlediska to může být dobrý odrazový můstek i pro pedagogy. Ať už ke konkrétní filmové osobnosti nebo k různým průmyslovým paralelám. Protože film není jen estetika – je to umělecké dílo vznikající v konkrétním čase, dobovém kontextu, pod nějakým ideologickým a ekonomickým zatížením. Takže to se snažíme zohledňovat. Film dostanete v kompletním balíčku a budete chápat, proč, kdy a jak vznikl. 

A co téma českého dětského filmu a jeho historie? Je i zde možné čerpat zdroje a informace k výuce filmové výchovy? 

Určitě. Kinematografie, obzvlášť ta socialistická, se dá namontovat na spoustu sociologických nebo historických jevů. Uvedu můj oblíbený příklad: Kina, která byla pod státním orgánem, měla kvóty na to, co mohou promítat, v jakém množství, až 40% programu měly být třeba sovětské filmy, nebo vietnamské, rumunské. A na tyto filmy se nechodilo. Byla to nějaká forma vzdoru. Subtilního protestu. Kina měla pravidlo, že třeba pod 5 prodaných vstupenek se prostě nepromítá. Takže se nepromítalo. Tady je ten společenský aspekt, na kterém můžeme vidět, jaké byly divácké návyky. Pokud někdo šel na válečný vietnamský film, tak spíše z fanouškovského hlediska, ze zájmu o letadla a hlasité zbraně. A samotný dětský film je opravdu pozoruhodný fenomén, protože v první republice neměl takřka žádné zastoupení. Většina filmů pro mládež byla instruktážní dokumentární výchovná videa, která studenti nesnášeli, protože to byla hrozná nuda. I když tam pár pozoruhodných věcí je, jako třeba Hurvínek vysvětlující, jak fungují rozhlasové vlny. A pak po roce 1945, kdy si po znárodnění kinematografie státní orgán uvědomil, že je diváky potřeba vychovávat, se tvorba otočila k dětskému filmu. Vzniklo i samostatné studio, které se sice po roce 1955 zase rozpustilo. Ale už byly položeny základní stavební kameny pro formaci například tvůrčí skupiny Oty Hofmana na Barrandově, Barrandovské ateliéry a Studio v Bratislavě. Takže tohle období bylo pro dětský film stejně důležité jako v 60. letech československá nová vlna. A poté v 70. letech byl náš dětský film nejprestižnější a nejvýhodnější vývozní artikl. Ty filmy se opravdu dobře prodávaly v zahraničí. Jeden z důvodu byl fakt, že státní orgán na ně neměl velké ideologické požadavky. A to i přesto, že to byly výchovné filmy pro mládež. Nebyly pod takovým drobnohledem. Hodně často vycházely už z literární předlohy, probíhaly v takovém bezčasí, kde nebylo možné určit, zda jde o jakoukoliv aktuální problematiku. Byly zbaveny satirických prvků. 

Jaké z filmů, o kterých mluvíš, bys doporučil k rozboru na školách? Ať jde o filmové dílo samotné nebo třeba právě ten historický kontext?  

Filmy je třeba nahlížet optikou dané doby. Dětský film v podstatě není žánr, je to nějaká obecná kategorie. Ale většinou vychází z komediálních, detektivních nebo dobrodružných poloh. To jsou 3 prvky, které se tam mísí. A sborník aspektů, které by měl dětský film obsahovat (je to obecně docela neprozkoumané téma) je, že protagonista je dítě, točí se okolo přátelství a rodiny, je tam důkaz na vztahy a příběh je zbaven jakýchkoliv rušivých společenských prvků. Tím mám na mysli, že pokud tam jsou třeba nějací lupiči, tak jsou na konci vždy potrestání. Nesmí chybět výchovný aspekt. A také jsou ve filmu takové subsvěty. Třeba režisérka Věra Plívová-Šimková je opravdu autorská osobnost. A v jejích filmech je zajímavé, jak pracuje s epizodickým vyprávěním, kde je hned několik dramatických oblouků. Třeba u filmu Přijela k nám pouť. Tento typ vyprávění je pro děti lehčeji stravitelný, když je v příběhu více mikroepizod, které se doplňují. Je to rozvětvení kauzalit, které se uzavírají. A zároveň je dětský svět postaven nad tím dospěláckým. Třeba zrovna v Přijela k nám pouť dospěláci skoro vůbec nefigurují. Jsou to postavy v druhém plánu. Dětské postavy jsou krásně komplexně vykreslené jako ne úplně hodné, ale ne úplně záporné bytosti. Je do nich vtisknutá určitá ambivalence. A ve filmech Věry Plívové-Šimkové jsou krásné konce. Jsou to zdánlivé happyendy, ale spíš takové chvilkové. Máme pocit, že teď se to nějak rozuzlilo, ale víme, že ty dětské postavy budou brzy zažívat to samé. A pak je zajímavá a neprozkoumaná oblast dětských hvězd, jako třeba Tomáš Holý nebo Žaneta Fuchsová. To byli herci, kteří si zakládali na jedné herecké poloze. Diváci vždy věděli, co od nich čekat. A oba vždy hráli v příbězích, kde je nějaká dysfunkční rodina, která se na pozadí rozpadá. Tento problém je podán dětskou optikou, kde se mísí střet rality s dětskou imaginací. Takže tyto věci jsou mnohem zajímavější z kulturně historického hlediska. A kdybychom dnes pustili Páni kluci 8 letým dětem, tak už jim to asi nemá co říct. To už je tak archaický a vzdálený jazyk. I když je příběh založen na univerzální touze po dobrodružství, přesto jsou z pohledu dnešního dětského diváka úplně někde jinde. 

A co ty filmy, které dnešního dětského diváka oslovují nejvíce? Rodičům a pedagogům mohou připadat jako nesmysly, ztráta času. Lze i s filmy typu Minecraft film nebo Lilo & Stitch pracovat ve filmové výchově? 

Určitě je to zajímavé z hlediska vkusu a dobových návyků dnešních dětí. Můžeme lépe porozumět době, ve které vyrůstají. Není důvod to odsuzovat. Spíš bychom se tyto fenomény měli snažit pochopit. Ten Minecraft film je skvělý příklad, je to taková kinematografie atrakcí digitálního věku. Film má svou struktura a tou je mnohem blíže nějakým Instagramovým nebo TikTokovým videím. Jakoukoliv scénu z toho filmu můžete vytrhnout a ona bude fungovat sama o sobě a bude vtipná. Je podnětné sledovat z tohoto hlediska, kam se ty filmy, na které děti slyší, vyvíjejí, v čem jsou specifické, v čem se liší. Stále dochází k silnější a silnější fúzi sociálních sítí a internetu a estetika a humor se silně propisuje do celovečerních děl, která jsou tímto silně ovlivněna. 

Také je zajímavé, jak se ty fenomény vracejí. Já si vždy říkám, co přijde příště. Která postavička by se mohla vrátit zpět na výsluní a vydělat další miliardy svým comebackem. 

Tohle je skvělé vidět u Disney studia a jejich remaků. Disney točí live action remake. Netočí je primárně pro děti, ale pro ty, kteří na nich vyrostli. Když se podíváme na remaky, tak největší návštěvnost mají ty filmy, které vyšly v 90. letech. Na ty chodí rodiče, kteří na nich vyrostli. Je to útok na nostalgii a Disney je mistr v prodávání nostalgie. A dělali to tak vždy. Už v 50. a 60. letech dávali zpět do distribuce své třicátkové a čtyřicátkové filmy. Pravidelně se s každou 5 roční periodou vraceli zpět do kin. A taktéž na video nosičích. Takže Disney paradoxně cíli na dospělé, nikoliv na děti. A potvrzuje se to i na filmu Lilo & Stitch, který vyšel na počátku milénia, a nyní v roce 2025 je jedním z nejnavštěvovanějších filmů roku. 

Jaké bys doporučil VOD platformy, kde jednoduše najdeme (nejen) české dětské filmy?  

Z archivních filmů je určitě nejlepší a nejpřehlednější portál DaFilms (na filmy na této platformě často odkazuje knižní průvodce filmem Filmouka), tam jsou skvělé tematické sekce. Pak je hodně českých filmů na Oneplay, tam je normalizační kinematografie obsazená nejvíce ze všech platforem. Metodické materiály k výuce je možné sehnat ke všem filmům z distribuce Aerofilms. Například k filmům studia Ghibli. Obecně se Aerofilms hodně věnují projekcím pro školy a mají separátní stránku, kde je hodně metodiky. Dále k českým filmům jsou ke stažení metodické materiály k filmům Karla Zemana. Ale i další ve spolupráci s filmovými festivaly Zlín Film Festival, Juniorfest nebo Festival Oty Hofmana. A mnohé z nich bývají zcela zdarma. A dobrý je i HBO Max, kde je spousta současné festivalové evropské tvorby pro mládež. HBO Max je současná největší platforma, která paradoxně solí spoustu těchto evropských festivalových dětských filmů.  Obecně žánr coming-of-age je v posledních letech festivalový oblíbenec. Jsou to surové a imaginativní příběhy. Mnohokrát jsou autobiografické. Takže HBO Max, akorát člověk musí hlouběji hledat, protože to není úplně dobře optimalizované.