Rozhovor s Michaelou Režovou: Nechci se uzavřít v bublině vlastní výjimečnosti – vzdělávám se

Michaela Režová, filmařka, režisérka, pedagožka na UMPRUM

Michaelo, vy podporujete i rozvoj filmové výchovy. Co pro Vás v dnešní době filmová výchova znamená?

Ano, dá se říct, že ji podporuji několika způsoby. Jednak jako fanynka všech možných platforem, které se filmové výchově věnují a dále i jako pedagožka na vysoké škole. Učila jsem animaci i na střední škole a vedla jsem volnočasově děti. Ať už na kroužcích nebo příměstských táborech, a mám tak zkušenost z různými věkovými skupinami. Filmovou výchovu podporuji i skrze naši platformu f-a-t.cz (film – animace – teorie), kde se snažíme pod heslem “From animators to animators” (od animátorů k animátorům pozn. redaktora) přinášet obsah ze světa animovaného filmu a industry. Obsah může být užitečný dalším autorům a tvůrcům. A to ve smyslu informování o oboru i vzdělávání se v něm a podobně. 

Filmová výchova pro mě znamená způsob, jak odborně vést a kultivovat děti i dospělé v oblasti audiovize v celé její šíři. Neznamená to jenom vychovávat autory, autorky nebo kreativce, ale znamená to i teoreticky informovat o oboru a vzdělávat celé spektrum společnosti. V mých očích se jedná o snahu kultivovat vnímání kinematografie a důležitosti audiovize jako součásti kultury i kultivaci vkusu jedinců. Sdílení a diskuse nad tím, čím vším v dnešní době audiovize může být. Jsem moc ráda, že to proniká i do základních škol, jak do výtvarné výchovy, tak i do společenských věd. Přijde mi to jako skvělá snaha a iniciativa, za kterou velký palec nahoru všem, kteří se jí věnují.

Jak by se podle Vás mělo s filmovou výchovou pracovat a využívat ji?

To je pro mě složitá otázka, protože to není moje odbornost. Zastupuji jen fragment vysokého školství. Navíc my na umělecké škole ve filmovém ateliéru už pracujeme se studenty a studentkami, kteří chtějí být filmově vychováváni. Je to v něčem jednodušší, možná spíš přímější. Provázíme je na cestě, kterou chtějí jít. Vím, že je řada kurzů, různých modulů, je řada osvěty pro dospělé i pro vyučující. To mi přijde velmi hodnotné – nejenom že vychováváme nejmladší generaci, ale také ty, kteří vzdělávají. A to na různých úrovních. Filmová výchova by měla jít skrz naskrz různé věkové skupiny. Těch podob je hrozně moc a ani na všechny neumím dohlédnout. Důležité je, aby lidé pochopili, že audiovize je něčím, o čem se můžeme učit. Co nemusíme vnímat jen jako komoditní artikl masové zábavy, ale jako součást kulturní společnosti.

Máte nějaký oblíbený projekt, který podporuje filmovou výchovu či ji rozvíjí?

Těch projektů je hodně. Když začnu ode mě nejblíž, tak je to určitě iniciativa, se kterou Zuzana Bukovinská na UMPRUM založila spolek Ultrafun, kde působila a působí řada absolventek a absolventů, kteří také pracují s dětmi a jejich síť už je veliká. Pak je to určitě Festival Animánie. A nejen festival, ale celá organizace. Dále Aeroškola se svými kurzy a táborem Aertěk, který je hodně populární. Je to i pražské muzeum Karla Zemana s celou řadou aktivit a školičkami. Je to Free Cinema, kde jsem sama pracovala jako lektorka a jejich aktivity jsou široké. Jiří Forejt s jeho aktivitami, kde jednou z nich je i vzdělávací program filmové a audiovizuální výchovy na FAMU. Přijde mi skvělé, že tam najdou prostor pro další vzdělávání jak lidé z filmové vědy, tak lidé z pedagogických a uměleckých oborů, které to zajímá. Na filmové výchově se podílejí lidé, kteří jsou nejen pedagogové a pedagožky, ale i lidé z umělecké praxe a s filmové teorie. Tahle fúze je myslím velmi zajímavá.

Jaká je Vaše zkušenost s filmovou výchovou z pohledu pedagoga. Vidíte její přínosy na svých studentech?

Věřím, že snad ano, ale spíš by to museli zodpovědět naši studující, jestli mé působení na jejich cestě vnímají jako přínos. Za posledních několik let se náš ateliér na UMPRUM hodně proměnil. Vyrostl v tom nejlepším slova smyslu. A právě naši absolventi a absolventky nacházejí uplatnění v celém spektru animovaného filmu nebo audiovize. I z nich se často stávají pedagogové a pedagožky, z čehož máme také radost. 

Myslím si, že filmová výchova má co nabídnout i nám, pedagogům. Aktuálně je mnoho možností se vzdělávat a zjišťovat, jak to třeba jde dělat i jinak a přesněji. Když mám prostor a čas, snažím se dovzdělávat, nebo se účastnit různých workshopů. Nechci se uzavřít v nějaké bublině vlastní výjimečnosti. To by byl sebeklam. Na tom, jak jako pedagogové své studující vedeme, záleží hodně. Zvlášť v dětském věku je to velmi důležité. Neopatrně zvolené hodnotící slovo může zničit vztah a chuť k tomu se výtvarně projevovat. Vidím to na své vlastní kontrastní zkušenosti s pedagožkami v dětství. Hodně mě ovlivnila má učitelka výtvarné výchovy v lidové škole umění a její otevřený přístup. Myslím si, že s námi pracovala velmi pokrokově. Stran úkolů, které nám zadávala i toho, jak s námi o tvorbě komunikovala. Zkoušeli jsme mnoho technik, pracovali jsme na objektech i na kresbách a zároveň jsme se hodně dozvěděli i o umění, malířích a tvůrcích. Mělo to na mě zásadní vliv – i díky ní jsem se rozhodla, že chci jít na uměleckou školu. Ta druhá vzpomínka, z 2. stupně základní školy, je zcela odlišná. Dělali jsme pořád do kola úkoly typu obkreslování pohlednic. Velikonoc, Vánoce, jaro… – zcela nezajímavé věci. Stala se z toho jen povinnost. Je škoda, když se pro člověka, který nemá k umění vztah, stane z výtvarky jen pár nucených hodin, které si musí odkroutit – místo toho, aby ho hodiny něčím naplňovaly. A to alespoň ve smyslu, že se může uvolnit nebo projevit. Proto mi přijde zásadní, aby se kulturnímu, uměleckému a filmovému vzdělávání dostával prostor od malička po celý život. 

Máte nějaký film, který studentům pouštíte ráda a opakovaně?

Určitě. V rámci UMPRUM vedu předmět teorie a techniky animace. Je to předmět pro první ročník ateliéru animace a filmu, ale je otevřený i celé škole a v rámci něj se studenty odhalujeme, co všechno je v animaci možné. Pak mám také předmět Dějiny animace, kde také filmy pouštím. Tím pádem spoustu filmů vidím každý rok opakovaně, když se na ně dívám se studenty. 

Nepřekvapivým případem je Trnkova Ruka. Když to pouštím na velkém plátně, tak sedím mezi studenty a studentkami, a vždycky to na mě silně působí. Pokaždé si tam najdu něco, co mi připadne důležité po filmu říct, nebo dát do kontextu. Když jsem i já nucená se v té hodině uklidnit, dívat se jako divačka a zasoustředit se, tak najednou opět vnímám, jak je to aktuální a důležité. Snažím se se studenty a studentkami po promítání vést debatu, což je někdy náročnější, někdy méně. Jsem ráda, když film vyvolá odezvu. Opakovaně pouštím studentům Anatomii pavouka od Vojty Kisse. Jednak je to můj kamarád, druhak je to úžasný film. Vždycky vyvolá zajímavou debatu, protože někdo ho vnímá velmi temně, někdo tam naopak vidí světlo a naději. Velmi to vypovídá o tom, v jaké fázi života se zrovna nacházejí. Vždycky se těším na to, kdy ho budu promítat.

Obecně mi přijde zajímavé promítání filmů, které jsou nějakým způsobem poplatné své době. I v československé animaci jsou případy, kdy zobrazují filmy postavení ženy nevhodným způsobem, někdy neeticky zacházejí s menšinou, nebo s nějakou tématikou. Ale i tak je zajímavé je promítat a vést o tom nějaký dialog. Přesto, že by ten film už takhle nevznikl, neznamená to, že bychom si ho neměli pouštět. Dívejme se na ně, diskutujme, poučme se, vnímejme jeho výtvarnou hodnotu a bavme se o té době ve které vznikl – proč je takovým, jakým je, a proč bychom o tom dnes smýšleli jinak. Dnes na to se studenty a studentkami narážím víc než třeba před pěti lety. Něco pustím a vzbudí to otázku, která by mě dříve nenapadla. Studující jsou v některých tématech pozornější a je zajímavé se o tom bavit..

Jednoduchá otázka na konec. Jsou nějaké filmy, u kterých se těšíte, až vyjdou? 

Spoustu filmů, na které jsem se těšila a které dělali moji kamarádi, tak nedávno vyšli. Myslím tím třeba Hurikána od Honzy Sasky, Hello Summer od Martina Smatany a Veroniky Zacharové. To byly projekty, které kamarádi tlačili hodně dlouho a jsem na ně pyšná. Moc se těším na film Devět milionů barev od Báry Anny Stejskalové, na kterém pracovalo studio Divize v Praze. Na tom filmu nechali pot i krev. Jedná se o stop motion muzikál z mořského dna a z ukázek to vypadá velmi krásně. Měl by mít premiéru příští. No a pak se těším na diplomové a bakalářské práce našich studujících, jako je například Julie Černá a její film Kámen osudu nebo Stázka Rainischová a její snímek Sleep Dreams. Zkrátka zatím takové poklady, co máme schované na UMPRUM a příští rok vyjedou na festivaly.