Studium tam, kde vás nic nenaučí, aneb konec éry svébytné přítomnosti Karla Vachka na Katedře dokumentární tvorby FAMU

Umřel Vachek, znělo soukromými kanály sociálních sítí večer po podivně neutěšeném zimním slunovratu. Umřel Vachek, nemůžu tomu uvěřit. Já taky ne. Umřel Vachek. Je mi strašně smutno. Umřel Vachek a nestihla jsem mu ukázat své děcko, ještě se nenarodilo. Umřel Vachek a já s ním chtěl naposledy NAPOSLEDY probrat svůj námět. Umřel Vachek. Teď už se ho na nic nemůžeme zeptat.

Taky ti připadá, že Vachek tak úplně neumřel?

Tento pocit umocňuje i po několika měsících neupravená informace na Wikipedii, která informuje o datu narození pana profesora, ne tak o datu jeho smrti. Dá se v jeho případě o smrti vůbec mluvit, nebo si po vzoru Gustava Meyrinka prostě rozhodl, že už stačí a odešel? Ale kam by chodil, vždyť my jsme tady a potřebujeme ho! Asi uznal, že už jsme velcí a musíme si poradit bez něj. Teď jsou dny stejně dlouhé jako krátké a já v jarní rovnodennosti volnosti a bratrství protahuji zakrnělé končetiny až k hranicím okresu a rozhlížím se po známce převtělené energie Karla Vachka. Vidím to na nějaký ostružiníkový šlauch, který mě chytne za chronicky nezpevněný kotník a pošle pravým úhlem do kopřiv. A v ostrosti kopřiv a vzteku mě něco napadne.

A to bude on!

V měřítcích klasické tříaktové monomytické struktury hraných filmů se hrdina zpravidla na začátku příběhu vydává na cestu, je vyhozen ze své pohodlné reality a nucen vykročit, rozhodnout se. Joseph Campbell tuto fázi vývoje hrdiny ve své legendární knize Tisíc tváří hrdiny označil jako “Call to action”, tedy povolání do akce. Celá první čtvrtina příběhu, jímž hrdina prochází, se nazývá “Separation”, separace. Carl Gustav Jung mluví o separaci v kontextu fungování sekulární společnosti, která mladého člověka po vyproštění se z pečující rodičovské náruče vkládá do rukou církve.

Absence instituce, která je pro lidskou individualitu iniciátorem následující životní fáze, vstupu do nového pole pro osobnostní zrání, má pak za následek společenství spirituálně a sociálně vykořeněných lidí. Motivem, který zosobňuje vhodnou alternativu pro církevní péči, je postava autority, která nám vlivem kombinace náhod a rozhodnutí (tuto syntézu by Karel Vachek označil za Osudový osud, nebo taky ne, já mu někdy nerozuměla) vstoupí do života a je nám průvodcem, kterého si můžeme dobrovolně zvolit. Vzorce Josepha Campbella označují tuto postavu jako čaroděje, tarotu uvádí pojem mága, ale v kontextech archetypů bych se jej nebála označit i “prostým” názvem: učitel.

Když jsem nastupovala na Katedru dokumentární tvorby, o legendární postavě vedoucího katedry Karla Vachka jsem věděla jen málo. Měla jsem bazální pojetí o jeho filmové tvorbě, ale neznala jsem tehdy primární doménu Karla Vachka, tedy roli učitele. “Podívejte se. My vás tady nic nenaučíme. To se musíte všechno naučit sami,” zazněla první věta z jeho úst čelem k natěšenému prvnímu ročníku. Tady přesně se začíná odlupovat slupka hřejivé kultovní instituce od jádra uměleckého vzdělání, pokud něco takového vůbec existuje. Nepotřebujeme další mateřskou náruč, která nás vede za ručičku a chrání před úrazem. Škola filmu nám má poskytnout prostředky pro vzbuzení vlastního zájmu o postup dál.

Učitel je vlastně takový Stalker, průvodce mezi světy, přičemž rozhodnutí o vstupu už je naší vlastní odpovědností. Jsme to my, studenti, kteří byli pod záštitou autority Karla Vachka vedeni k vlastnímu středovému zájmu jako katalyzátoru pohybu. Profesor Vachek disponoval obrovskou dávkou energie, kterou věnoval růstu lidí na své katedře, nebo komukoli, kdo dobrovolně či nedobrovolně prošel kolem. Téměř nekonečná možnost pro konzultaci téměř nekonečného spektra myšlenek, která nám jím byla nabízena, tvořila v kombinaci s nekompromisním, výsměšným a vůči systému obezřetným postojem základ jakési “školní komunity”, kterou katedra nejen pro mne byla. Model dynamického spektra lidí, propojeného tématem filmové tvorby na akademické půdě, prostor pro semknutost na straně jedné a diverzitu na straně druhé, je něco, co považuji za unikátní fenomén nejen v kontextu vzdělávacích institucí, ale dokonce i v kontextu FAMU samotné.

Právě komunita je něco, co katedra svým způsobem zprostředkovávala. Pocit individuálního autorství semknutého pocitem sounáležitosti, pocit nesourodého roztříštěného spektra a v něm osobní autorská jednota. Karel Vachek se pohyboval mezi extrémy, odrážel míček debaty napříč spektrem, někdo se chytil, někdo to schytal. Bylo těžké sám sobě přiznat, pokud mu člověk zrovna nerozuměl, únikem mohl být i slepý obdiv bez otázek, o který ale Vachek nestál. A o co teda stál? O konstantní dekonstrukci? Rozvrat za každou cenu?

“Jednou mi říkali ti z režie, že ať se s ní jdu dolů vyfotit. Ale co bych tam za nima lezl, zůstal jsem nahoře.” Vzpomínal na legendární fotku tvůrců československé nové vlny. Tak co bylo hnacím motorem Karla Vachka, když ne uznání? Ani neuznání pro něj nebylo satisfakcí ačkoli si zdánlivě podle jeho vzoru několik studentů začalo v poli kategorického odmítání systémové validace hledat mentální tvůrčí stabilitu. Bylo něco středově středového, středově osudového, osudově osudového, čtvrtkově ostudného, co Karla Velikého ze Smetanova nábřeží pudilo k tvorbě. Něco definicí neuchytitelného, ale stejně jistého, jako když vám zapíchl prst do poloviny hrubého střihu a řekl “Tady vyhoďte dvě sekundy a bude to.” A bylo. Dalo by se říct, že nejsvěřenější metodika pana Vachka tkvěla v udržování napjatého diskurzu. Na hodinách zpěvu tomu říkáme blahodárný přínos pohybu v zónách diskomfortu.

Každý záběr je odpovědí na záběr předchozí.  

Po smrti Karla Vachka se vydáváme na vlastní hrdinské cesty skrze procesy tvorby, posíleni o odkaz, tolik výrazný a barvitý, že nás nutí pochybovat o tom, zda člověk jako profesor Vachek vůbec umřít může. Odkaz na všudypřítomnou kritičnost k nekritičnosti, výsměch patosu (třeba takovému, jaký jsem v převleku za opulentní metaforu porodila v první větě tohoto odstavce), vnitřní smích (s jakým jsem opulentní metaforu použila, abych si ji mohla po hříchu shodit) a nesmířlivost (s jakou vím, že celá tahle věta je alibistický pokus o světskou strukturu).

Ačkoli Možnost být přítomná tomuto soustřednému akademickému (a současně akademismus popírajícímu) modelu, komunity semknuté kolem osobnosti s dostatečnou sebereflexí pro neustálé vlastní zpochybňování, schovaným někdy za cílený nedostatek jakékoli sebereflexe, mi bylo prozatím největším obohacením náhledu na možnosti vzdělání. A to nejen ve filmu. Vlastně bychom se mohli jmenovat katedra kritického myšlení a krizové intervence. Tímto textem jsem Vás nic nenaučila. To jste se všechno měli naučit sami.

Lenka Karaka