Takové pohádky už se dnes netočí! Problematické je ale především upínání se k nedefinovatelné tradici

Vánoční čas vždy vybízí k nostalgickému vzpomínání na staré pohádky a lamentování nad těmi novými. Přemýšlet o českých filmových pohádkách jako o neustálém souboji nového špatného a starého dobrého je ale to nejhorší, co můžeme udělat. Omezuje to naší perspektivu u obou pomyslných táborů.

Všichni to známe. Televize o vánočních svátcích běží takřka nonstop a každý den zhlédneme hned několik oblíbených a do kulturní paměti zarytých pohádek či filmů pro děti a mládež. Pohltí nás záplava nostalgie. Jde o pomyslný ekvivalent návštěvy starých známých, jež vídáme každý rok ve stejný čas. České publikum je navíc silně oddané lokální tvorbě. Jen velmi zřídka se stane, že by se nějaká ze zahraničních pohádkových klasik probojovala i na české obrazovky v hlavní vysílací čas. Čest výjimkám, kupříkladu sérii Sám doma nebo Harry Potter, většinu času však navštěvujeme dobře známé světy princezen, čertů nebo vodníků.

Ke klasickým pohádkám natočeným v socialistické éře navíc značná část veřejnosti zaujímá protektivní postoj. Jsou široce vnímané jako národní poklad. Jako bohatá tradice, na jejíž kouzlo  nikdo nedokázal navázat. Nové štědrovečerní pohádky České televize, jediný dlouhodobě pravidelný cyklus, jsou každoročně pod palbou a nikdy se nevyhnou neustálému srovnávání s pomyslným kánonem filmových pohádek. Jak ale skutečně vypadá ta zbožštěná tradice? Má vůbec smysl se k ní odvolávat? A co tedy dělají porevoluční pohádky jinak?

Vratkavé kořeny

(foto zdroj: Československý státní film)

České hrané pohádky v rámci prvorepublikové kinematografie neměly takřka žádné zastání. Mládeži sloužila především edukativní a výchovná krátkometrážní tvorba. Vzniklo několik pokusů adaptovat lidové vyprávěnky ve stylu Červené karkulky, o moderní pohádku se pokusil Karel Čapek v nedochovaném Zlatém klíčku (1922). Dětské tvorbě se jako první kontinuálně věnoval Josef Kokeisl, jenž adaptoval například Perníkovou chaloupku (1927) nebo Popelku (1929). Půvabnou obskurností je neumětelský filmový tandem Oldřicha Kmínka z roku 1933 ve složení Perníková chaloupka a Sněhurka a sedm trpaslíků. Obecně šlo o nekonzistentní období různorodých pokusů, kdy byla pohádka pro průmysl tematicky a tím pádem i ekonomicky neperspektivním zbožím.

Dětská tvorba začala kvést až ve 40. letech díky zlínským ateliérům. Animované snímky Hermíny Týrlové či Karla Zemana však nejsou předmětem tohoto textu a především se české pohádkové tradici v mnohém vymykají, přesněji jsou soběstačným a specifickým proudem. Popularita a rozmach hraných pohádek přišly až v 50. letech během tuhé totality. A právě na socialistické ideologii většina pohádek ze “zlatého fondu” české kinematografie staví. Váhy mezi mocnostmi a protagonisty z řad běžného lidu, s nimiž se máme ztotožňovat, jsou jednoznačně rozvrhnuté. Pohádky 50. let jsou nevypustitelnou součástí budovatelského nadšení.

Předkládají a vedou nás k vizi dokonalé a iluzorní společnosti, jež komunistickému režimu vyhovuje. Králové jsou starými a senilními představitely starého režimu, který velmi brzy vymizí. Je čas dát prostor mladým, socialisticky smýšlejícím jedincům, jež více než koruna a přepych zajímá blaho lidu a fyzická práce. Zde vzniká i vytěžovaný archetyp těch správných urozených, kteří přejímají chování a hodnoty dělnického lidu. Ať už jde o krále Miroslava z Pyšné princezny (1952), Ladu z Princezny se zlatou hvězdou (1959), případně stírání a překonávání třídních rozdílů ve Werichovské dvojici Byl jednou jeden král… (1952) a Císařův pekař – Pekařův císař (1951).

Motivy již přítomné v pohádkových předobrazech Boženy Němcové či Karla Jaromíra Ebena socialistická kinematografie tlačí do popředí, přičemž je zároveň zaobaluje cukrkandlovou stylistikou. Roztomilou půvabností, přes níž je velmi jednoduché zapomenout, jak obludný svět vlastně sledujeme. Ohýbání a zneužití již existujících znaků a motivů jsou pro totalitní propagandu příznačné. Padouši jsou navíc mnohdy karikaturami německé národnosti, případně nosí atributy západní zhýralosti, například v podobě odchylek od normativizovaného vzhledu. Šlechtický statut se podmiňuje obyčejnosti. Pro obyčejný lid nikdy není cílem stát se panovníkem. Princezna a půl království nejsou vytouženým vrcholem.

V našem lokálním království se narozdíl od těch vzdálených tančí a zpívá. Jde o překonání feudalismu a nastolení socialismu. Největšími záporáky jsou nenažraní statkáři, inteligence v podobě na scestí vedoucích rádců či různorodě vykutálení hospodští. Právě na tuto tradici se posléze začalo přímo i nepřímo navazovat, byť již budoucí filmové pohádky nikdy nebyly zdaleka tak vyhraněné a ideologicky zatížené, jako právě v 50. letech. Je vcelku pozoruhodné, že jakkoli propagandistickou tvorbu téže éry odmítáme a připodobňujeme k balastu, tak pohádky, jež vykazují totožné znaky, jsme s okouzlením stále schopni přijímat a opakovaně sledovat. Těžko si představit, že bychom si se stejnou vervou připomínali stejně barevné muzikály Zítra se bude tančit všude (1952) či Rudá záře nad Kladnem (1955).

Antiestetickému otisku socialistického realismu se totiž pohádky už ze své podstaty mohly vyhnout. Bezpochyby disponují vytříbenou řemeslnou kvalitou, neb za nimi stáli například Martin Frič či Bořivoj Zeman, kteří měli daleko od fušérských kádrovců, jež k režii protlačila jejich stranická oddanost. Znamená to tedy, že bychom si zmiňované pohádky nemohli užít? Rozhodně ne. Je však přinejmenším pošetilé k nim vzhlížet jako k ideálnímu předobrazu, který už dnešní filmaři nejsou schopni zopakovat. 

Třeba si také uvědomit, že na tehdejší jednu povedenou a vysokorozpočtovou pohádku v kinech připadá tucet dalších a papundeklových televizních produkcí, na které si dnes už nikdo nevzpomene. Nesmyslné tvoření “zlatých fondů” zatížené redundantní selekcí bez pravidel tak náš nostalgicky zabarvený pohled ještě více podtrhuje. Netočily se lepší pohádky, točily se jinak. Jen jich pro plátna vznikalo více. Narozdíl od bídných socialistických fláků měly vysokou návštěvnost a plnily státní kasu.

Rozmanitá normalizace

Zatímco v 60. letech československá kinematografie zažívala renesanci díky novovlnným proudům i odvážnější a hravě podchycené žánrové tvorbě, další rozpuk pohádek logicky nastal až s dalším utužením, tentokrát normalizačním. Zabydlely se především na televizních obrazovkách, kde se tvorba postupně oscilovala i k různorodým orientálním námětům. S vysokou produkcí se vytrácí jasně definovatelná kontinuita. Tradiční a zažité české i zahraniční motivy si vzal svébytným způsobem na paškál seriál Arabela (1979). Normalizační etapa je pohádkově obecně mnohem versatilnější. Především však zcela odlišná od onoho mytického klasického období.

Kupříkladu S čerty nejsou žerty (1984) vynalézavě variují typizované pojetí čertů. Zatímco dříve byli čerti nešikovnými postavičkami, ve filmu Hynka Bočana peklo samotné zastává pozici morálního kompasu a zákony jasně ukotvené instituce, což je v ostrém kontrastu s chaosem a nespravedlností lidského světa. Jakkoli i mezi čerty zůstávají bambulové, jde o zcela radikální obrat ve výstavbě a pravidlech fikčního světa filmových pohádek. To, že lumpové a vydřiduši mohou pocházet i z řad pracujícího lidu zase ukazuje dospěle uchopená pohádka O statečném kováři (1983). Akcent na chátrající feudalismus absentuje, ačkoli i zde na konci protagonista Mikeš touží dále pracovat jako kovář a kraluje jen v případě nouze.

Tři oříšky pro Popelku (1973) jsou v jádru “nepopelkovsky popelkovské”. Adaptace svou předlohu variuje a ačkoli dochází ke stejnému závěru, dobere se k němu zcela odlišnou a svéráznou cestou. Jde o nefalšovaný příběh o proaktivní heroině, jež má všechno pevně ve svých rukou a osud si určuje sama. Neposlouchá rozkazů své macechy, prince si vodí za nos a na ples přichází a posléze z něj i odchází jen z vlastní vůle. Autorské pojetí pohádek pak představují například Tři veteráni (1983) nebo Panna a netvor (1979).

Kánon neexistuje

(foto zdroj: Česká televize)

V porevoluční tvorbě pro pohádky v kinech místa ubylo. Takřka jediným autorem, navíc s rozpoznatelnou značkou, byl dlouho Zdeněk Troška (z televize bychom museli zmínit i Jiřího Stracha a Karla Janáka). Jeho přehnaně pitvořivé světy kloubí lidově selskou poetiku a spoléhají se na rozmanitý tuzemský folklor. Často navíc staví na kontrastu nadpřirozených a lidských světů, jež pojí vzájemná poťouchlost. I když se většinou jednou ročně do kin česká pohádka dostane, v posledních letech i častěji, primární platformou pro novinky zůstává Česká televize.

Ta nikdy nemůže výše zmíněným titulům rozpočtem konkurovat. Je tak trochu nefér na ni klást v tomto ohledu stejné nároky. Každý rok se minimálně námětem a zasazením snaží o inovaci. Vyprávěním, tematicky i co se stereotypů týče však stále zůstává rigidní. Je těžké se orientovat v diváckých nárocích. Pohádky jsou tak trochu v pasti, rozpolcené napříč vylučujícími se očekáváními. Na jednu stranu mají být tradiční, na stranu druhou ale zase ne moc. Mohou se inspirovat zahraničními vzory, což vidíme stále častěji, nesmí ale zapomínat lokálnost. Každoročně se někdo ohání nesmyslným argumentem, že klasické pohádky už nikdo netočí.

Ale jak tedy ta klasická česká filmová pohádka vypadá? Pohádky 70. a 80. let jsou oproti těm z let 50. odlišné, stejně jako Troškova reimaginace. Co je tedy tím určující prvkem, bez něhož se dobrá a poctivá česká pohádka nemůže obejít? Boj s feudalismem, selským rozumem válčící a ručně pracující hrdinové, opakující se světy princezen nebo snad všudypřítomné a dětské diváky podceňující pitvoření? Nemá cenu po dnešní tvorbě chtít, aby replikovala tu starou. U jiných žánrů takové nároky téměř nevidíme, občasně jsou stejně vášnivé reakce citelné u komedií, jež mají obdobně “posvátnou” relevanci

Je správné nové pohádky zkoumat kritickým okem. Stejnou měrou bychom ale měli přistupovat i k těm starým, u nichž jsme za ta léta zapomněli, jaké vlastně doopravdy jsou. A možná jsme už i zapomněli, že s těmi vyzdvihovanými díly 50. let má většina pozdějších společného už jen pramálo. A není také od věci se na neustále reprízované pohádky podívanou jinou optikou. Číst Tři oříšky pro Popelku jako feministický film, Šíleně smutnou princeznu (1968) jako ztřeštěnou screwball komedii a Dařbujána a Pandrholu (1959) jako třídní boj může být vzrušující a svěží, aniž bychom museli zapomenout na původní okouzlení. 

(úvodní foto zdroj: Československý státní film)