Výchova filmem nebo výchova k filmu?

Projev Pavla Bednaříka na semináři na MKČR v dubnu 2023

Film jako součást našeho DNA

Řada učitelů používá již dnes film jako prostředek a nástroj výuky. Je to pochopitelné. Když si učitel dějepisu s žáky promítne Formanova Amadea, nabízí se nám výjimečným způsobem zpracovaný vějíř témat z hudby, historie nebo psychologie. Zástupci a průkopníci filmové/audiovizuální výchovy se však s tímto stavem smířit nemohou a nechtějí. Jednak – film nemá být pouhým nástrojem. Druhak – film bývá často vnímán jen jako vycpávka výuky.

Proč je tak důležité, abychom přijali film jako plnohodnotný a rovnocenný předmět výuky?

Odpoveď na tuto otázku je překvapivě snadná. V průběhu desetiletí, kdy se rozvíjel obor filmové výchovy, sestavili odborníci celé spektrum argumentů a důvodů. Film je nepřehlédnutelným kulturním fenoménem, je nejvíce rozšířeným uměleckým filtrem naší žité reality. Již téměř 130 let je neoddělitelnou součástí naší národní DNA. Má vlastní historii, své umělce, ceny, časopisy, strategie, instituce a průmysl. A co je podstatné: film a audiovize mají své mladé diváky.

Alain Bergala z francouské cinematéky, jeden z předních odborníků na film a výchovu, opakuje časté rčení: pokud se dítě s filmem nesetká ve škole, nesetká se s ním už nikdy. Rád bych – inspirován tímto Bergalovým tvrzením – zdůraznil, že zasvěcené, inspirativní a intenzivní setkání s filmem by nemělo být v budoucnu jen zbožným přáním. Mělo by být nárokem každého žáka základní školy.

Není právě potřeba porozumět hlouběji a lépe médiu, které fascinuje a hypnotizuje každou mladou generaci tím nejsilnějším motivem? Není naší povinností film a audiovizi chápat, vysvětlovat, obhajovat? Není nezbytné, aby se každá mladá dívka a chlapec měli možnost setkat s vrcholnými díly české kinematografie? Jak jinak vybudujeme vztah k dílům Karla Zemana, Věry Chytilové, Jiřího Menzela, Miloše Formana, Jana Svěráka a dalších?

Akceptuji představu, že natáčení filmů a aktivní tvorbu mohou zájemci prožít na Základní umělecké škole. Tam je prostor k rozvíjení vztahu k filmovému umění nebo užitné audiovizuální tvorbě, tam je prostor k rozvoji současných i budoucích talentů. Rád bych ale také vyvrátil mýtus, že chceme prosadit ve školách pouhé „sledování filmů”. Našim cílem je rozmanité setkání s filmovým uměním i audiovizuální tvorbou, které dokáže v žácích zažehnout jiskru zvědavosti. A nejen to – dokáže také žáky přivést k ostatním druhům umění a projevům kultury.

Důležité je však vytrvale opakovat, že filmová výchova má potenciál mladého člověka kultivovat a rozvíjet jeho kulturní kapitál. Má také potenciál rozvíjet v podstatě všechny takzvané klíčové kompetence žáků a studentů, po kterém se v odborných diskusích tak volá: kreativitu, komunikaci, schopnost řešit problémy, sociální a interpersonální kompetence.

Film jako součást kultury

Zkusme však na chvíli odstoupit od úzce filmové perspektivy. Film je sice považován za syntetické umění, které v sobě zahrnuje literaturu (v podobě scénáře), drama (v podobě příběhu a postav), výtvarné umění (v obraze), architekturu (v podobě filmové scény) i pohyb (v podobě tance a choreografie). Může nás ale také skrz tuto svoji syntetičnost přivést k ostatním uměleckým disciplínám.

Zmíním jen několik příkladů: snímek Il Boemo je skvělou branou k hudebnímu dílu pozapomenutého Josefa Myslivečka, Alois Nebel může zažehnout chuť poznat tvorbu spisovatele Jaroslava Rudiše i malíře a hudebníka Jaromíra Švejdíka. A právě filmová díla mohou být skvělou jsou vstupenkou do podnětného světa kultury, kterou by do ruky měl dostat každý žák a student.

Skutečnost, že film či spíše audiovize jsou doslova prorostlé jinými uměleckými druhy a kulturními fenomény (včetně počítačových her), ale nemá být důvodem, proč jej zatracovat. Právě naopak. Umělecké vyjadřovací prostředky filmu a jeho aura mohou být trojským koněm k estetické výchově, k hledání přesahů, ke zatraktivnění ostatních uměleckých oborů.

Jsem hluboce přesvědčen, že využití atraktivity filmů u mladých lidí a žákům škol je může přivést k lásce k hudbě i výtvarnému umění. A to se – přiznejme si tuto skutečnost – v hodinách hudební a výtvarné výchovy neděje tak často, jak bychom si přáli.

Možná i proto je film a audiovize prioritou Ministerstva kultury a souvisí nejen s dynamickým rozvojem samotného oboru, ale také s institucionálními proměnami. Státní fond kinematografie prochází transformací na Státní fond audiovize a kromě nových forem audiovize (game design) také opětovně bude podporovat filmovou a audiovizuální výchovu.

Příklady ze zahraničí? Kulturní aktovka

V evropských zemích se můžeme setkat doslova s desítkami inspirativních příkladů práce s filmem a audiovizí. Od těch konkrétních, úzce zaměřených, až po systémové a národní. Skvělým příkladem může být Francie, kde se dohromady snoubí hrdost na francouzskou kinematografii a snaha vést žáky od dětství k lásce k filmu. Dalším příkladem jsou skandinávské země se silným postavením národních filmových institutů, které mají vlastní oddělení filmové edukace a systémově podporují tvorbu pro děti a mládež.

Jiným skvělým příkladem jak komplexně zapojit kulturní a umělecké projevy do výuky může být koncept Kulturní aktovky. Nejznámějším příkladem v Evropě, který inspiroval mimo jiné Lotyšsko a Chorvatsko, je bezesporu Norsko. Jejich program Den kulturelle skolesekken je součástí vzdělávání již od roku 2006 a nabízí školám projekty a představení vzdělávacích institucí i jednotlivců.

Tento program je bez přehánění největším evropským programem integrace umění a kultury ve školách. Je ale také největším zaměstnavatelem umělců v Norsku. Jeho fungování je podmíněno několika faktory – společenskou smlouvou mezi ministerstvy, samosprávami a kulturními institucemi, organizačním zázemím (agentura Kulturtanken zaměstnává 40 lidí) a hlavně vědomou ambicí kulturu do škol nabízet. Průběžně, systematicky, promyšleně.

Tím se však dostáváme k některým úskalím, souvisejícím se zavedením podobného programu v České republice. Tím největším jsou nepřekvapivě – finance. Jakákoliv podstatná změna ve vzdělávání, jako je podstatný posun směrem ke kultuře a umění, se neobejde bez desítek milionů (dobře) investovaných peněz.

Jaká je česká realita?

Jak si stojíme s uměleckým vzděláváním a výchovou ke kultuře v českém školství? Nijak slavně. I proto tolik odborníků volá po systematické a důkladné inovaci kurikula. Ironicky zobrazuje tento postoj dominantní otec ve Formanově filmu Kdyby ty muziky nebyly: „Kdo je falešný ve zpěvu, je falešný i v životě.” Výchova a inspirace k životu s uměním a životu kulturnímu musí být pestřejší a kurikulum by na to mělo reagovat.

Kultura, ve které od narození žijeme a která námi prostupuje, není – jak jistě potvrdíte – záležitostí výuky hudební a výtvarné výchovy. Není také pouze záležitostí dalších oborů, filmu, audiovize, dramatu, tance a pohybu. Do kultury spadá také architektura, design, počítačové hry. Kultura je literatura ve všech projevech a podobách.

Tento komplexní projev kultury dalece přesahuje šuplík vzdělávací oblasti Umění a kultura. A právě o prosazení této komplexní vize by nám mělo jít především. Pokud neproběhne smysluplná inovace kurikula a RVP, může celá naše společnost ostudně zaspat. Ne náhodou je kreativita, doména uměleckých oborů, třetí nejvyhledávanější dovedností zaměstnavatelů!

Pokud se vzdáme snah o proměnu vzdělávacího systému, jeho principů a podmínek, pak můžeme zapomenout na ideu vzdělanostní společnosti a společnosti postavené na inovacích a vizích. Budeme se také muset vzdát ambiciózní představy o významné proměně českého školství z 19. do 21. století.

Pojďme se shodnout, v čem je pro nás umění inspirativní a přínosné. Pojďme se shodnout, v čem je pro nás kultura nezbytná a nezastupitelná a jak tuto nezastupitelnost promítnout – v rámci daných pravidel – do připravovaného kurikula. Toho nedosáhneme sepisováním petic, ale společnou vytrvalou prací a argumentací.

Věřím, že film a audiovize mohou v tomto být skvělým prostředníkem.

S úctou,

Pavel Bednařík
zástupce Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu, z. s.

foto: CinEd, Minka Dočkalová