Ještě chviličku a budou učitelé učit filmovou výchovu sami

Rozhovor s předsedkyní AsFAV Lucií Hlavicovou

Luci, jsi nově zvolenou předsedkyní Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu. Na sociálních sítích jsme narazili na to, že tě někteří lidé neznají. Řekni pár slov o sobě. 

Já jsem pořád ještě trochu v šoku z toho, že se to opravdu stalo (smích). K filmové a audiovizuální výchově jsem se dostala poměrně náhodou. Původně jsem studovala grafiku na Střední uměleckoprůmyslové škole v Ústí nad Orlicí. Poté jsem si říkala, že to není úplně obor pro mě, protože potřebuji více spolupracovat s dalšími lidmi na výsledných dílech. Odešla jsem studovat animovaný film do Zlína. To mě velmi bavilo, protože studium spojovalo výtvarno, příběhy a spolupráci s lidmi. Ale ta spolupráce pořád nebyla dostatečná, tak jsem volně přešla navíc ke hranému filmu a dokumentu a pokračovala ve studiích na Janáčkově akademii múzických umění, obor Audiovizuální tvorba a divadlo, kde působím dodnes (doktorandské studium). Mám radost, že se mi všechny tři obory prolnuly. A když jsem dodělávala Janáčkovu akademii, oslovil mě asi týden před státnicemi můj bývalý profesor z Ústí nad Orlicí, že by potřebovali někoho, kdo by tam učil audiovizi a multimedia. Přišlo mi to jako skvělý nápad. Tak jsem do toho šla, ač jsem vůbec nic nevěděla. Nejsem původně pedagog. Jednoduše jsem do toho skočila rovnýma nohama, a to spojilo všechny mé záliby – komunikaci s lidmi, práci s lidmi, práci s filmem a myslím, že to dobře fungovalo. Bylo to vlastně jedno z nejlepších období mého života. Tam jsem si uvědomila, že učit film je to, co mě baví a co mě naplňuje. 

Ty působíš také v divadle, je to tak? 

To je legrační, působím i v divadle. Ale na počátku to byla taková znouzectnost, protože se mi nedařilo uživit se jen učením filmu. Tak jsem si v divadle na pokladně a v rámci PR a systematického náborování zařídila menší úvazek. Ale to netrvalo dlouho, protože tolik prací najednou nešlo zvládnout.

Za poslední dva roky se toho v Asociaci stalo docela hodně. Vznikly spolupráce za podpory Norských fondů, Oborová mapa, projekt Film místo šprtání. Jak hodnotíš tyto úspěchy? 

Pro mě to byl moc hezký návrat. Protože já jsem se před založením Asociace dostala do pracovní skupiny, která vznikla v rámci Národního filmového archivu a těstě poté jsem porodila a měla děti, tak jsem na nějakou dobu vypadla a učila jen externě na JAMU a podílela se případně na nějakých volnočasových aktivitách. Pak jsem se vrátila, když synovi byl tak rok a půl. Ozvala jsem se Pavlovi Bednaříkovi a Jirkovi Forejtovi a bylo moc hezký, jak po mně všichni hned chňapli. Dostala jsem se do výboru Asociace, když už byly tyto projekty rozjeté. Vznikala spousta dalších projektů, byla nastartovaná Filmouka. Tak jsem se chvíli rozkoukávala a déle mi to trvalo. Protože těch projektů bylo dost a běžely paralelně. Norské fondy byly velmi zásadním projektem, ale zároveň dost náročným, protože tam bylo hodně výstupů a poměrně málo lidí, kteří to mohli dělat. Bylo náročné sledovat tolik přetížených lidí na jednom malém place. 

Ale zároveň to Asociaci zpopularizovalo – například spojení s ambasadory, kteří jsou mediálně známými osobnostmi. 

Určitě! Vnímám, jak se filmová a audiovizuální výchova za tu dobu, kdy jsem načichla ke zmiňované pracovní skupině až do současnosti, vyšvihla. A přijde mi neuvěřitelné, že se to v tak málo lidech podařilo. Momentálně je o filmové výchově obecně slyšet, ať už mezi pedagogy či studenty. Přijde mi hezké, že i v rámci oboru divadla a výchovy (JAMU) všichni velmi respektují filmovou výchovu a sledují naše výstupy a fandí nám. To je takový lakmusový papírek, který dokazuje, že to děláme dobře, že je o nás slyšet. Mám radost, že se zapojilo tolik známých osobností, že nám fandí Ministerstvo kultury, že nás podporuje a snad bude i nadále.

Jak vidíš Asociaci ty, jako předsedkyně, za řekněme 5 let? Kam by sis přála, aby směřovala? 

Třeba u těch Norských fondů mám pocit, že došlo k přetížení lidí. Přála bych si, abychom se vrátili na začátek a začali více pracovat na networkingu, propojování členů a víc si energii mezi sebe rozdělili. Doufám, že začneme více působit v rámci jednotlivých regionů. Můj velký sen je, že se vytvoří malé týmy, které budou navázané na organizace, které již existují po celé republice, a tím se začne více rozvíjet spolupráce – ať už s kiny, školami nebo pedagogy, kteří mají zájem a potřebují metodickou podporu v místě svého působení. Moje ideální představa je, že za 5 let se nám podaří ještě více zasíťovat Českou republiku nejen v rámci odborníků, ale v rámci dalších institucí. Je můj velký sen, abychom měli různá menší stanoviště po celé republice, která by podporovala rozvíjení filmové výchovy, tak jako se to podařilo dramatické výchově při divadlech, středních pedagogických školách, ZUŠ i v oblasti volnočasových aktivit. 

Mluvíš o České republice, ale v dnešní konferenci Kino za školou (konference na Zlín Film Festivalu, červen 2023) jsme si poslechli, jak jsou na tom i jiné země (Bulharsko, Polsko). Jak vnímáš Asociaci v kontextu Evropy? 

Myslím, že jsme na tom dobře. Jeden z hlavních důvodů je ten, že na komunikaci se zahraničím dlouhodobě pracoval Pavel Bednařík, který navázal spoustu kontaktů, a velkou naději teď vidím ve větší spolupráci s Evou Spilkovou ze CinEd, která těch kontaktů má v zahraničí také poměrně dost. A myslím, že Cined je základní nosník filmových organizací v Evropě, který se filmové a audiovizuální výchově věnují dlouhodobě. Dnes jsme viděli ukázky ze zahraničí, kterými se můžeme vzájemně inspirovat. Moje představa je taková, že angažujeme víc Evu a Pavla, kteří ty kontakty v zahraničí mají, a budeme rozvíjet spolupráci, která v tuto chvíli je, tvořit společné projekty a hledat společné granty v rámci Evropy. Při vývoji učebnice Filmouky narážíme na to, že spousta těch témat už byla v zahraničí velmi dobře zpracována. Systematicky a dobře to propojit může pomoci jim i nám. A musíme objevovat Ameriku. Jen najít tu cestu ke společné komunikaci. 

Když jsi mluvila o představě za 5 let, zmínilas spolupráci s pedagogy. Jedním z hlavních cílů Asociace je dostat filmovou výchovu do škol. Jak vnímáš tuto spolupráci s pedagogy v současné době?

Tím, že jsem nějakou dobu působila na středních a vysokých školách a protože mám malé děti, dělala jsem i kurzy pro základní a mateřské školy, a tak rozumím tomu, že pro spoustu pedagogů je filmová výchova něco navíc, na co nemají kapacitně učitele, kteří jsou přetížení povinnostmi. Často potřebují nakopnout nebo motivovat. Velmi často stačí předvést jenzajímavou ukázkovou hodinou nebo jim nabídnout program, kde vidí, že to není nic složitého.Často jim stačí udělat si představu, jak by to mohlo vypadat a mohou pak sami film začlenit do různých předmětů. Takže ta spolupráce je v tuto chvíli pěkně navázána, ale pořád mají zájem pouze jednotlivci. A mně by se moc líbilo poskytovat školám víc ukázkových hodin. Dát jim metodickou podporu, jednoduchá cvičení. Ale důležitá je pro učitele hlavně jistota, že mají po ruce někoho, kdo tomu rozumí a kdo jim může pomoci, když se dostanou do slepé uličky nebo prostě budou jen potřebovat radu či prostor pro sdílení.. 

Asociace sdružuje různé společnosti, které se věnují filmové výchově. Ale mnozí možná neví (pokud nemají prostudovaný náš web), že členy se mohou stát i školy. Co by pro to měly udělat a v čem je členství výhodné? 

Mohou být a budeme jedině rádi. Několik škol už máme jako členy zapsané. Co nabízíme? V tuto chvíli možnost setkávání v rámci Pedagogického kabinetu, kde mají školy možnost sdělovat jednotlivé informace, zkušenosti, rady a tipy. Nabízíme veškeré metodické materiály a účast na konferencích. Na webu informujeme všechny zájemce, ale naši členové dostávají ještě newslettery, pozvánky apod. Mohou se sami vyjadřovat k dění v oboru a intenzivně do toho vstupovat. S žádostí o členství se stačí jen obrátit na vedoucí produkce ASFAV Alexandru Forejtovou Lipovskou.

Mluvila jsi o přetížení lidí. Pověz nám, jak to zvládáš ty – několik prací, doma děti. 

Je to náročné. Ty první dva měsíce jsem se zorientovávavala a ani jsem nezvládla všechno, co jsem slibovala, to beru jako takový svůj prohřešek. Chtěla bych se více potkávat s jednotlivými členy. Chceme uspořádat setkání, pracujeme na networkingu. S Martinou Erbsovou, členkou výboru, jsme dali dohromady grand, který by měl být zacílený právě na setkávání jednotlivých členů a propojení jejich aktivit, protože to beru jako zcela zásadní. No, jak se říká, na začátku je to velká výzva. Mám z toho samozřejmě trochu strach, jestli vše zvládnu, ale věřím tomu. 

Zkoušíš si principy filmové výchovy i na svých dětech? 

Ano, a je to pro mě velmi důležitý zdroj zkušeností. Ve školce jsem dětem uspořádala filmově vzdělávací workshop, a to bylo skvělé. Když jsem přišla do školky a nabídla jsem paní ředitelce, že jim udělám workshop filmové výchovy, protože si myslím, že by to mohlo skvěle fungovat, tak paní ředitelka vytřeštila oči a říkala: “A k čemu nám to bude?” A do poslední chvíle byla skeptická. 

Také občas nabízím workshopy u syna ve škole a musím říct, že je nabídka vždy vítaná. Asi záleží na přístupu učitelů. 

Ano, nakonec to mělo skvělé ohlasy, pěkně to fungovalo a já jsem si uvědomila, že se nemusím bát jít do tvorby audiovizuálních projektů i s předškolními dětmi. Ony se toho nebojí. Jsou schopné s digitálními médii pracovat opravdu skvěle. Vznikly krásné věci. 

Ano, já jsem pracovala s tříletými dětmi v temné komoře – malý prostor, nebylo vidět na krok, ale zvládly to skvěle. Je důležité děti nepodceňovat. 

S jednou skupinou jsme zkoušeli perspektivní triky, s druhou stop trik, a když jsem šla odpoledne vyzvednout děti, tak všechna další děcka zrovna odcházela s thaumatropy a vyprávěla rodičům zážitky. A já jsem jim na workshopu předtím vysvětlovala, jak se tvořily perspektivní triky ve filmu Ať žijí duchové. A jeden chlapeček venku nadšeně mamince povídal o tom, že určitě neví, jak se tvořily triky v Ať žijí duchové. A měl z toho velkou radost a maminka koukala, co si to vlastně odnáší za informaci. A druhý pozitivní aspekt byl rok poté, kdy za mnou přišly učitelky s ředitelkou a říkaly, že by to chtěly zase! To mi přišlo moc hezké. Filmová výchova patří i těm nejmenším dětem. Byla to hezká ukázka toho, že učitelé potřebují vidět, jak se to v praxi dělá. Že na to nepotřebují nic extra složitého. A věřím tomu, že ještě chviličku, a budou to dělat sami. Nebudou potřebovat moje pedagogické vedení, jen prostě pošťouchnout a zvládnou to sami. Jen mít motivaci. 

Jsme teď ve Zlíně, kde proběhla konference Kino za školou. Kde je možné setkat se s Asociací příště? 

Určitě na Českých vizích, kde sice nemáme jako ASFAV konkrétní program, ale budou jednotliví členové ASFAV, spousta zajímavých workshopů a přednášek. Takže mezi 15. a 18. červnem 2023 v Ústí nad Orlicí. Větší projekt je pak Pražský filmový kufr, kde bude celý jeden den věnovaný filmové výchově.