Za Tlapkovkou do multiplexu aneb Jak děti (ne)seznamovat s kinem. Seriál pro rodiče #5 

Věnuji se filmové výchově. Už řadu let. A taky mám děti. Dvě. Už několik let. Konkrétně tři a pět. Člověk by proto řekl, jak to seznamování s filmy budou mít moje děti sofistikované. Kdo jiný než oni by se s filmovou tvorbou měl obeznamovat citlivě a erudovaně? Ale znáte to přísloví o kovářově kobyle…

Když bylo dceři dva a půl roku, narodil se jí bráška. Tak moc jsem si s ní chtěla užít intenzivní a zážitky nabité odpoledne. Ale nonstop kojící se mimino mi nedávalo úplně volné ruce. Procházejíc podivným obchodním centrem, napadl mě geniální nápad: návštěva 5D kina! Jednou jsem tam byla s holčičkou, kterou jsem hlídala. Byla sice asi o 10 let starší než v té chvíli moje dcera, nicméně tehdy byla nadšená. Proč by to nemělo klapnout i teď, když mě i paní prodávající vstupenky ubezpečila, že to bude jednoznačně NEZAPOMENUTELNÝ ZÁŽITEK pro nás obě? Byl. Od té doby dcera hystericky plakala, když kdokoli v okruhu několika kilometrů zmínil slovo “kino”. Trvalo to 3 roky. 

Nová Tlapkovka s popcornem a všeobjímajícím přátelstvím

Co tuto osudovou chybu odčinilo? Moje erudice? Nikoliv. To až jednoho krásného dne se na nás z plakátu umístěného ve výloze místního hračkářství nadšeně usmáli barevní psí hrdinové, kteří nás lákali do kina, a bylo jasné, že už nic nezůstane jako dřív. Představte si to vzrušení. Tlapková patrola míří na filmová plátna! Rozhovory o tom, jak je možné, že je na obrázku úplně jiná centrála, než v seriálu, a kdo je ten další pes, kterého vůbec neznáme (?!), vyplňovaly většinu cest do školky i ze školky. Návštěva kina najednou u dcery nevzbuzovala paniku. Naopak, nebylo možné ji odkládat. Vidět „novou Tlapkovku“ se stalo úkolem číslo jedna.

A tak jsme se za nadšeného jásání mých dětí, radostného výskání jejich kamarádů, které jsme k tomuto intenzivnímu zážitku přizvali, s krabicí popcornu a mým děsem v očích, vydali do kina. A rovnou do multiplexu. Vstříc hlubokým semišovým sedačkám.

“Ano, skutečně srovnávám Tlapkovou patrolu ve filmu a Mechanický pomeranč!”

A pak to přišlo. Naprostá paralýza obrazem i zvukem. S prvními záběry statečných psích záchranářů prostoupila audiovize jako blesk všechny přítomné děti. Nikdo se ani nepohnul. Zážitek intenzivnější než jízda na tobogánu. Společně jsme sledovali, děti doslova se zatajeným dechem, souboj statečných psích záchranářů se sobeckým, hamižným a intrikářským starostou Humdingerem a jeho kočkami. Byli jsme svědky zápasu dobra a zla, překonávání vlastního strachu a především bezbřehého, všeobjímajícího přátelství. 

Je Tlapková patrola nový Mechanický pomeranč?

Jak se mi to líbilo? Upřímně? Doposud nevím, jak bych to, co jsem 90 minut sledovala na plátně, popsala. Vnímala jsem, že moje děti tam prožívají podobně intenzivní zážitek, jako já, když jsem viděla Mechanický pomeranč. Pamatuji si ten pocit, když mě obrazy pohltily a já se cítila úplně oněmělá a lačná hltat další a další (a ano, skutečně srovnávám Tlapkovou patrolu ve filmu a Mechanický pomeranč!).

„Byl to tak silný zážitek, že si to děti musely další den zopakovat, tentokrát však s manželem, kterého jsem o tento zážitek nemohla ochudit.“

Ten pocit absolutní fascinace filmovým dílem jsem se s dětmi pokusila prožít znovu, jako by to bylo poprvé, kdy sedím v kině, tak jako ony v danou chvíli. A bylo to silné. Pro všechny. Dokonce tak, že děti si to musely další den zopakovat, tentokrát však s manželem, kterého jsem o tento zážitek nemohla ochudit.

Absolvovat tedy Tlapkovku v kině, či nikoliv? Rozhodně jde o film, o kterém společně můžete (a pravděpodobně budete) mluvit hodiny a hodiny a rozeberete si postavy i jejich motivace ze všech možných i nemožných stran. Alespoň u nás málokteré téma vyvolává tak živé a emocemi nabité diskuze.

A já si říkám – nejsou to moje, ale jejich první setkání s filmy. A ta by měla být taková, jaká si je děti samy přejí. A pokud je Tlapková patrola ve filmu to, po čem touží, proč jim ji nedopřát. Na doporučování sofistikovanější filmové zábavy bude ještě času dost.