Skip to main content

Kategorie filmů: Československá nová vlna

…a pátý jezdec je Strach

Napsal Rostislav Nétek dne . Žádné komentáře u textu s názvem …a pátý jezdec je Strach

Režisér Zbyněk Brynych se po Transportu z ráje (1962) vrátil k tématu života židů za protektorátu a podle psychologické novely Hany Bělohradské Bez krásy, bez límce natočil sugestivní drama …a pátý jezdec je Strach (1964).

Židovský lékař Armín Braun (Miroslav Macháček) ukryje ve svém pražském bytě během nacistické okupace příslušníka odboje, čímž začíná jeho zápas s vlastním svědomím. Obrazové pojetí, na němž spolupracovala multitalentovaná výtvarnice Ester Krumbachová, bylo programově vymezené expresionismem. Film prostoupený metaforami a symboly s nadčasovou platností svou atmosférou připomíná horečnatý sen či halucinaci.

Pátý jezdec je řazen mezi vrcholy Brynychovy tvorby také pro rovnováhu mezi formou a obsahem a schopnost najít adekvátní vyjadřovací prostředky pro vystihnutí svíravé atmosféry strachu z institucionalizovaného zla, ať nacistického, komunistického nebo jakéhokoli jiného. Jde proto o vhodný film pro doplnění výkladu o životě v totalitě.  

Valerie a týden divů

Napsal Rostislav Nétek dne . Žádné komentáře u textu s názvem Valerie a týden divů

Poslední dozvuk uvolněného experimentálního ovzduší české kultury šedesátých let představovala v roce 1970 hororově stylizovaná pohádka o sexuálním zrání dospívající dívky.

Film Jaromila Jireše, pohybující se na pomezí snu a reality, byl inspirován stejnojmenným gotickým románem Vítězslava Nezvala, jenž dal v předloze průchod svému poetistickému okouzlení absurditou, bizarnostmi a denním sněním. Valerii a týden divů v její době docenilo zejména zahraniční publikum, kterému oproti normalizačním kritikům nevadilo, že nese většinu znaků, jichž se filmaři v následujících dvou desetiletích měli ve vlastním zájmu vyvarovat: nápadně stylizovaná mizanscéna (dílo výtvarnice Ester Krumbachové), surrealistická poetika, neurčité časoprostorové zasazení, výrazná erotičnost, spletitá symbolika, obtížná dešifrovatelnost.

Výrazně stylizovaný film je ideální pro navození unikavé atmosféry Nezvalova stejnojmenného „černého románu“, zároveň může sloužit jako příklad toho, jak daleko si tvůrci československé nové vlny dovolili zajít při zobrazování temných stránek lidské psychiky a sexuality.

Ostře sledované vlaky

Napsal Rostislav Nétek dne . Žádné komentáře u textu s názvem Ostře sledované vlaky

Jeden z nejoceňovanějších titulů šedesátých let v roce 1968 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film.  Celovečerní debut režiséra Jiřího Menzela je považovaný za vrcholné dílo československé nové vlny. Adaptace novely Bohumila Hrabala je příběhem nesmělého mladíka Miloše Hrmy, který se v zasněném světě středočeského nádražíčka na sklonku druhé světové války pokouší stát mužem. Spíš než o blížící se prohru nacistického Německa se plachý železničářský elév zajímá o ženy – respektive o vytouženou ztrátu panictví, které by mu otevřelo cestu k půvabné průvodčí Máše. Přednosta stanice, výpravčí Hubička i ostatní zaměstnanci dráhy mají sice ve svých názorech na německé okupanty jasno, vzhledem k přísným trestům se však i oni místo odboje věnují raději všednodenním soukromým záležitostem.


V rámci kinematografie šedesátých let Ostře sledované vlaky patří ke snímkům, které demytizují téma protinacistického odboje. S filmem se dá dobře pracovat jak při hodině českého jazyka, tak i dějepisu. Díky filmařské lehkosti Jiřího Menzela nabízí snímek unikátní vhled do každodenního života mladého člověka v průběhu druhé světové války.

Konkurs

Napsal Rostislav Nétek dne . Žádné komentáře u textu s názvem Konkurs

Konkurs je celovečerní film Miloše Formana, ve kterém se pohybuje v hudebním prostředí. Autentickým způsobem ho dokumentuje, ale zároveň také inscenuje.

Snímek se skládá ze dvou středometrážních filmů: Kdyby ty muziky nebyly se věnují dvěma dechovým orchestrům, které proti sobě soutěží v rámci Kmochova Kolína, Konkurs pak sleduje dvě sólistky, jež se ucházejí o místo v divadle Semafor. Oba snímky spojuje nejen prostředí hudebního světa, ale také práce s dokumentárními záběry a snaha detailně vykreslit typické postavy: ambiciózní zpěvačky, dirigenty a další.

Formanova celovečerní prvotina se hodí zejména do hudební výchovy, protože přesně vystihuje charakter světa orchestrů nebo hudebních divadel.