Pět skvělých pohádek z posledních let. Seriál pro rodiče #3

Máme často tendenci říkat, že české pohádky už dávno nejsou to, co bývaly. Je tomu skutečně tak? Pohádky vzniklé za minulého režimu, které se reprízují stále dokola, sice nabízejí kvalitní řemeslo, ale reflektovat současnou společnost nemůžou.

Pohádky z dob komunismu často následují staré vzorce a poučky, které dnešní mladý člověk považuje za přežité – princezna v pasivní zachraňované roli, princ jako silák a zachránce, mezi králem a královnou má pokaždé vyšší postavení mužský element, malí princové nesmí tancovat, princezny nesmí šermovat. V současnosti ale vznikají i nové pohádky, jež tyto vzorce překonávají, a které stojí za to vidět. Pojďme se podívat na pět z nich. Nejdřív ale trocha kontextu: 

Budovatelství a únik před normalizací

Pohádka je finančně náročný žánr, na jehož tvorbu byli v minulosti najímáni nejlepší filmaři své doby. V 50. letech vznikly dodnes oblíbené snímky Císařův pekař – Pekařův císař (1951) Martina Friče nebo Byl jednou jeden král… (1954) Bořivoje Zemana. Oba filmy pojí herecká a scenáristická účast Jana Wericha, chytrý humor a moudrost vítězící nad hloupostí. Reprezentují klasickou pohádku, nicméně zároveň byly natočeny v době politických čistek a procesů.  Společně s pozdějším Dařbujánem a Pandrholou (1959) jsou v podstatě budovatelskými agitkami a ostrým výsměchem buržoazii. 

V 60. letech pak začaly vznikat žánrové experimenty, pohádky svým stylem mnohem temnější, mezi nimi např. Zlaté kapradí (1963) Jiřího Weisse, Malá mořská víla (1976) Karla Kachyni nebo Panna a netvor (1978) Juraje Herze. Všechny skvěle pracují s výtvarnou stylizací, sugestivní kamerou a drásavou hudební složkou. Mezi pozdější zástupce této stylizace patří i Třetí princ (1982) s Pavlem Trávníčkem a Libuší Šafránkovou, dvojicí ze snad nejoblíbenější normalizační pohádky Tři oříšky pro Popelku (1973). 

Během téměř dvacetileté normalizace se z pohádky stal únikový žánr. Jelikož pohádky nabízí jiné a nové světy, mohou si dovolit být odtržené od doby, ve které vznikají. Vedle již zmíněných baladických snímků se tak natáčely rovněž klasické pohádky, často prokládané původními písničkami – za všechny zmiňme Honza málem králem (1977) Bořivoje Zemana,  S čerty nejsou žerty (1984) Hynka Bočana či Jak se budí princezny (1977) Václava Vorlíčka.

Porevoluční pohádky

Po sametové revoluci začaly poprvé od roku 1945 opět vznikat soukromé filmy a čeští tvůrci se tak dali na cestu vlastního podnikání. Mezi největší porevoluční hity patří Nesmrtelná teta (1993) Zdeňka Zelenky. Pohádka s obrovským rozpočtem 45 milionů skončila rozpačitě, pracuje s klasicky pohádkovým motivem boje proti závisti a zášti, nicméně ji sráží dolů zejména zpátečnické trikové efekty. Z konce devadesátých let si zaslouží zmínku koprodukční Lotrando a Zubejda (1996) Karla Smyczka, v hlavní roli s Jiřím Strachem, který režijně stojí za jednou z nejúspěšnějších českých pohádek 21. století – Andělem Páně (2005). Strach pracuje s pro něj typickými katolickými tématy, která kombinuje s humorem.

Zvláštní personou je pak Zdeněk Troška, jenž natáčí od 80. let pohádky s kolísavou kvalitou: začal solidní osobitou pohádkou O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987), pokračoval oblíbenou, ale kýčovitou Princeznou ze mlejna (1994). Překombinované Z pekla štěstí (1999) zaznamenalo nebývalý kvalitativní pokles, načež se o deset let později vrátil zpátky do průměru s Nejkrásnější hádankou (2008). Troška dokáže obsadit známé tváře a umně s nimi pracovat, nicméně jeho pohádky často troskotají na hloupém, stokrát viděném scénáři, který nedokáže ničím překvapit. Jeho pohádky neurazí, ani nenadchnou, jsou spotřebním zbožím, rutinními záležitostmi.

A jaké tedy doporučujeme pohádky z posledních let? 

Sedmero krkavců (2015) vychází z klasického pohádkového příběhu Boženy Němcové. Relativně ponurý námět vypráví o mladé odvážné dívce, která se rozhodne zbavit své bratry velkého prokletí. Režisérka Alice Nellis rozhodně nepracuje s usměvavou a bezstarostnou atmosférou klasických pohádek, užívá moderních gagů, filmovým stylem pohádku posouvá směrem k fantasy a zároveň sleduje silnou a emancipovanou hlavní hrdinku, která si jde neohroženě za svým cílem.

Čertí brko (2018) Marka Najbrta pochází z dílny scenáristů Kanceláře Blaník Roberta Geislera a Tomáše Hodana. Příběh z městečka Pytlov se věnuje místním obyvatelům, kteří netuší, že jejich přestupky a nepravosti jsou monitorovány pekelnou pobočkou. Obávané čertí brko ale jednoho dne přestane fungovat. Ze snímku, pracujícího (docela nahodile) se zařazením zpívaných částí, se postupně stává pohádková politická satira. Scénář pracuje například s trefnými odkazy na předsedu vlády, na kterém demonstruje hamižné, sebestředné a neetické chování.

Princezna a půl království (2019) se zase tématicky vcelku nevšedně otírá o kult osobnosti, naznačuje rozkol mezi životem nižší a vyšší třídy a velmi nesugestivně se snaží naučit základům etiky pomocí postavy ztvárněné Markem Ebenem. Vyniká skvělou režií, kde Karel Janák dokazuje svůj cit pro budování tragikomických situací. Televizní pohádka zároveň začíná teprve tam, kde ty ostatní končí, a snaží se tímto vykročit z obvyklého vzorce příběhu, který končí svatbou.

Hodinářův učeň (2019) je dílem scenáristky a režisérky Jitky Rudolfové. Film svým stylem také inovuje klasické pohádky, využívá flashbacků, snů nebo příběhů v příběhu. Je to pohádka, která sice pracuje s nenuceným humorem herců Dejvického divadla, na druhou stranu ale temnější atmosférou navazuje na zmiňovaného Třetího prince nebo Prince a Večernici (1978). Nezvyklé je též zasazení na konec 19. století, čímž se Hodinářův učeň odpoutává od klasického rámování do středověku a království za sedmero horami a sedmero řekami. Divák sleduje postavu Urbana, který musí proto, aby se mohl oženit s hodinářovou dcerou Laurou, ujít dalekou cestu plnou nástrah.

Princezna zakletá v čase (2020) je druhý celovečerní projekt Petra Kubíka. Princeznu Ellenu od narození provází kletba, která se má naplnit v den jejích dvacátých narozenin. Ukáže se však, že zkrátka zamrzne v čase a jeden den tak prožívá stále znovu. Snímek využívá vyzkoušené principy slavných smyčkových filmů jako Na Hromnice o den více (1993), kombinuje české pohádkové prostředí a moderní efektové fantasy a představuje silnou hlavní hrdinku, která nečeká, až za ní problémy vyřeší někdo jiný. Pro velký úspěch se na příští rok chystá pokračování.

Je zkrátka z čeho vybírat – současné české pohádky leckdy odkazují k tématům feminismu, mění stereotypní genderové role, odvážně pomocí příměrů komentují současnou politickou situaci, experimentují s filmovým stylem i vyprávěním. Mezi projekty, na které se můžeme těšit v následujících letech, patří zejména Tajemství staré bambitky 2 (už letos o Vánocích) či vysněný režisérský debut Jana Budaře Mamánek o přerostlém princi, plně závislém na své matce. Do kin dorazí snad příští rok.

Vybrali jste si? Máte jiné oblíbené současné pohádky? Napište nám!

Přečtete si další články z rubriky Pro rodiče.