Polsko: Filmová výchova je mnohem víc než jen promítání filmů
Článek věnovaný filmové výchově v Polsku, je součástí monitoringu příkladů dobré praxe v Evropě v rámci projektu Posílení oboru filmové a audiovizuální výchovy v ČR. Projekt byl podpořen v rámci programu Kultura z Fondů EHP a Norska 2014–2021.
Historické ohlédnutí
Filmová výchova (v rámci formálního vzdělávání) je v Polsku rozkročená mezi tři obory, tzv. aplikovanou filmovou vědu, pedagogiku a polský jazyk, což má za následek rozptýlení textů do nespočtu periodik a publikací. Z historického hlediska mají k filmové výchově ve vzdělávacím systému nejblíže učitelé polského jazyka, kteří se zároveň podíleli i na sestavování podkladů pro její výuku.
Filmové vzdělávání v Polsku zažilo svá „zlatá léta“ v šedesátých a sedmdesátých letech: tehdy se objevilo nejvíce studií (a také překladů) o vzdělávání a filmové kultuře. Vysoký počet publikací souvisel s celosvětovou tendencí zařazovat filmový obsah do školních osnov, ať už formou samostatného předmětu, nebo ho užívat jako nástroj k výuce jiného předmětu. Lobování za filmové vzdělávání ze strany UNESCO v tomto období vytváří zajímavou paralelu se současným stavem, kdy fondy Evropské komise a různé programy EU umožňují financování výzkumu a následně vytváření programů v oblasti filmové výchovy a s tím i úzce souvisejícího diváckého rozvoje (tzv. audience development).
Historické prameny dokládají, jak intenzivně byl film spojován s výukou polské literatury. „Pokud dbá (stát) na to, aby bylo studentům zpřístupněno literární dílo, aby bylo pochopeno hudební dílo, mělo by být studentovi přiblíženo i filmové dílo,“ napsal Bolesław W. Lewicki ve svém pojednání Mládež před plátnem (Młodzież przed ekranem, 1935). „Škola musí žákovi ukázat cestu k dobrému filmu: skutečně kulturnímu a vysoce uměleckému […]. Nositel této myšlenky nemá být nikdo jiný než – polský učitel – už kvůli svému předmětu a pedagogickému postavení ve škole.” Bavíme se zde samozřejmě o historii, kdy byl film využíván mocenským aparátem jako ideologický nástroj srozumitelný pro široké masy.
Přes snahu akademické obce a učitelů polonistiky se filmová výchova ani v sedmdesátých a osmdesátých letech neobjevila ve školních osnovách jako samostatný předmět. Proces zavádění filmové výuky do škol se dodnes nedaří a po roce 1990 lze dokonce hovořit o jakémsi vyloučení filmové výchovy z předmětů polského jazyka, píše Ewa Ciszewska v eseji Filmová výchova v Polsku – historický přehled a stav bádání (Edukacja filmowa w Polsce– zarys historyczny i stan badań, 2016).
Nabídka filmů pro mladé publikum
Jedním z faktorů, který brání rozvoji filmového vzdělávání, je nedostatek filmového repertoáru pro děti a mládež. Jejich nedostatek tohoto typu filmů je patrný i ve vzdělávacích programech, a to jak ve škole tak mimo ni. Nedávno byla navržena systémová řešení, jak posílit produkci a distribuci filmů pro děti a mládež, ale také jak propagovat dětskou tematiku v průmyslu a jak ve filmu vzdělávat autory i diváky. Mezi systémová řešení patří například podpora promítání filmů pro děti v Polské síti digitálních kin (Polska Siec Kin Cyfrowych) nebo užší spolupráce mezi Polským filmovým institutem a Ministerstvem školství a výzkumu s cílem automaticky převzít záštitu nad produkcí filmů pro děti spolufinancovanou Polským filmovým institutem.
Vítězně – a to nejen v Polsku – vychází v rámci výuky jeden typ filmové tvorby – literární adaptace. Práce s filmem, který je adaptací literatury při hodině polštiny, jsou „dvě mouchy jednou ranou“ – na jedné straně se diskutuje o literárním díle, na druhé je zde prvek práce s jiným médiem, v tomto případě s filmem. Jedním z důsledků zvýšené poptávky po adaptacích je i obrovský zájem o metodické materiály pro učitele, zaměřené právě na filmové adaptace literárních děl. Klíčovou roli při filmové výchově v Polsku má, podobně jako v Čechách, učitel. Zařazení filmu do výuky v jiných případech, než je národní jazyk a literatura, závisí na dobré vůli učitele či vedení školy.
Podpora učitelů
V roce 2015 oslavilo třicáté výročí od svého založení Centrum filmové výchovy (Centralny Gabinet Edukacji Filmowej w Łódzi), které systematicky podporuje pedagogy se zájmem o filmové vzdělávání a výchovu. Kabinet, který od svého založení v roce 1985 vede absolventka filmových studií na univerzitě v Lodži Ewa Kanownik, se zabývá školní i mimoškolní filmovou výchovou dětí a mládeže a také přípravou učitelů. K naplnění vytyčených cílů pořádá semináře, kurzy a metodické kurzy zaměřené přímo na učitele a také přímo na polských školách pořádá bezplatné filmové kurzy pro mládež .
Významnou výzvou je i propojení filmových vědců a učitelů, kteří ve výuce pracují s filmovým materiálem. Tuto výzvu si vzala pod křídla Polská národní filmová konference (Ogólnopolska Konferencja Filmoznawcza), která se koná již od roku 1991. Iniciátorem konference je rovněž Centralny Gabinet Edukacji Filmowej. Jedná se v polském měřítku o ojedinělou akci – je zaměřena přímo na učitele a vychovatele, kteří využívají film jako nástroj reflexe a didaktický prostředek.
Vědeckou patronkou konference byla Ewelina Nurczyńska-Fidelska, která každoročně zvala řečníky z nejvýznamnějších center filmového výzkumu v Polsku. Historické a filmové besedy jsou doplněny o projevy učitelů, kteří se v prezentacích zaměřují na metodologické problémy. Konferenci doprovází několik publikací jako jsou sborníky, metodické texty (plány výuky), svazky obsahující texty přednášek a analýzy prezentované v průběhu konference.
Nejnovější iniciativou zaměřenou na propojení učitelů a filmových expertů je pětiměsíční pilotní projekt Putující filmoznalci školní filmotéky (Wędrujący Filmoznawcy Filmoteki Szkolnej), který v roce 2016 inicioval Polský filmový institut.
Jeho cílem je poskytnout podstatnou podporu učitelům, kteří pracují s filmem. Využívat film ve výuce ale pro učitele není povinnost, což potvrzují i rozhovory s Karolinou Giedrys a Jadwigou Mostowskou. Všichni pedagogové se však musí povinně „dovzdělávát”. Učitelé si pro prohlubení kvalifikace mohou jako svoji specializaci vybrat filmový workshop.
Mimoškolní filmová výchova
Z výše popsaného můžeme nabýt dojmu, že se filmová výchova v Polsku odehrává pouze ve škole. Ovšem podobně jako v České republice i v Polsku se naopak nejvýznamnější část filmového vzdělávání odehrává mimo edukační rámec, a to hlavně ve filmových klubech. Na to konto píše ve zmiňované eseji Ewa Ciszewska, že polský přístup k neformálnímu vzdělávání byl dokonce vnímán jako modelový. Hlavní iniciátoři mimoškolního filmového vzdělávání v Polské lidové republice byla od druhé poloviny padesátých let studiová kina a diskusní filmové kluby (DKF).
Podle Witolda Bobińského to bylo „nejopravdovější – avšak neinstitucionalizované“ filmové vzdělávání. Tomu pomohla skvělá kondice polské kinematografie, která se těšila značnému rozmachu. Divákům tehdy ukazovala důležitá témata, která vyvolávala polemiky a vášnivé diskuse o filmu. Účastníky klubů byli žáci, studenti, pracující, mládež i dospělí.
Současné mimoškolní iniciativy – jako KinoSzkoła, Nowe Horyzonty Edukacji Filmowej a další iniciativy (například projekt kina Amok v Gliwicích) – obvykle školu doplňují a spoléhají na úzkou spolupráci s kiny nebo kulturními centry, která disponují promítacím sálem. Tyto iniciativy jsou financovány z různých zdrojů – včetně Polského filmového institutu, Ministerstva kultury a národního dědictví – což umožňuje zavedení nižších poplatků pro účastníky projektu, než je standardní cena vstupenek do kina.
Centrum edukacji obywatelskiej (CEO)
Centrum občanského vzdělávání (Centrum edukacji obywatelskiej, dále jen CEO) je největší vzdělávací nevládní organizací v Polsku. S podporou CEO učitelé přinášejí do škol metody a témata, která studentům pomáhají zapojit se do vzdělávání a lépe se vyrovnat s výzvami moderního světa. CEO nabízí programy, které podporují rozvoj schopností žáků, otevřenost a kritické myšlení, učí spolupráci a odpovědnosti, povzbuzují k zapojení do veřejného života a společenských aktivit. Programy vycházejí z více než pětadvacetileté zkušenosti, odborných znalostí a spolupráce s odborníky z praxe. Celkově využívá podporu CEO okolo dvaceti tisíc učitelů a několik tisíc ředitelů škol z celého Polska.
CEO se skládá z šesti oddělení, přičemž filmová výchova spadá do programu Kultura a dědictví. Ten je zaměřený na kulturní a výtvarnou výchovu, výchovu k národnímu dědictví a mediální výchovu. Tyto programy pomáhají učitelům najít atraktivní a poutavé metody propagace místního a národního dědictví a podněcují ke kritické reflexi polské historie. Tým z tohoto oddělení má pod sebou také program věnovaný mediální gramotnosti a program na podporu využití filmu ve vzdělávání.
Za CEO stojí několik subjektů jak z vládního, neziskového, tak soukromého sektoru. Patří mezi ně: Ministerstvo národního vzdělávání, Ministerstvo kultury a národního dědictví, Ministerstvo zahraničních věcí, Centrum pro rozvoj vzdělávání, Národní banka Polska, Nadace Orange, Nadace Stefana Batoryho, National Geographic, Gazeta Wyborcza, Bank of National Economy, Ashoka Foundation, Evropský parlament a další. Klíčovým finančním partnerem CEO je i město Varšava.
Podle Karolinou Giedrys, která v CEO působí jako vedoucí týmu filmové výchovy, je film vnímán jako důležitý nástroj pro demokratickou výchovu a zároveň jako médium, kterému je třeba rozumět. Filmová výchova by měla studenty motivovat k tomu být více otevření jiným kulturám, reflektovat vlastní kreativitu a podněcovat proces kritického myšlení. CEO staví metodu filmové výchovy na třech pilířích.
- Krátká videa o tom, jak pracovat s filmem jako s materiálem ve výuce.
- Kurzy zaměřené na filmovou formu a filmovou řeč.
- Propojení kulturního a edukačního sektoru za pomoci filmových tvůrců, kteří jsou zváni do škol na besedy.
Setkání s filmovými profesionály je důležitou součástí aktivit nejen CEO, ale i dalších institucí a organizací. Cílem je seznámení se s prací filmařů a s jejich osobní kreativní perspektivou. Filmaři pracují s menšími školními skupinami. Jejich rolí je poskytnout praktickou podporu v technických otázkách, například jak pracovat s filmovou kamerou.
Polsko vždy patřilo mezi země s výraznou a rozmanitou kinematografií. Karolina Giedrys dodává, že většina státních finančních prostředků jde do profesionálních filmových škol. Tím pádem na film ve volnočasových sdruženích nezbývají dostatečné finance. Roli iniciátorů filmově-výchovných aktivit jsou pak zejména festivaly nebo soukromé instituty, jako Centrum kultury filmowej – Institut Andrzeje Wajdy.
Nabídka filmů
Důležitým bodem CEO je komunikace se školami. Giedrys říká, že učitelé jsou pod časovým stresem z požadavků, které jsou na ně kladeny kurikulem jejich vlastních předmětů. Na filmovou či mediální výchovu tak nezbývá čas. Primárně se proto snaží nabídnout učitelům takové filmy, které by mohly využít přímo ve výuce vlastních předmětů. Pro filmovou výchovu je důležitá platforma Edukacija Filmowa (Internetový portál EdukacjaFilmowa.pl vznikl v roce 2010 v rámci programu „Edukacja +“ Ministerstva kultury a národního dědictví), kam se mohou učitelé registrovat. Jedná se o největší platformu svého druhu v Polsku, které nabízí video lekce i samotnou filmotéku. Giedrys ji přirovnává k české webové stránce JSNS (Jeden svět na školách).
Platforma nabízí návštěvníkům dvě cesty, jak se zapojit do filmového vzdělání. První z nich umožňuje být pasivním příjemcem – sledovat filmy a tutoriály. Filmů je na platformě kolem čtyřiceti a každý rok se obnovují. Druhou možností je se aktivně zapojit. Na vypsaná témata mohou studenti natočit vlastní film a posléze ho prostřednictvím platformy sdílet s ostatními. Loňským tématem byl například slogan My community My place, který si klade za cíl podnítit studenty k natočení filmů o místě, kde žijí. Důležitou roli nehraje však jenom téma samotné, ale i filmový jazyk, který si mohou studenti skrze dané téma osvojit. Giedrys to ilustruje na modelovém příkladu, kdy studenti použili techniku rozostření jako metaforu pro vyloučení někoho z komunity. Hlavní hrdina kráčí po ulici a zbytek okolí je rozmazaný. Je sám a odcizený od místa, kde žije. A to je jenom jeden z mnoha příkladů, jak studenty naučit propojit formu s obsahem. Natáčení má být ale především zábava, dodává Giedrys.
Filmová výchova nemá v kurikulu svoje samostatné místo. Nejčastěji se tedy používá jako podpůrný nástroj pro konkrétní předmět (jazyk, historie, společenské vědy). Platforma filmovej edukacije nabízí krátké filmy, které lze shlédnout a analyzovat během jedné vyučovací hodiny.
Mezi hlavní cíle se pak podle Giedrys řadí nabídnutí kompaktního, sugestivního a poutavého úvodu do tématu, vytyčení jasného referenčního bodu pro diskusi a vytvoření flexibilního nástroje, který lze použít v různých předmětech.
Vzdělávací cyklus podle Davida Kolba
Všeobecná metodologie Centra občanského vzdělávání vychází ze vzdělávacího cyklu Davida Kolba, amerického teoretika vzdělávání, jehož metody jsou zaměřené na zážitkové učení. CEO navrhuje implementovat tento přístup pro hlubší a dlouhodobější osvojení si komplexního přístupu k filmovému dílu. Důležité je pochopení toho, že filmová výchova je mnohem víc než jen promítání filmu. Kolbův cyklus učení je jednou z nejrozšířenějších teorií učení a získávání znalostí. Uplatňuje se v rámci zážitkové pedagogiky. Vychází z toho, že 80 procent lidského poznávání pochází z vlastních, tedy nepřenosných zážitků, a zásadním způsobem zvyšuje zapamatovatelnost nových poznatků. Cyklus schematicky popisuje čtyři fáze procesu učení tak, jak se podle Kolba odehrávají v běžném životě.
Propojení Kolbova cyklu s filmovou výchovou
1. Zkušenost
Pro diváka je tak projekce hlubokým živým zážitkem, který nabídne bezpečný a vzrušující vhled do různých životních situací, které lze využít jako simulátor reality např. poučit se z „chyb někoho jiného“.
2. Reflexe
Diskuze po projekci je kromě jiných způsobů výměny názorů klíčovou formou práce ve filmové výchově. Sdílení zážitků a následná diskuze je potřebná pro ventilování emocí. Je to cesta ke společnému doplnění znalostí o dění na filmovém plátně (studenti často nerozumí všem událostem a odkazům) a k zamyšlení se nad postoji postav.
3. Teorie
Podle Davida Kolba je růst znalostí poháněn dynamickým vztahem mezi dvěma polárně odlišnými potřebami – 1) snahou jednat ve světě a 2) teoretizováním o účinnosti tohoto jednání. Bojujeme s přechodem od akce ke konceptualizaci a od konkrétního k abstraktnímu a naopak. Podle Kolbovy teorie by diskuze po filmu měla pomoct studentům odcházet ze třídy s přesvědčením, že jsou o něco lépe připraveni na budoucnost, na věci nové a nepoznané.
Kolb zároveň upozorňuje, že diskuze neznamená přednáška. Jde spíše o probuzený zájem o konkrétní téma. Důležitým bodem aplikace je vztažení diskuze přímo k polské tematice. Doplňkovým úkolem je zformulovat zásady podpory pro lidi v obtížné situaci a prezentovat je formou plakátu (vytvořit plakát na dané téma). Jeden krátkometrážní snímek tak poskytne studentům základní platformu pro další rozvoj.
4. Aplikace
Co si studenti odnáší z filmu? Na závěr přichází prostor pro studenty, aby zkusili formulovat jak mohou předchozí body změnit jejich každodenní uvažování. Přijmout nové výzvy, být otevřeni novým projektům atd.
Pedagogické metody často sahají k práci se samotným příběhem filmu. Gabinet edukacji filmowej se ale snaží implementovat do svých cvičení i roli filmového rukopisu. Audiovizuální tvorba se stala pro mladé lidi přirozeným způsobem komunikace a sebevyjádření. Gabinet edukacji filmowej vytváří skrze přesměrování pozornosti studentů na to, jak zvuk, kulisy, barvy a rámování obrazu vypráví daný příběh a co říkají o jeho postavách, platformu pro rozbor dalšího na první pohled možná skrytého obsahu filmu. Je také dobré hledat kulturní vodítka – odkazy na výtvarné umění nebo hudební tradici.
Nowe Horyzonty Edukacji Filmowej
Nové horizonty filmové výchovy (Nowe Horyzonty Edukacji Filmowej) vznikly v roce 2014. Jsou nejrozšířenější polskou platformou, která zpřístupňuje film na všech stupních vzdělávání, tedy mateřským, základním i středním školám. Na vlastním webu pak poskytují pracovní listy nahrané přednášky, náměty k diskuzi, databázi filmů nebo moduly pro výtvarné dílny.
Připravené didaktické materiály pomáhají učitelům se základním učivem různých předmětů. Účast v NHEF zároveň pomáhá školám rozšiřovat jak vzdělávací programy, tak i programy zaměřené na prevenci. Filmy, které student sleduje doma s rodinou, se mohou stát inspirativním východiskem pro vzdělávací aktivity ve třídě i doma. Na stránce NHEF je samostatná záložka pro rodiče s výukovými materiály k filmům NHEF, které mohou usnadnit rozhovor rodiče s dítětem. Stránka zároveň vyzdvihuje důležitost působení rodiče v rámci filmové edukace, a to ve smyslu rozvíjení vzájemné komunikace o audiovizuálních dílech.
Celý program NHEF je v souladu se základním kurikulem Ministerstva národního školství. V roce 2012 byl projekt oceněn cenou Polského filmového institutu v kategorii „výchova mladého publika“. NHEF funguje již přes patnáct let v návaznosti na festival Nowe Horyzonty. Každý film z databáze je důkladně popsán, aby jej mohli využít jak učitelé, tak rodiče. Ve filmotéce se nachází 152 filmů seřazených do 18 tematických cyklů (téma + věk) pro všechny stupně vzdělávání. Součástí kolekce jsou staré klasické filmy, ale i díla současné polské kinematografie.
Učitelé přihlásí studenty do vybraného cyklu a od října do dubna s nimi jednou měsíčně navštěvují kina v dané lokalitě či si zvolí možnost online promítání. Před každým filmem proběhne online multimediální přednáška, která je zaměřena na problematiku daného cyklu. Učitelé mají přístup k interdisciplinárním výukovým materiálům (informace o filmu a režisérovi, plány hodin, pracovní listy, názory psychologů atd.), které mohou využít jak při školních aktivitách, tak doma na rodinných filmových besedách.
KinoSzkoła
Jedná se o celostátní program složený z různých vzdělávacích forem, jehož hlavním cílem je zvýšení informovanosti a mediálních a sociálních kompetencí mezi předškoláky, studenty učitelství, rodiči, seniory a studenty univerzit třetího věku. Výuka probíhá stacionárně (v kinech, školách, kulturních institucích) i online.
KinoSzkola je tak především rozcestníkem, a to nejen na teoretické rovině (programy pro učitele), ale i na rovině praktické, kde formou krátkých videí na platformě Youtube slouží k vytvoření vlastních krátkých filmů. Organizace nabízí také online lekce či programy pro celé třídy, které probíhají přímo na školách (nikoliv v kině).
Festival Kino Dzieci
MFF Dětské kino (Kino dzieci) je akce zaměřená na děti od čtyř let a jejich rodiče. Myšlenkou, kterou se festival řídil od samého počátku je snaha zpřístupnit širokému publiku vybrané filmy, které se vyznačují svou vzdělávací, uměleckou a produkční hodnotou.
Program zahrnuje 12 tematicky a žánrově různorodých sekcí (včetně jedné věnované rodičům). Promítají se zde dokumenty či hrané a animované filmy. Zastřešující organizací, která mimo jiné pořádá i festival Kino Dzieci je Stowarzyszenie Nowe Horyzonty, nevládní organizace fungující od roku 2003. Mezi největší projekty patří mezinárodní filmový festival Nowe Horyzonty nebo American Film Festival.
Kromě festivalu rozvíjí Kino dzieci také filmové vzdělávání v programu Nowe Horyzonty Edukacji Filmowej, dodává filmy do kin a na platformě VOD New Horizons, vede workshopy vývoje filmových scénářů, animace či dokumentárních seriálů pro mladé diváky – Kino Dzieci Lab a Kino Dzieci Docs.
Závěr
V Polsku sahají kořeny filmové výchovy do šedesátých let, kdy se na popud UNESCO začaly překládat anglické knihy o filmové výchově do polského jazyka. Historicky mají nejblíž k filmové výchově učitelé polského jazyka, kteří hráli zásadní roli při sestavování podkladů, ze kterých filmová výchova vycházela. Polská edukace má celkově větší vazbu na domácí kinematografii, nicméně bojuje s nedostatkem filmů určených pro děti a mládež.
Velkou devízou filmové výchovy v Polsku je snaha o její koncepční uchopení skrze propojení Ministerstva školství a Polského filmového institutu (Polski Instytut Sztuki Filmowej). Dalším plusem je i více aktérů ve filmovém průmyslu a ve vzdělávání, a to od národních organizací se širokým rozptylem, jako je CEO, až po dětské filmové festivaly. Giedrys i Mostowska také vyzdvihují roli filmových klubů, neformálních míst, kde studenti přicházejí do blízkého kontaktu s filmovým médiem.
Stejně jako v České republice záleží však institucionalizovaná podoba filmové výchovy na jednotlivých učitelích, tzn. neexistuje povinnost učit filmovou výchovu, nicméně díky silné podpoře edukačních organizací mají učitelé daleko jednodušší přístup k filmovým materiálům či workshopům, ze kterých mohou při výuce vycházet.
Zdroje
www.edukacjafilmowa.pl/author/centralny-gabinet-edukacji-filmowej/
www.kultura.ceo.org.pl/tematy/edukacja-filmowa/lekcje-z-filmem/
www.nhef.pl/programkinoszkola.pl
www.kinoszkola.pl/
www.kinodzieci.pl/
www.kidskinolab.pl/
www.nowehoryzonty.pl/index.do
www.filmowe.ceo.org.pl/sites/filmowe.ceo.org.pl/files/filmoteka-materialy_pomocnicze.pdf
Realizované rozhovory
Rozhovor s Jadwigou Mostowskou – 7. prosince 2021 (online)
Rozhovor s Karolinou Giedrys – 2. srpna 2021 (online)
Doporučená literatura
Ewa Ciszewska, Konrad Klejsa. Od edukacji filmowej do edukacji audiowizualnej. Uniwersytet Łódzki, Wydział Filologiczny Instytut Kultury Współczesnej, Katedra Mediów i Kultury Audiowizualnej. Łódź 2017.
Bolesław W. Lewicki, Młodzież przed ekranem, [w:] idem, O filmie. Wybór pism, wybór, wstęp i red. Ewelina Nurczyńska-Fidelska, Bronisława Stolarska, Łódź 1995.
