Ptali jsme se ambasadorů filmové výchovy, jaké bylo jejich první setkání s filmem, jaký film je pro ně největší inspirací a zda by se měla filmvýchova učit ve škole. Poslechněte si odpovědi herečky Antonie Formanové, režiséra Václava Marhoula, animátorky Michaely Pavlátové, dokumentaristky Heleny Třeštíkové, herečky Terezy Dočkalové a režiséra Rudolfa Adlera – ambasadorů projektu Posílení oboru podpořeného z fondů EHP/Norska 2014-2021.
Antonie Formanová
„Film promlouvá k člověku jinou formou než učitelé a učebnice a je pro mě doteď hlavním zdrojem informací, zábavy a pohody.“
Helena Třeštíková
„Nejzásadnější pro mě byly filmy Miloše Formana a Věry Chytilové, když jsem je viděla, tak jsem se rozhodla, že chci taky dělat film.“
„Jsem přesvědčená, že filmová výchova je velmi důležitá. Měli bychom vědět, že film není jenom zábava, ale že je to i umění.“
Michaela Pavlátová
„Filmy se učíte, aniž si to uvědomujete. Učíte se o jiných lidech, vidíte jiná místa, slyšíte jiné jazyky. Uvědomíte si, že všichni lidé si jsou v něčem podobní, že zažívají podobné věci.“
Rudolf Adler
„Žijeme dnes v době vizuální kultury. To, čemu se říká filmová řeč, patří nepochybně k základům komunikace. Tyto základy by se měly dostat do škol.“
Václav Marhoul
„Markétu Lazarovou považuji za světový unikát. Režie Františka Vláčila mě vede k přesvědčení, že takový film nemá na světě obdoby.“
„Jenom film je médium, které je schopné absorbovat všechny tvůrčí oblasti do jednoho celku.“
Tereza Dočkalová
„Nejzásadnější snímek, který jsem viděla, je maďarský snímek Saulův syn.“ (László Nemes, 2015)
„Filmová výchova je skutečně strašně komplexní věc. Příběh je zrcadlení skutečnosti. Do chápání světa a vztahů může vnést takové světlo jako žádný jiný předmět.“
Rozhovor s pedagožkou a odbornicí na filmovou výchovu Ewou Ciszewskou vznikl 5. prosince 2022 na exkurzi do polského “města filmu”, historické metropole Lodži. Bavili jsme se o akademickém působení na univerzitě, filmově-výchovné praxi, ale také na propojení výuky filmových studií s mateřskými školami. Rozhovor je součástí projektu Posílení oboru filmová a audiovizuální výchova financovaného z programu kultura Fondů EHP a Norska 2014–2021.
Rád bych se na úvod zeptal, jak probíhalo tvé první setkání s filmovou výchovou, co tě k ní přitáhlo?
Myslím, že na to mělo vliv hlavně prostředí, ve kterém se pohybuji. Vystudovala jsem filmovou vědu na univerzitě v Lodži. Vedoucí mé diplomové práce byla profesorka Ewelina Nurczyńska-Fidelska, která se na univerzitě zasadila o prosazování filmové výchovy. Jednou mi dopodrobna vysvětlila, že vnímá jako důležitou roli filmových expertů v nasměrování budoucích učitelů k tomu, aby ve své pedagogické praxi uměli používat film. Napsala o tom také řadu odborných textů a vzdělávání učitelů se věnovala i tím, že pro ně organizovala konference. Byla jsem s ní v častém a intenzivním kontaktu (stala se také vedoucí mé doktorské práce), a tak jsem pochopila, že je to něco, co jí leží na srdci, co ji zajímá, co je pro ni důležitým – nejen odborným – zájmem.
Postupně jsme byli i my mladší kolegové zváni na tyto filmovědné konference pro učitelskou obec. Pedagogové zde měli získat nástroje a načerpat zkušenosti pro práci s filmem. Konference v Radziejowicích, o kterých je řeč, mají více než třicetiletou tradici. Setkávají se na nich učitelé různých stupňů s filmovými vědci, aby hovořili o nejnovějších trendech v oblastech jako je filmové teorie, historiografie nebo analýza filmu, ale i o možnostech spolupráce. Učitelé zde obvykle sdílejí své zkušenosti, mluví o tom, jak vlastně pracují s filmem. Paní profesorka Nurczyńska-Fidelska měla zájem, abych i já sama slyšela, že učitelé naši filmovědnou práci opravdu vyhledávají a potřebují. Ve svém prvním vstupu na konferenci jsem se zaměřila na problematiku osvětového filmu. Později, už po smrti profesorky, jsme s kolegou z katedry Konradem Klejsou připravili kolektivní publikaci o filmové výchově v Polsku. Nebyla to sice naše priorita ani téma, ale vnímali jsme to jako závazek naší katedře, která totiž byla jako jediné akademické pracoviště v Polsku schopná komunikovat s učiteli. A tak jsme si položili otázku, jak je to dnes s filmovou výchovou.
Zůstalo jen u této publikace, nebo se zájem o obor rozvíjel dál?
Ve stejné době jsem začala spolupracovat s tehdejšími studenty filmové vědy na Karlově univerzitě v Praze, Adélou Mrázovou, Terezií Křižkovskou a Jakubem Jiřištěm, kteří se pustili do vzdělávacího projektu zaměřeného na edukaci o filmu v prostředí muzejních expozic (z něj povstalo filmové muzeum NaFilm, pozn. red.). Díky této spolupráci jsem pochopila, že filmová výchova není jenom výuka o filmu ve škole. Neměla jsem pocit, že by to byla nějak zásadně fascinující perspektiva výzkumu, ale že by to mohla být spolupráce s přesahem, která by nám dala možnost nahlédnout na tento obor v jiných souvislostech. Výstupem našeho vzdělávacího projektu byl jednak sborník Od filmové výchovy k výchově audiovizuální (2017) a také monografické číslo časopisu Panoptikum v angličtině, které do jisté míry na tento vzdělávací projekt, kde jsme spolupracovali s českými kolegy, navázalo.
Ewa Ciszewska
Jak vypadá tvůj akademický přístup k filmu, potažmo filmové výchově na katedře? Jaká je tvá role jako pedagoga na univerzitě?
Předmět, který zde vyučuji již čtvrtým rokem, se jmenoval jednoduše Filmová výchova, dnes se jmenuje Audiovizuální výchova. Obsah kurzu je do značné míry mou vlastní interpretací oboru. Mohu tedy být poměrně kreativní v tom, co chci sdělit a jak obsah výuky podat. Jedná se teprve o druhý cyklus, jelikož kurz bývá zařazen jednou za dva roky. Od počátku jsem k němu přistupovala velmi prakticky. To znamená, že se se studenty snažíme zamýšlet a podívat se na to, jak lze filmovou výchovu dostat i za zdi univerzity. Cílem je, aby obor necílil jen na filmové vědce, aby to zkrátka nebylo jen přesvědčování přesvědčených.
Zároveň jsem se ale nechtěla se studenty pouštět do samotné školní výuky. V Polsku totiž existuje celá řada celostátních programů, Nowe Horyzonty Edukacji filmowej nebo Filmoteka Szkolna, která selektivně pokrývá celou zemi. Rozhodla jsem se, že nevidím důvod pouštět se do tak rozvinuté oblasti. Hledali jsme proto komunity, kde film dosud takto systematicky zprostředkován není. V prvním kurzu, do kterého se přihlásilo asi 20 studentů, jsem navrhla, aby studenti absolvovali buď výuku v mateřské škole, nebo v denním stacionáři pro seniory. Jde o zařízení v Lodži, kde senioři nežijí (není to domov seniorů), ale kam mohou denně docházet a trávit tam čas od rána do večera. Setkávají se, stravují se a pořádají různé kulturní programy.
Co z toho bylo pro studenty náročnější?
Zdá se, že náročnější byli předškoláci, protože studenti při pomyšlení, že budou muset mluvit s pětiletými a šestiletými dětmi, byli velmi nervózní a vystresovaní. Děti dělají velký hluk, ptají se na spoustu věcí a mají vlastní názory. Já jsem si ale říkala, že k nim studenti mají přeci jen blíž než k seniorům, že studenti jsou stále také ještě tak trochu dětmi. Nicméně se najednou octnuli v situaci autority, dostali se do role učitele, což je v tomto věku skutečně těžké. Měli před sebou tu hlučnou skupinu, měli omezený čas a museli zvládnout vše tak, aby to fungovalo, a nejlépe aby si z toho děti něco odnesly. Malé děti jsou náročné publikum, protože využijí každého vašeho zaváhání, aby vám rozbořily celou hodinu, celý váš plán.
Máte na mysli něco konkrétního?
Mám takovou krásnou anekdotu. Týká se jedné ze studentek prvního kurzu filmové výchovy, která teď vede oddělení, které pořádá výstavy v lodžském Muzeu kinematografie. Už řadu let dělá v muzeu prohlídky pro celebrity a známé osobnosti, zkrátka důležité lidi, což zvládá naprosto bez problémů. Když se jí ale ptají na její zážitky, vždy s hrůzou vzpomíná, že největší stres v jejím životě zažila, když chodila do mateřské školy a musela učit děti ve třídě.
Chtěl se některý ze studentů, kteří se vašeho kurzu zúčastnili, poté stát učitelem?
V kurzu mám nyní sedm studentů, kteří jsou ve třetím ročníku bakalářského studia. Většina z nich nyní připravuje bakalářskou práci, která může být zároveň výzkumným projektem. Připadá mi jako úspěch, že jedna studentka se chce ve svém bakalářském projektu zaměřit právě na filmovou výchovu. Rozhodla se pro srovnání filmových programů mateřských škol, dvou ve městě a dvou na venkově.
Studenti, kteří se rozhodnou pro takové mimouniverzitní bakalářské práce, mají ale pořád tu výhodu, že se mohou zaštítit univerzitou a využít její autority. Mají tak různým organizacím a komunitám, například mateřským školám nebo Národnímu centru filmové výchovy, co nabídnout. Panuje tam primární důvěra ve vzdělávací instituci, která umožňuje provádět rozmanité podoby výzkumu a bádání. Mohou tak využít svého statutu studenta a zároveň si už v bakalářském projektu mohou zažít, že mohu dělat různé praktické a smysluplné věci, ne nutně filmovou vědu nebo filmovou kritiku. Je také velmi důležité vymýtit časté trauma studentů filmových studií, že tento obor jdou studovat pouze neúspěšní adepti filmové tvorby. Snažím se studentům ukázat, že v sobě mohou nalézt poslání k výchově a ke vzdělávání v oblasti filmu a že je to zcela rovnocenná expertíza, jako umět filmy natáčet nebo stříhat.
Podobná snaha je patrná i na pražské FAMU, kde teď vzniká pedagogické minimum pro studenty praktických i teoretických oborů. Co kromě podobných univerzitních snah může někoho vést k tomu, že začne učit film nebo o filmu?
Častou motivací, kterou jsem objevila i u sebe, jsou vlastní děti. Přirozeně vás téma filmové gramotnosti, a toho, co děti z oblasti filmu získají v dětství a co v dospívání, začne více zajímat. Já to dělám zejména kvůli vlastním dětem, kterým se snažím věnovat doma, ale zajímá mě, i jak se s filmem a filmovou kulturou setkávají ve vzdělávacích institucích, zejména ve škole. Taková osobní motivace je důležitá, ale nesmíme zapomínat, že jsou i filmoví pedagogové, kteří nemají nebo nechtějí mít děti, a přesto v oboru pracují. Je to činnost pro takový typ lidí, kteří mají rádi kontakt s jinými lidmi, které zajímá dialog, interakce. Je to něco, co je popohání a film je pro ně skvělým prostředníkem komunikace.
Projekty ve školce jste studentům navrhla vy, nebo to byl jejich nápad?
Výuka ve školce (jedná se o volitelný pedagogický modul, který absolvují studenti formou filmově-výchovné praxe v mateřské škole typu Montessori, pozn. red.) přišla z několika popudů. Jak už jsem naznačila, modul vznikl ve spolupráci se školkou, do které chodí jeden z mých dvou synů. Pro samotné fungování projektu bylo nutné najít shodu mezi studenty, mnou a mateřskou školkou. Požadavky stanovené školou jsou následující: jedná se o omezený časový rozsah (45 minut) a tematické požadavky, které musejí naplnit jejich školní vzdělávací program a kurikulum (jde o dva směry, první směr je environmentální výchova, druhý směr je výchova k citům, emocím a sociálnímu chování). Takže když jsme vyjednávali možnou spolupráci, řekli mi, že můžeme se studenty pracovat se skupinou dětí z této školky, pokud to, co navrhujeme, zapadne do jednoho ze vzdělávacích témat. Se studenty jsme o tom také dlouze diskutovali, a nakonec jsme vytvořili koncept, který se nám zdál vhodný pro využití v mateřské škole. Měly by to být krátké animované filmy polské produkce, pokud možno související s Lodží. Chtěla jsem do toho zahrnout lokální prvek, tedy kontakt s filmovou kulturou města, ve kterém studenti studují, respektive s lodžskou kinematografií.
Lokální prvek?
Chtěla jsem, aby naše pojetí filmové výchovy bylo i jakousi regionální výchovou. Přišlo mi podstatné mluvit s dětmi hlavně o polské kultuře, v tomto případě o tradici animovaného filmu a jeho filmově-vzdělávacím aspektu. Navrhla jsem, aby tam studenti zahrnuli určité prvky filmové řeči, v tomto případě principy kreslené animace a obrazové snímání. Aby s dětmi zkrátka nemluvili jen o obsahu filmu, protože v případě takových témat, jako je ekologie nebo emoce, je snadné k tomu sklouznout. A je to častým nešvarem mluvit s dětmi o tom, co je ve filmu prezentováno, a ne o tom, jakým způsobem je to prezentováno.
A fungovalo to?
Ano, v různé míře se to podařilo. Do necelé hodiny s předškolními dětmi se toho samozřejmě příliš vtěsnat nepodaří. Ale studenti našli prostor i pro vlastní invenci a reflexi. Měli za úkol zpracovat průzkum: jaké nástroje a prameny budou používat, v jakém pořadí budou zařazovat aktivity a jak to celé vměstnat do 45 minut. Samotné promítání pak trvalo pouze 10 minut (1. díl příběhů psa Rekse) z toho důvodu, aby samotné sledování filmu nedominovalo. Teď už máme za sebou druhé setkání, na kterém se objevila filmová postava psa Reksíka (Reksio). Pak si studenti s dětmi povídali o Muzeu kinematografie, kde je teď výstava s názvem Palác plný pohádek. Část expozice je totiž věnovaná právě této animované čtyřnohé postavě. Studenti předškolákům řekli, že pokud tam chtějí jít, mají o tom muzeu říct svým rodičům. Připravili pro ně i informační letáček, který jim měly děti předat, protože právě rodiče hrají důležitou roli v propojování s filmovou kulturou, a proto je skutečně důležité snažit se pro obor nadchnout i je.
Plánujete vypsat předmět znovu?
Chtěla bych ho otevírat každý rok v zimním semestru a průběžně jeho obsah proměňovat a vylepšovat. Mimo jiné i na základě zpětné vazby ze školky i od svých studentů. Můj syn bude do školky chodit ještě minimálně další tři roky, je tedy pravděpodobné, že budu chtít projekt dál rozvíjet. Výhodné navíc je, že školka je poměrně blízko univerzity, což dost ulehčuje všechny přesuny. Jakmile můj syn nastoupí do první třídy, je možné, že budu chtít se studenty pokračovat v programu na základní škole. Pokud budu moci pokračovat a dělat něco, co mě na jedné straně rozvíjí po akademické stránce a zároveň přináší mému synovy radost a potěšení, bude to skvělé.
Existuje podobný program či modul jinde v Polsku?
Už jsem zmínila například projekt Nowe Horyzonty Edukacji Filmowej, který je zaměřen na předškolní výchovu. Nemám ovšem systematický přehled, nevím, jak intenzivní je jejich spolupráce s mateřskými školami a v jakém rozsahu taková spolupráce probíhá. Většinou se bavím pouze s kolegyněmi z akademického prostředí, které se věnují podobným programům ve školách, které navštěvovaly nebo stále navštěvují jejich děti.
Z vnějšího pohledu se zdá, že Polsko má velkou tradici filmové výchovy. Nejen historicky, ale i s ohledem právě na řadu organizací a projektů, které v zemi dnes fungují. Jaký je ovšem skutečný stav z vašeho pohledu?
To je asi otázka spíše na učitele. Já sama se s pedagogy potkávám jen jednou za rok na konferenci, o které jsem mluvila. Jsem akademickou pracovnicí, můj pohled tedy určitě nebude spolehlivý a úplný. Na základních i středních školách je patrný tlak na snížení počtu hodin, které jsou věnovány uměleckým oborům včetně filmu, který je přítomen především v hodinách polského jazyka a kultury. Učitelé místo invenčních hodin raději realizují povinný program, který sestává ze znalosti četby, znalosti literárních epoch, než aby pracovali s filmem.
A jak si stojí v Polsku mimoškolní programy v Polsku?
Mimoškolní aktivity jsou velmi rozsáhlé a určitě je tam více prostoru pro hodiny s filmem. Polský vzdělávací systém je ale natolik formalizovaný a orientovaný na dosahování kvantifikovatelných výsledků, že se jednoznačně zaměřuje na měřitelné úspěchy, jako jsou známky a výsledky maturitních zkoušek. Tato tendence přirozeně potlačuje špatně kvantifikovatelné, společenskovědní či umělecké předměty, jako je film. Filmová výchova se proto snadněji a lépe rozvíjí v místech spojených s uměním a kulturou, jako jsou například knihovny. V této souvislosti můžeme mluvit o pojmu kulturní výchova, která zahrnuje promítání, filmové kluby, diskusní setkání nebo workshopy animace. Městské knihovny v Lodži jsou zasíťované a mají v tomto ohledu výraznou tradici filmově vzdělávacích programů. Každý obvod má svou knihovnu a v těchto knihovnách vzniká program, který se pochopitelně odvíjí i od přístupu zaměstnanců. Skvělým příkladem je knihovna Memo. Je to zbrusu nové zařízení v centru města s ambicí být interaktivní a mediální. Nabízí samostatnou audiovizuální místnost, kde knihovna pravidelně pořádá promítání, setkání a workshopy.
Mluvili jsme také o přístupnosti filmů – je to v polském prostředí důležité téma? Stačí na to stávající program Národního filmového institutu (FINA) Filmoteka szkolna?
Je pravda, že Filmoteka Szkolna poskytuje polské filmy školám, což je určitě chvályhodné. Problém ovšem je, že na filmovou výchovu je ve škole stále méně času. Ještě větším problémem je, že pokud někdo chce rozvíjet aktivity a programy mimo školu, v knihovnách, v kině, nebo v kulturním či komunitním centru, už to pod záštitou programu Filmoteka Szkolna možné není. Tyto instituce totiž musí platit za licence na promítání platit poměrně velké poplatky, proto je opravdu složité s klasickými polskými filmy pracovat legálně. Školy jsou zase omezené měsíčními cykly, jak je národní program připravuje – komu se měsíční témata nezamlouvají, má smůlu.
A jak je to v Polsku s metodikou? Existují ve školách zavedené přístupy, nebo je to spíše „free style“?
Je to spíše volný styl. Existují sice metodické materiály Centrálního kabinetu filmové výchovy, který také pravidelně zveřejňuje plány výuky. Tyto navrhované plány vycházejí ale z celé řady přístupů a metodik a závisí tak hodně na přístupu jednotlivých lektorů či pedagogů. Někdo upřednostňuje metodu skupinové práce (například freeze frame, promítnutí ukázky a návazné otázky, pozn. red.), jiný dává přednost individuální práci. Někteří učitelé se kloní k promítání celých filmů, jiní preferují projektovou výuku a práci s pracovními listy. Rozhodně se nejedná o centralizovanou nebo dominující metodiku práce.
CISZEWSKA, Ewa, KLEJSA, Konrad (eds). Od edukacji filmowej do edukacji audiowizualnej. Łódź: Uniwersytet Łódzki, Wydział Filologiczny Instytut Kultury Współczesnej, Katedra Mediów i Kultury Audiowizualnej 2017.
CISZEWSKA, Ewa (ed.). Panoptikum. Structure and Organisation of Film Education in Poland. Gdansk: University of Gdansk 2017.
Studie Lucie Hlavicové a Pavla Bednaříka Jak se učí film v Evropě?provádí čtenáře analýzami problematiky filmové výchovy, různými metodikami, ale především knižními publikacemi, pracovními listy a dalšími materiály, které pomáhají při zavádění filmové výchovy do běžné školní výuky. Studie představuje materiály napříč mnoha zeměmi, najdete zde knihy a studie z Velké Británie, Německa, Švýcarska, Francie, Slovinska, Islandu a samozřejmě jsou tu jmenovány i české publikace.
Knihy z prostředí České republiky mohou být zajímavým zdrojem metodické podpory pro učitele a lektory, kteří by rádi film a obecně audiovizuální média zařadili do výuky. Některé populárně naučné publikace ale mohou jistě zaujmout i rodiče, kteří by s dětmi rádi vedli poučenější dialog o audiovizi, kterou jsou děti v dnešní době obklopeny, více než kdy dříve. V první řadě se jedná o již dlouhodobě známe knihy Terezy Czesany Dvořákové, mezi které patří kniha Jak se dělá film (2019) věnovaná výrobě filmu, ale i představení filmového štábu, kniha Jak vznikl film (2017) o historii kinematografie a také Co byla a co je televize (2020) o vzniku, fungování a vysílání televize. Všechny knihy jsou bohatě ilustrované a obsahují i praktickou část s inspiracemi pro nejrůznější filmové experimenty. Podobně zábavnou formou je podána i nedávno vydaná kniha Malí fotografové (2021) od Terezy Nové, Jiřího Forejta a doprovázená ilustracemi Nikoly Logosové (jejíž recenzi si můžete přečíst zde, pozn. red.). Publikace představuje historii fotografie od camery obscury až po její současnou digitální podobu. Kniha byla oceněna v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2022 v kategorii populárně-naučných publikací. K české populárně naučné literatuře věnované filmu patří také kniha Pavla Ryšky Jak si užít film (2022) představující filmového diváka.
Interaktivní zábavu nabízí i zahraniční francouzská pedagogická příručka l’Atelier cinéma(2021). Ta je určena primárně pro studenty prvního stupně základních škol. Kromě výtisku je k dostání i jako e-kniha. Hodí se do třídy nebo do kroužku, jelikož nabízí aktivity určené pro větší kolektiv. Dětem jsou představeny jednotlivé složky filmové výroby a s pomocí knihynakonec dojdou až k natočení vlastního filmu. Jednotlivé aktivity jsou představeny v různých úrovních a před samotným začátkem výuky začínají žáci podobně jako samotná kinematografie u tzv. prekinematografických hraček. Takže například princip pohyblivého obrazu je žákům představen pomocí thaumatropu (jednoduchá optická hračka využívající nedokonalosti lidského oka, pozn. red.).
Obdobný cíl sleduje i česká publikace Jak stvořit film: Výuková skripta pro praktické studium filmové tvorby (2015), která vznikala ve spolupráci s Národním filmovým archivem a která v jednotlivých kapitolách představuje dílčí složky filmové výroby, takže po přečtení knihy by děti měly být schopné natočit svůj vlastní film. S představením jednotlivých kroků filmové tvorby pracuje i anglická kniha Jak se naučit animovat v 10 snadných lekcích (How to Create Animation in 10 Easy Lessons, 2017), jejíž název shrnuje hlavní náplň této publikace. Za zmínku ale stojí, že se jedná o jedinou ve studii zmíněnou publikaci, která se v praktické i teoretické rovině věnuje výhradně animovanému filmu, a to i přesto, že je animace v českém školním prostředí oblíbená a často využívaná ve výuce i školních projektech.
Dějiny filmu, základní filmový kánon a výběr krátkých filmů představuje německá triologie GRUNDKURS (2008, 2010, 2012). Triologie je dobře přístupná jak pro žáky, pro něž může fungovat jako učebnice, tak pro pedagogy, kteří zapojují filmovou výchovu do školních osnov, pro které se může stát vhodnou metodickou podporou. Obdobnou publikací, která slouží jako učebnice pro žáky, ale obsahuje i podklady pro pedagogy, je islandská kniha Filmová studia pro střední školu (Kvikmyndafræði fyrir framhaldsskóla, 2017). Učebnice je dostupná i v elektronické podobě a vybízí tak studenty k zapojení digitálních technologií, včetně zapojení internetového vyhledávání. Další možností, jak seznámit mladé diváky s filmem, nabízí slovinský projekt Kinobalon, kde diváci najdou jak současné lokální celovečerní snímky, tak i výběr krátkometrážních filmů. U jednotlivých filmů neschází ani pedagogické materiály se základními informacemi k danému snímku, různými podněty k diskusi o filmu a doplňujícími úkoly. Slovinský Kinobalon tak navazuje na předcházející (a v základě velice podobný) projekt Cinemini. Se zapojením kinematografie do škol může pomoci také mezinárodní projekt CinEd, kde najdou zájemci pracovní listy k vybraným filmům. Ty je možné promítat ve výuce a s pomocí doprovodných listů diskutovat o jejich významu či filmové řeči. Podobně lze do výuky zapojit také audiovizuální lekce projektu Jeden svět na školách, který nabízí mnoho často i složitých společenských témat. Lekce je tak možné využít v různých předmětech.
Většina dalších ve studii zmíněných publikací se zabývá mapováním filmové výchovy v konkrétní zemi, jako například britské publikace Screening Literacy Report (2012), Making Movies Matter (1999), Look Again (2003)a Using film in schools (2010), švýcarský projekt Filmová kultura ve škole (Kinokultur in der Schule, 2019) či francouzská publikace Krátký film ve vzdělání (Court métrage et éducation au cinéma, 2018). Autoři ve svých knihách sice používají různé metodiky a zaměřují se na různá témata, nicméně všechny výzkumy nějakým způsobem vypovídají o zapojení filmové výchovy do vzdělávání v dané zemi.
Obdobný projekt vznikl i na barcelonské univerzitě. Věnoval se podobě filmového vzdělávání v Evropě. Výsledky získané na základě dotazníků a konzultací s odborníky z jednotlivých zemí pak autoři vydali pod názvem FilmED (2015). Za zmínku stojí zejména lokální výzkumy vedené Terezou Czesany Dvořákovou Mapování realizace vzdělávacího oboru Filmová/audiovizuální výchova na českých základních školách a gymnáziích (2016) a Mapování výuky FAV na základních školách a gymnáziích 2022 (2022), jež vypovídají o zapojení filmové výchovy u nás. K tomuto okruhu lze ještě přiřadit Framework for Film Education in Europe (2015). Jedná se o dokument od Britského filmového institutu reagující na výzvu Evropké komise o vytvoření modelu Evropské filmové výchovy. Evropská unie totiž dlouhodobě usiluje o systémové zařazení filmové a audiovizuální výchovy do vzdělávání. Obdobnou snahu je však možné pozorovat i v jednotlivých evropských zemích. Často jde ale jen o aktivní jednotlivce, kina, filmové archivy či neziskové organizace. To, jak se daří filmovou výchovu v různých zemích prosazovat, je podle autorů studie ovlivněno především politickým, kulturním a sociálním stavem dané společnosti a úrovní školství. Organizace a jednotlivci, kteří se snaží filmové vzdělávání prosazovat, nemají totiž vždy podporu z národních rozpočtů zemí. Pro filmovou a audiovizuální výchovu se zdá ale být dobrým znamením, že podobné snahy o její zapojení do vzdělávání je možné najít snad ve všech evropských zemích.
Finsko je v kontextu vzdělávání velmi často vyzdvihováno jako příklad dobré praxe hodný následování. Místní vzdělávací systém je považován ze jeden z nejkvalitnějších a nejkomplexnějších v Evropě. Kvalita vzdělávání je postavena na několika pilířích, jež jsou zásadní i pro pochopení implementace filmové či mediální výchovy. Studie je součástí výzkumného záměru monitoringu příkladů dobré praxe v Evropě projektu Posílení oboru filmová a audiovizuální výchova v ČR, který je realizován v rámci Programu Kultura financovaného z Fondů EHP 2014-2021. Jedná se o jednu z osmi připravovaných studií zaměřených na vybrané evropské země.
Celostátní základní kurikulum určujeFinnish National Agency of Education (Národní vzdělávací agentura). Kurikulum obsahuje cíle a základní obsah různých vyučovacích předmětů, zásady hodnocení žáků, metody vzdělávání pro žáky se speciálními potřebami, péči o žáky a pedagogické poradenství. Obsahuje rovněž principy dobrého učebního prostředí, pracovních postupů a koncepce vyučování. Kurikulum je aktualizováno přibližně jednou za deset let.
Podle studie Národního ústavu pro vzdělávání má finský vzdělávací systém několik specifik a charakteristik, které v bodech na úvod představíme.
Vzdělávání je na všech stupních bezplatné. V předškolním a základním vzdělávání rodiče neplatí za učebnice, stravování, ani za dopravu žáků, kteří bydlí daleko od školy. Studenti středních a vysokých škol si učebnice kupují. Středoškoláci mají školní stravování zdarma, na rozdíl od vysokoškoláků, kteří jej ovšem mají subvencováno státem. Doprava zdarma se týká žáků, kteří dojíždí více než deset dní v měsíci veřejnou dopravou – spadají sem hlavně oblasti severního Finska.
Každý žák má právo na pedagogické poradenství. Úkolem poradenství je podporovat žáky, vést je a pomáhat jim tak, aby dosáhli nejlepšího možného výkonu a uměli se správně rozhodnout ve své další profesní dráze. Poradenstvím se zabývá veškerý pedagogický personál školy, který žákům pomáhá tak, aby všichni mohli zažít úspěch a radost z učení. Podpora spočívá v doučování nebo v pomoci žákům se speciálními vzdělávacími potřebami. Cílem je maximálně využít potenciál každého žáka.
Celoživotní vzdělávání. Finský vzdělávací systém je kompletně prostupný a sleduje návaznost jednotlivých stupňů. Žáci (toto označení zde znamená vzdělávající se jakéhokoliv věku) mohou vždy pokračovat ve studiu na vyšší úrovni vzdělávání. Praxe uznávání výsledků předcházejícího vzdělávání byla zavedena proto, aby se předešlo zbytečnému opakování již absolvovaného studia.
Hodnocení kvality a vzdělávání učitelů
Pokud hledáme konkrétní specifikum finského vzdělávacího systému, narazíme na skutečnost, že zajišťování kvality vzdělávání je založeno spíše na řízení než na kontrole.
Školní inspekce, jak ji známe z českého prostředí, byla zrušena na počátku devadesátých let. Základní myšlenkou je usměrňování školství pomocí informací, podpory a financování. Činnost poskytovatelů vzdělávání je vedena úkoly stanovenými v legislativě, celostátním kurikulem a kvalifikačními požadavky. Systém spoléhá na odbornou zdatnost učitelů a ostatního personálu škol.
Systém hodnocení je dvouúrovňový – zaměřuje se jak na sebehodnocení škol a poskytovatelů vzdělávání, tak na celostátní hodnocení výsledků vzdělávání. Celostátní hodnocení výsledků vzdělávání probíhá pravidelně, každoročně se koná test z mateřského jazyka a literatury a matematiky. Další předměty jsou hodnoceny podle evaluačního plánu ministerstva školství. Nejsou hodnoceny jen všeobecně vzdělávací předměty, ale také např. umění a řemesla a mezipředmětová témata.
Učitelské povolání má ve Finsku vysokou prestiž, velký důraz je kladen na vzdělávání učitelů. Pedagogické fakulty si tak mohou vybírat nejvhodnější uchazeče. Například do studia určeného pro třídní učitele se vybírá jen 10 procent ze všech uchazečů. Do studia pro učitele jednotlivých předmětů se podíl vybraných uchazečů pohybuje mezi 10 až 50 procenty podle vyučovaného předmětu. Přehled o finském vzdělávacím systému, stupních vzdělávání a učitelské specializaci je možné najít na specializovaných stránkách.
Finský vzdělávací systém a filmová výchova
Samostatný odbor či oddělení zaměřený pouze na film a edukaci finský vzdělávací systém nemá. Filmová výchova spadá do širokého konceptu mediální výchovy. Koncepci mediální výchovy má pod sebou Národní audiovizuální institut(KAVI), konkrétně pak Oddělení pro mediální výchovu a audiovizuální vzdělávání (MEKU). Jejich hlavní činností je propagace a supervize strategie mediální výchovy.
Institut je podřízen Ministerstvu školství a kultury (Opetus- ja kulttuuri-ministeriö), vznikl v lednu 2014 v důsledku sloučení Národního audiovizuálního archivu (v letech 1957 až 2007 Finský filmový archiv) a Centra pro mediální výchovu a audiovizuální média (v letech 1946–2011 Finská rada pro klasifikaci filmů). Spadá pod něj film, televize a rozhlas, jeho hlavním cílem je zachovat a archivovat finskou audiovizuální kulturu.
Kromě Ministerstva školství a kultury se do přípravy mediální výchovy zapojuje i Ministerstvo spravedlnosti, jež pracuje s konceptem mediální gramotnosti jako s inkluzivním a demokratickým nástrojem. Dalším hráčem na poli mediálního vzdělávání jsou pak vládní agentury zaměřené na digitalizaci. Ministerstvo vnitra je zodpovědné za propagaci vnitřní bezpečnosti jako je například předcházení násilí nebo extremismu, k čemuž je jako nástroj rovněž využita mediální výchova.
Mezi vládními agenturami je klíčovým hráčem již zmíněná organizace Finnish National Agency of Education jejíž rolí je rozvoji vzdělávání ve Finsku. Dále je důležité zmínit The Finnish Society on Media Education(FSME), což je odborná nevládní organizace, která propaguje a rozvíjí vzdělávání v oblasti mediální gramotnosti ve Finsku. Organizace působí interdisciplinárně, spojuje výzkum a praxi. Mezi členy této společnosti spadá několik dalších subjektů pohybujících se v oblasti mediální výchovy.
zdroj: Facebook Mediakasvatusseura
Rozvoj mediální gramotnosti
V roce 2019 zveřejnilo Ministerstvo školství a kultury revidovanou národní koncepci mediální gramotnosti, podle které se řídí rozvoj a praxe mediální výchovy v celém Finsku. Koncepce byla připravována v široké a participativní skupině. Ve světě, který je neustále pod vlivem médií, považuje finská vláda mediální gramotnost za jeden ze svých stěžejních úkolů při výchově k demokracii.
Mediální výchova by se dle prohlášení ministerstva měla prolínat všemi vyučovanými předměty, nicméně jednotlivé školy mají svobodnou ruku v míře implementace mediální výchovy. Neexistuje tak přesně stanovený počet hodin, či jasně vymezené kurikulum, vše záleží na individuálním přístupu dané školy či učitelů.
Mediální vzdělávání ovšem začíná již v předškolním vzdělávání. Pro předškolní výuku existuje klíčový pojem, kterým je multiliteracy, jež by se dalo do českého jazyka přeložit jako všeobecná gramotnost nebo multi-gramotnost. Jedná se o schopnost interpretovat, vytvářet a hodnotit různé texty, která pomáhá studentům porozumět různým způsobům kulturní komunikace a budovat jejich osobní identitu.
Koncept multi-gramotnosti je založen na širokém chápání „textů“ jako entit vyjádřených prostřednictvím verbálních, vizuálních, sluchových, číselných a kinestetických systémů symbolů a jejich kombinací. Multi-gramotnost neodkazuje na obsah a samostatné cíle, ale je cílem sama o sobě: jednotkou obsahující informace, kompetence, hodnoty, postoje a motivy, ke kterým by měl moderní občan dospět.
Multi-gramotnost je tak vnímaná spíše jako pedagogický přístup než jako konkrétní předmět. Koncept této metody je datovaný do roku 1996, kdy výzkumnická skupina New London Group zveřejnila svůj článek o pedagogice multi-gramotnosti. Pro Finsko tak zůstává důležitým vstupní prvkem do světa vzdělávání, který rozvíjí základní kognitivní a analytické myšlení předškolních a školních žáků.
A Pedagogy of Multiliteracies: Designing Social Futures, 1996 (zdroj: researchgate.net)
V základním kurikulu pro všeobecné vyšší sekundární vzdělávání se pak role multi-gramotnosti přesunuje blíže k mediální výchově. Důraz se klade na kritickou schopnost interpretovat text (či jiné médium) a na rozvoj kreativity. Opět se vracíme k tomu, že mediální výchova není samostatným předmětem, ale spíše metodou, která pomáhá studentům lépe se orientovat nejen v učivu a v předmětech, ale i v běžném životě. Na vysokých školách je možné absolvovat magisterský program s názvem Mediální výchova. Jako samostatný program ho nabízejí dvě finské instituce, University of Lapland a University of Tampere.
Finské Ministerstvo školství a kultury podporuje rozvoj mediální gramotnosti a pedagogiky mediální výchovy alokací zdrojů a úpravou legislativy v tomto sektoru. Kromě vládních organizací existuje na poli mediálního vzdělávání množství další nezávislých hráčů mimo formální vzdělávací rámec. Ti se zaměřují především na práci s mládeží a bývají přidružené ke knihovnám či jiným veřejným kulturním institucím. Knihovny se ve Finsku obecně hojně podílejí na vzdělávání a práci s médii. Dětské a mládežnické organizace podporují mediální gramotnost, aby zajistili rovný přístup ke vzdělávání a zapojení mladých.
Nevládní organizace mají často silné regionální sítě, což je pro Finsko jako řídce osídlenou zemi s velkými vzdálenostmi velmi důležité. Podpora mediální gramotnosti je také stále více rozšířená v mediálních společnostech a asociacích. Finnish National Broadcasting Company (YLE) poskytuje mediální vzdělávací projekty a materiály již několik let, ale i mnoho soukromých společností je aktivních v podpoře a poskytování mediálního vzdělávání, jako například Finnish News Media Association či federace finských médií Finnmedia.
Kdo bude učit učitele?
Samostatný obor ve filmové výchově na univerzitách ve Finsku neexistuje. Jak již bylo řečeno, mediální výchovu jako samostatný obor nabízí Tampere University (obor Teaching Learning and Media Education, dvouleté magisterské studium) a University of Lapland (také Media Education v magisterském stupni studia). Oba dva programy si kladou za cíl porozumět využití médií ve výuce a jejich roli ve společnosti. Vztahují se tak spíše ke konceptu multi-gramotnosti než k filmové výchově samotné, jejich kurikulum je velmi obecné a zaměřené spíše na sociologii, filozofii a společenské vědy. Expertka Marjo Kovanen z finské filmově-vzdělávací organizace Koulukino uvádí, že některé univerzity nabízejí filmovou výchovu jako volitelný předmět na pedagogických fakultách.
Film ve škole – příklady dobré praxe
Spolupráce s univerzitou – Monilukutaito
Do rozvojového programu Centra pro hravého učení, které je součástí pedagogické fakulty Helsinské univerzity, patřil v letech 2017 až 2020 projekt zaměřený na všeobecnou gramotnost a dětský film. “Multi-gramotnost je schopnost žít v rozmanitém a proměnlivém světě. Jde o to chápat a být pochopen. Cílem je přistupovat ke světu s otevřenou myslí a se zdravým kritickým úsudkem.” Do programu docházeli předškoláci, kteří se v rámci her věnovali různým přístupům k vyprávění příběhů. Dalším krokem byla návštěva kina, kde postupy, jež si osvojili při hrách, aplikovali na konkrétní film. Podle dostupných informací byl však projekt časově omezen a v současné době již neběží.
Koulukino (Helsinki)
„Film je jako zrcadlo odrážející naše vlastní zkušenosti a pocity,“ popisuje film na svém webu organizace Koulukino. Film také podle ní podporuje vnímání odlišností a nabízí nový úhel pohledu na svět. Na školách se k filmu přistupuje skrze vyučované předměty nebo témata, která samotný film nabízejí.Koulukino (Asociace pro kino do škol) má jednoduchý a jasný princip: film patří do škol a co nejvíce žáků by mělo mít možnost filmy nejen vidět, ale zároveň o nich diskutovat, a to jak mezi sebou tak s profesionály.
Koulukino je nevládní a nezisková organizace fungující již dvacet let a patří mezi nejvýznamnější hráče. Z velké části je financovaná Ministerstvem pro kulturu a školství, a to ve výši základního ročního rozpočtu 320 tisíc eur. Do této částky spadá jak grant od ministerstva, tak i samofinancování (členské příspěvky atd.). Zakládajícími členy jsou nevládní subjekty, které jsou spojené s filmovým průmyslem, jako například distribuční společnosti či samotní filmaři a jiní profesionálové z filmové branže.
Koulukino vytváří také výukové materiály pro pedagogy, jež se týkají buď konkrétního filmu a nebo si kladou za cíl zmapovat nějaký obecný aspekt či téma. Materiály jsou rozdělené dle věkových skupin od předškolního věku až po vyšší sekundární vzdělání. Výukové materiály jsou pro nekomerční účely k dispozici zdarma na webu Koulukino.
Způsob, jakým k filmovým materiálům jednotliví učitelé přistupují, se liší v závislosti na cílové skupině a tématu. Filmy a výukové materiály lze použít například jako nástroj pro nácvik vyhledávání informací nebo třeba pro rozvoj skupinové práce či emočních dovedností. Materiály, které jsou koncipované jako diskusní cvičení povzbuzují studenty k přemýšlení a argumentaci.
Organizace nabízí také volně přístupnou filmovou databázi. Zde si učitelé i široká veřejnost mohou vybrat ze stovky filmů, jež lze filtrovat podle věku studentů, daného předmětu či země původu snímku.
Po rozkliknutí konkrétního snímku se pedagog ocitne na další stránce s trailerem a krátkou synopsí vybraného filmu a věkovým doporučení. Nabídka v pravém panelu zahrnuje profil režiséra, filmové prostředky a postupy, intertextuální reference, kulturní a společenské čtení filmu a také odkazy na další články či problematiku vyplývající z daného díla. Každá z výše uvedených položek obsahuje poutavé zakončení návodnými otázkami pro následnou diskuzi. Materiály jsou pečlivě zpracované externími odborníky, dobře ozdrojované a umně propojují téma filmu se současnou politickou situací ve Finsku i v zahraničí.
Na film do školy
Koulukino dále nabízí poradenství a pomocnou ruku pro ty pedagogy, kteří se do kina se svojí školou nedostanou. Na svém webu organizace detailně popisuje, jak by měl učitel v takovém případě postupovat. Určitou roli pak v této otázce hrají hlavně v menších městech i knihovny, které disponují alespoň omezeným množstvím filmových kopií vybraných filmů na DVD, jež mohou bezplatně půjčovat školám. Web Koulukino tak ve filmvýchově funguje jako rozcestník pro učitele, rodiče i filmové nadšence.
Pod hlavičkou festivalu dokumentárních filmů DocPoint (Helsinki) vznikla online platforma, která má za cíl dostat dokumentární filmy do školních lavic. Podle statistik z roku 2019 se filmy z databáze promítali ve 21 městech pro celkem 17 tisíc žáků po celém Finsku. Filmy v databázi jsou kurátorovány v závislosti na tématu daného ročníku festivalu DocPoint a jsou rozděleny do dvou kategorií (žáci čtvrtých až šestých tříd, žáci sedmých až devátých tříd a střední školy). Součásti platformy je i nabídka workshopů a edukačních materiálů pro učitele.
Elokuvapolku
Pod hlavičkou Národního audiovizuálního institutu (KAVI) se online platforma Elokuvapolku zaměřuje na principy filmové narace a zkoumá možnosti audiovizuálního vyprávění pomocí názorných, tuzemských filmových ukázek. Tato online služba podporuje filmovou výchovu ve školách a zdarma poskytuje filmové ukázky a materiály. Lze ji použít jako nástroj kulturní i mediální výchovy.
Miracle Movie (IhmeFilmi)
IhmeFilmi distribuuje do škol kvalitní filmové tituly. Snímky z webu IhmeFilmi lze promítat ve školách a vzdělávacích institucích, centrech mládeže, klubech a kinech. Služba je bezplatná. IhmeFilmi se společně s IhmeFinland podílí na budování evropské filmotéky CinEd, zřizované pro vzdělávací účely. Provoz IhmeFilmu podporuje město Helsinky, Kreativní Evropa , Ministerstvo školství a kultury a Centrum pro podporu umění. Součástí je i IhmeSuomi – kolekce finských filmů pro studenty, kteří mají finštinu jako svůj druhý jazyk.
All pictures
Pod hlavičkou produkční společnosti Amazement si mohou zájemci vyzkoušet roli filmaře. Společnost nabízí množství kurzů, především formou online tutoriálů. Pro učitele jsou filmové kurzy zdarma. Jedná se o jedinou produkční společnost ve Finsku, která se zaměřuje i na filmovou výchovu. Jsou rovněž organizátoři největší filmové soutěže pro děti a mládež ve Finsku.
Kaikki kuvaa EDU
Kaikki kuvaa nabízí bezplatné online kurzy pro učitele. Cílem kurzů je naučit se využívat video jako všestranný nástroj pro výuku. Kurzy jsou koncipovány jako inspirativní vzdělávací cesty, které seznámí účastníky jak s filmovou praxí, tak i teorií. Projekt je financován Národní radou pro vzdělávání.
Filmová škola Valve (Oulu)
Ve filmové škole Valve (obdoba českých ZUŠ) se pohlížejí na film jako na samotný předmět (ne jako metodu učení). Valve je otevřená filmovým nadšencům všech věkových kategorií. Ti si zde mohou půjčit a vyzkoušet audiovizuální techniku či se zapojit do kurzů a seminářů. V nabídce jsou například filmařské workshopy či tréninky v animaci. Součástí nabídky jsou i kurzy pro učitele. Specialitou jsou trikové kurzy, kde se děti učí vytvářet, ale i rozpoznávat filmové iluze a triky. Obsah je propojen s finským národním kurikulem pro základní vzdělávání. Ve Valve kladou důraz na aktivní zapojení žáků, smysluplnost, radost z učení a interakci.
Metka centrum pro Mediální výchovu
Kromě rozsáhlé činnosti na poli mediální výchovy se Metka věnuje i výlučně filmovým událostem. Každoročně pořádá festival s názvem My film (Minun Elokuvani), který skýtá prostor pro filmy vytvořené mladými filmovými nadšenci. Festival je zároveň průsečíkem, místem setkání amatérských filmařů s profesionály filmového průmyslu. Druhou velkou akcí je pak Northern Script Nordic, kam se mohou přihlásit se svými scénáři zástupci ze severských zemí. Vítězové pak dostanou možnost projít masterclass workshop pod vedením filmových profesionálů.
Závěr
Ačkoliv není ve Finsku filmová výchova pevnou součástí kurikula, přikládají ji Finové poměrně velký význam. To dokládá zájem o školní projekce, jak potvrzuje Marjo Kovannen z Koulukino, tak i velmi dobře zpracované databáze a podklady pro učitele, a to ve všech stupních vzdělávacího systému. Systematické vzdělávání probíhá díky dobře zakotvenému konceptu všeobecné gramotnosti, který se implementuje již od nejnižších stupňů základních školy. To usnadňuje práci například středoškolským učitelům, kdy jsou studenti obeznámení s různými přístupy k médiím a hlavně k jejich kritickému čtení.
Tento fakt pak hraje významnou roli při práci s filmem ve výuce. Film je považován za nástroj výchovy k demokratické společnosti, který pomáhá pochopit odlišnosti různých kultur, ale i pracovat s myšlenkou fikce. Film neplní pouze roli oddechové činnosti, přístup k němu je velmi proaktivní. Nejen ve škole, kdy jsou učitelé motivováni organizacemi, jako je například Koulukino, brát svoje studenty častěji do kina, ale i při volnočasových aktivitách, které nabízí mnoho neziskových organizací.
Jako velké pozitivum lze jednoznačně označit kvalitně zpracované materiály nejen pro učitele, ale i pro rodiče, které nejsou pouze informativního charakteru, ale jsou kvalitní analýzou jednotlivých snímků, a poskytují tak dobrou půdu pro následnou diskuzi.
Finská asociace Koulukino (anglický překládáno jako School Cinema Association, česky Asociace pro film do škol) má jednoduchý a jasný princip: film patří do škol a co nejvíce žáků by mělo mít možnost filmy nejen vidět, ale i o nich diskutovat. Jak mezi sebou, tak s profesionály. Instituce byla založena v roce 2001 a patří mezi vlajkové lodě filmové výchovy ve Finsku. Tento článek je součástí výzkumného záměru monitoringu příkladů dobré praxe v Evropě projektu Posílení oboru filmová a audiovizuální výchova v ČR, který je realizován v rámci Programu Kultura financovaného z Fondů EHP 2014-2021. Jedná se o jednu z osmi připravovaných studií zaměřených na vybrané evropské země.
Koulukino je nevládní a nezisková organizace fungující již dvacet let, z velké části je financovaná finským Ministerstvem pro kulturu a školství. Zakládajícími členy jsou nevládní subjekty, které jsou spojené s filmovým průmyslem jako například členové distribučních společností či samotní filmaři a jiní profesionálové z filmové branže. Ačkoliv sídlí Koulukino v Helsinkách, jeho působnost je celonárodní. Filmy i metodické materiály šíří hlavně online a proto jsou bezplatně dostupné v celém Finsku.
Součástí hlavní činnosti organizace Koulukino patří tvorba a distribuce výukových materiálů pro podporu pedagogů. Ty se týkají buď konkrétního filmu a nebo si kladou za cíl zmapovat nějaký obecný aspekt, kterým se snímek zabývá. Materiály jsou rozdělené dle věkových skupin od předškolního věku až po vyšší sekundární vzdělání. Účelem těchto materiálů je pak je podnítit hlubší diskusi o filmech a zlepšit filmovou gramotnost a podporovat filmový zážitek.
Způsob, jakým je k filmovým materiálů přistupováno, se liší v závislosti na cílové skupině a tématu. Filmy a výukové materiály lze použít například jako nástroj pro nácvik vyhledávání informací nebo třeba pro rozvoj skupinové práce či emočních dovedností. Materiály, které jsou koncipované jako diskusní cvičení povzbuzují studenty k přemýšlení a argumentaci. V učebních materiálech je rovněž spoustu písemných a analytických úkolů, stejně tak jako různých cvičení souvisejících s uměním, hudbou a sportem (to se týká především předškoláků a pohybových aktivit).
Koulukino (zdroj: Facebook organizace)
Koulukino považuje film za vhodný nástroj pro učení, jenž je založen na konkrétních fenoménech, díky nimž je možné zkoumat témata, která se objevují i v rámci výuky. Nabízené materiály navíc pokrývají základy filmového vyprávění a filmové kultury, od úhlů pohledu kamery až po filmovou kritiku. Na celém konceptu výukových materiálů se podílelo mnoho odborníků z různých oblastí v návaznosti na obsah filmu. Většinou se jedná o profesionály z oborů jako sociologie, politologie, práva nebo žurnalistiky. Kromě toho na materiálech pracovali i samotní učitelé.
Výběr filmu
Na webu Koulukina se učitelé (případně široká veřejnost) dostanou do filmové databáze. Zde si mohou vybrat ze stovky filmů, které lze filtrovat podle věku studentů, daného předmětu či země původu snímku. Na videotéce jsou filmy domácí i zahraniční, animované i dokumentární. Početněji zastoupeny jsou novější filmy (od roku 2000 dál) narazíme tu ale třeba i na noirový snímek Carola Reeda Třetí muž (1949) nebo Diktátor (1940) Charlieho Chaplina.
Po rozkliknutí konkrétního snímku se pedagog ocitne na další stránce s trailerem a krátkou synopsí vybraného filmu a věkovým doporučení. V pravém panelu se nachází další nabídka, která zahrnuje profil režiséra, filmové prostředky a postupy, intertextuální odkazy, kulturní a společenské čtení filmu a odkazy na další články a problematiku vyplývající z daného díla.
Každá z výše uvedených položek obsahuje poutavé, avšak ne příliš dlouhé čtení zakončené návodnými otázkami pro následnou diskuzi, jež jsou koncipované od velmi obecných témat, jako jsou rozdíly mezi dokumentárním a hraným filmem, po ty velmi konkrétní. Jako modelový příklad si vezměme snímek BlacKkKlansman (Spike Lee, 2016). V záložce intertextuální odkazy se nachází články týkající se historie Kukluxklanu či integrace odlišných kultur. Pro modelové otázky vyplývající ze samotného díla autoři materiálů navrhují porovnávání rasové politiky v sedmdesátých letech se současností nebo například roli Donalda Trumpa v otázce rovné společnosti. Řada otázek je pak mířena přímo na Finsko, například jak a jestli studenti vnímají rasovou segregaci ve svém městě či jaký vliv má jazyk na tvorbu jejich identity.
Materiály jsou pečlivě zpracované jak interním týmem Koulukina, tak externími odborníky (studenti filmové vědy, členové Národního audiovizuální archivu či Amnesty Finland’s human rights education group). Přidanou hodnotou je snaha o propojení všeobecných otázek se současnou politickou situací doma (ve Finsku) i v zahraničí. Například u filmu Země nomádů (Chloé Zhao, 2020) je celá jedna sekce výukových materiálů věnovaná úvahám nad komparací amerického a finského zdravotního a sociálního systému. U filmu Le Havre (Aki Kaurismäki, 2011) jsou zase materiály postaveny na otázce solidarity, která se z obecných úvah přelévá do konkrétních otázek týkajících se tak solidárních aktivit například i v dané třídě či škole.
Kam do kina?
Učitelé se mohou také řídit návodem, jak si konkrétní projekci domluvit. Nejsnazší cestou je oslovit lokální kino. Každé kino ve Finsku má povinnost vyjít vstříc učitelům a aktivně zařazovat projekce do výuky. Zájem o školní projekce můžeme vyčíst například z čísel, které uvádí festival DocPoint. V roce 2019 se filmy z jejich databáze promítali ve 21 městech pro celkem 17 tisíc žáků po celém Finsku. Přesné statistiky týkající se školních projekcí mimo rámec festivalů v kinech bohužel neznáme.
Koulukino (zdroj: Facebook organizace)
Koulukino také doporučuje učitelům, kvůli finanční rentabilitě pro majitele kin, vzít na projekci více tříd najednou (popřípadě celou školu). V některých kinech mají i výslovnou podmínku, že promítají minimálně pro sto žáků. Následně Koulukino doporučuje domluvit si přesné finanční podmínky, ale zároveň vysvětluje od čeho se cena filmové projekce odvíjí (počet žáků, doba od premiéry aj.)
Jak zacházet s filmem?
Diskuze by se pak měla odehrávat v menších třídních kolektivech podle vypracovaných studijních materiálů. Doporučená je pak skupinová práce na konkrétních tématech či návodných otázkách a její následné společné zhodnocení ve výuce. Vše je samozřejmě odvislé od věku studentů a tématu filmu. Zajímavé je, že první věkovou kategorií je již rané dětství (předškolní věk cca 2 až 6 let). Tato sekce nabízí několik krátkých animovaných filmů s výukovým materiálem ve formě předpřipravených aktivit jako třeba vytvoření si hudebního nástroje z věcí každodenní potřeby nebo vypravení se na piknik a poslouchání zvuků louky.
Jako příklad aktivit pro nejmenší lze uvést také „najdi si imaginárního přítele“ k filmu Můj soused Totoro (Hajao Mijazaki, 1988) se jmenuje. Děti si tajně vylosují jméno jednoho ze svých spolužáku a v příštím dnu budou plnit úlohu jeho strážce a ochránce. Po celou dobu musí ovšem zůstat v utajení. Cílem aktivity je vcítit se do role dobrého ducha, který neviditelně provází jednoho ze spolužáků v předem domluveném časovém úseku. Součástí aktivit jsou i cvičení v ruční práci, konkrétně šití. Podle návodu si mohou žáci ušít svého imaginárního přítele (nebo přímo hlavní postavu, Totora).
Další kategorie jsou již odstupňované podle úrovně vzdělávání tedy na základní školu (první a druhý stupeň) a střední školu. Materiály pro střední školy jsou pak daleko obsáhlejší, například u finského snímku Tom Of Finland (Dome Karukoski, 2017) najdeme zpracované úkoly pokrývající širokou škálu témat od historie LGBT přes lidská práva až po literaturu a jazyk.
V jazyce a v literatuře pak výukové materiály rozvíjejí studenty v úvahách o vystavění hlavní postavy na základě jejího vyjadřování. Jakou roli hraje jazyk ve vnímání filmových postav? Jakým způsobem postava promlouvá ve filmu k ostatním postavám? V LGBT tematice přináší výukové materiály historický přehled (1894 – homosexualita se stala nelegální ve Finsku, 1971 – homosexualita již není považovaná za zločin atd.) ale taky vede studenty k přemýšlení o tom, jak jsou konkrétní historické situace znázorněné ve stejnojmenném filmu. Díky rozdělení výukových materiálů do jednotlivých kategorií se učitelé při výuce mohou zaměřit třeba i jenom na jeden aspekt filmu, jako například hudbu, jazyk, nebo otázku lidských práv.
Na film do školy
Ne každý má tu možnost se se svojí třídou dostat do kina. Na vinně nejsou jen velké vzdálenosti mezi městy, ale třeba i čas vymezený na výuku. Koulukino proto nabízí poradenství a pomocnou ruku pro ty pedagogy, kteří se do kina se svojí školou nedostanou. Organizace na webu detailně popisuje, jak by měl učitel v takovém případě postupovat. Nejjednodušší cestou je v tomto případě obrátit se přímo na filmové distributory a vyjednat si s nimi promítací licenci na dané filmy. Učitelé se na webu dozvědí i co všechno obnáší filmová distribuce a jak lze s filmy pracovat právě ve výuce. Učitelé mohou také pokračovat na odkaz na web věnovaný problematice copyrightu a šíření filmů. Nápomocný je i rozcestník, který pomáhá v situacích jako: kdy je film domácí produkce, je film zahraniční a nebo kdy na film nejsou práva. Na stránkách je i speciální sekce o filmech, které je možné zhlédnout zdarma.
Webová stránka Koulukino je užitečným pomocníkem na cestě za filmovým vzděláváním nejen pro učitele, ale i pro rodiče a filmové nadšence. Zároveň také shrnuje postoj Finů k filmové výchově. Finové totiž přistupují k filmovému vzdělávání jako k metodě či dovednosti, jež stojí na několika důležitých pilířích. Prvním z nich je spojení myšlení a učení, kdy filmové rozbory podporují rozvoj kritického myšlení a zároveň tak umocňují schopnost dílo vnímat a hodnotit. Dalším je kultura, vyjadřování a interakce. Film otevírá vhled do odlišných kultur a zároveň pomáhá pochopit vlastní kulturní dědictví. Filmové médium vybízí k zamyšlení nad otázkami našeho původu a identity a ukazuje nám kulturní rozmanitost, čímž pomáhá budovat respekt k lidským právům a jinakosti. Třetím pilířem je pak rozvoj jedince, kdy film nabízí modelové situace a různé přístupy k tomu, jak se s nimi vypořádat.
Závěr
Ačkoliv není ve Finsku filmová výchova pevnou součástí kurikula a je závislá (podobně jako v České republice) na motivaci jednotlivých učitelů a organizací, přikládají jí Finové poměrně velký význam. Na což poukazuje podle Marjo Kovanen z Koulokino jednak velký zájem o školní projekce, tak i obsáhle zpracované databáze a podklady pro učitele ve všech stupních vzdělávacího systému. Film je ve Finsku považován za nástroj k výchově demokratické společnosti, který pomáhá pochopit odlišnosti různých kultur, ale i pracovat s myšlenkou fikčních světů, jak ji u nás rozvíjí například lingvista Lubomír Doležel nebo Bohumil Fořt.
Film ve finském vzdělávacím systému neplní pouze roli oddechové činnosti. Přístup ze strany učitelů je velmi proaktivní a to nejen ve škole. Učitelé jsou výrazně motivování organizacemi, jako je Koulukino, brát svoje studenty častěji na filmové projekce. Systémovou motivaci věnovat se filmovému vzdělávání lze zaznamenat i ve volnočasových aktivitách ze strany neziskových organizací.
Zdroje
www.koulukino.fi www.kavi.fi Rozhovor autorky článku se odbornicí ze společnosti Koulukino Marjo Kovanen (rozhovor veden 7. 12. 2021, online)
Chceme, aby se o filmové výchově více mluvilo, aby byla součástí školních osnov, aby o ni stáli rodiče i učitelé, a nakonec především i děti a studenti. Z toho důvodu jsme natočili osvětové spoty, kde filmvýchovu propagujeme. Spoty jsme poprvé promítli na festivalu audiovizuální tvorby a vzdělávání Cinema Open 2022 v Hranci Králové.
Máte o propagační spoty zájem? Pořádáte ve škole multimediální den nebo jste organizátoři filmového festivalu a rádi byste na něm naše spoty promítli? Ozvěte se nám na adresu pavel.bednarik@asociacefav.cz
Projekt Posílení oboru filmová a audiovizuální výchova v ČR je mimo jiné zaměřen na propagaci a osvětu mladého oboru. „Pro náš obor je totiž nesmírně důležité, aby se s ním ve školách počítalo, aby se o něm vědělo a jeho význam byl veřejně akceptován. Spustili jsme proto kampaň, která má pomocí spotů a podpoře ambasadorů, známých osobností, povědomí o oboru posunout. Slogan kampaně je trochu provokativní: Film místo šprtání,“ uvádí Pavel Bednařík, předseda Asociace.
V rámci prezentace filmové a audiovizuální výchovy bylo natočeno několik spotů, které mají oslovit širokou veřejnost. Vystupují zde populární osobnosti spjaté s filmem, jak prozradil Pavel Bednařík: „Pro hlavní spot jsme oslovili několik herců, nakonec se podařilo domluvit herečku Terezu Dočkalovou, která si zde zahrála hned několik rolí. Tereza patří mezi řadu osobností, které jsme oslovili jako ambasadory filmové výchovy. Jednáme i s řadou dalších, nejen v oblasti filmu, jsme otevřeni každému, kdo je ochoten veřejně se k podpoře filmové výchovy přidat a propůjčit nám své jméno, natočit vzkaz nebo přijít podpořit na některou z našich veřejných akcí.“
Ambasadoři filmové výchovy
Tereza Dočkalová
Česká filmová a divadelní herečka a moderátorka, držitelka ceny Thálie za roli v inscenaci Nora (2017). Moderátorka pořadů Branky, body, kokoti a Kokoti na neděli. Terezu můžete vidět i v našem propagačním spotu.
Václav Marhoul
Režisér a producent. Autor oceňovaných filmů Tobruk a Nabarvené ptáče, které bylo nominováno za Českou republiku na Oscara.
Michaela Pavlátová
Animátorka, režisérka a pedagožka. Autorka krátkých animovaných filmů (Řeči, řeči, řeči), ale také nedávného ceněného filmu celovečerního animovaného filmu Moje slunce Mad (2021). Vedoucí Katedry animované tvorby na FAMU.
Helena Třeštíková
Režisérka a dokumentaristka. Autorka ceněných časosběrných filmů (René, Marcela, Katka) a dokumentárních sérií (Manželské etudy, Manželské etudy po 20 letech).
Rudolf Adler
Režisér, dokumentarista, pedagog. Autor vzdělávacího obsahu předmětu Filmová/audiovizuální výchova.
Antonie Formanová
Česká filmová herečka, držitelka Českého lva na roli ve filmu Okupace (2021).
Vojtěch Vodochodský
Český filmový herec (Arvéd, Banger, Král Šumavy).
Tomas Sean Pšenička
Herec a influencer.
Projekt Posílení oboru filmová/audiovizuální výchova v ČR je realizován v rámci Programu Kultura financovaného z Fondů EHP a Norska 2014–2021.
Prezentující: Pavel Bednařík, Tereza Czesany Dvořáková,
Kulatý stůl pod záštitou Ministerstva kultury ČR se bude věnovat možnostem podpory a rozvoje oboru Filmová/audiovizuální výchova. Součástí programu bude představení výstupů projektu Posílení oboru F/AV v ČR (sociologické šetření na školách, příklady dobré praxe z Evropy) včetně komunikační kampaně. V druhé části proběhne diskuse odborníků a zástupců institucí v oblasti kultury a vzdělávání.
Předběžný program:
část programu
15:00 – Zahájení, přivítání hostů 15:15 – Představení ASFAV a cílů kulatého stolu (Pavel Bednařík) 15:30 – Shrnutí situace oboru (historie, současný stav) (Pavel Bednařík, Jiří Forejt) 16:00 – Shrnutí výstupů sociologického průzkumu (Tereza Czesany Dvořáková) 16:30 – přestávka
část programu
16:45 – Představení “manuálu FAV” (Pavel Bednařík, Tereza Cz Dvořáková) 17:00 – Projekce spotů & představení komunikační kampaně & křest publikace (Pavel Bednařík) 17:15 – Možnosti spolupráce MK ČR a MŠMT 17:30 – diskuse odborníků
Kulatý stůl je omezen kapacitou (zjistit) na 40 pozvaných hostů. Prosíme o registraci v registračním formuláři.
Filmová výchova v pobaltských státech se neustále vyvíjí a každý den více lidí považuje za důležité nejen vyučovat prostřednictvím filmu, ale také se věnovat samotné filmové tvorbě, jak vyplynulo i z nedávno publikované studie. V Litvě neexistuje národní struktura filmového vzdělávání a filmová výchova není součástí školních osnov, většina filmového vzdělávání tak pochází od nadšenců do oboru či různých převážně nevládních organizací.
Litevskou státní organizací, která zastřešuje tamní filmové aktivity, je Litevské filmové centrum(dále jen LKC), kteréfunguje od roku 2012 a je zřízeno filmovým zákonem pod Ministerstvem kultury Litevské republiky. „Cílem centra je podílet se na navrhování efektivní politiky v oblasti filmu a audiovizuálního sektoru a podporovat udržitelnost litevského filmového průmyslu,” píší autoři na webu centra.
LKC zastřešuje mimo jiné i několik vzdělávacích aktivit a projektů, které mají přispívat k rozvoji filmového odvětví v oblasti vzdělávání v Litvě. Cituji opět z (anglických) webových stránek centra o projektech filmového vzdělávaní (zde jsou také shrnuty projekty, ve kterých je LKC zainteresováno): „Litevské filmové centrum podporuje a sponzoruje rozvojové iniciativy filmového vzdělávání, koordinuje a rozvíjí školení vizuální gramotnosti s cílem zajistit, aby se film stal co nejpřístupnější jednak jako volnočasová aktivita, jednak jako prostředek sebevyjádření a poznávání světa.” Dále popis pokračuje: „Filmová výchova je součástí procvičování vizuální gramotnosti, kde se rozvíjí dovednosti ,číst’, kriticky hodnotit a vytvářet vizuální informace. […]”
Kromě již zmiňovaných vlastních projektů – KEUB a Audiovizuální archivy 20. století ve třídě – LKC také ve spolupráci s ministerstvem školství již od roku 2016 koordinuje a zprostředkovává v Litvě mezinárodní projekt Filmové kluby. Ten je součástí projektu Licensing European Film Clubs and Schools. Financován je pak zčásti z programu Evropské komise MEDIA. LKC je také součástí mezinárodního projektu pod záštitou Evropské filmové akademie –Cena mladých diváků. Ti si zde mohou vyzkoušet práci filmové poroty – sledovat filmy, diskutovat o nich, a nakonec hlasovat pro svého favorita, slavnostní vyhlášení a ocenění vítězů mají pak možnost sledovat v přímém přenosu.
Meno Avilys
Meno Avilys je mimovládní organizace založená v roce 2005 lidmi, kteří pracují ve filmovém odvětví a audiovizuálních médií. Dle informací na webu pořádá organizace různé akce: promítání, diskuze a rozhovory (neformální), aktivity pro žáky či workshopy a věnuje se také podpoře učitelů. Meno Avilys se rovněž se podílí na produkci (nejen) prvních filmů, debutů, různých tvůrců, ale stará se též o audiovizuální dědictví. Za zmínku jistě stojí i jejich podpora výzkumu spjatého s filmovým průmyslem týkajícího se např. genderové rovnosti. Kromě filmové výchovy organizace zprostředkovává i filmotéku (Sinemateka.lt).
Přestože se Meno Avilys věnuje široké škále aktivit, jejími primárními a nejdůležitějšími aktivitami zůstávají mediální a filmové výchovně-vzdělávací projekty. Mezi velké množství těchto projektů patří například vzdělávací interdisciplinární projekt Příběhy. Zvuky a obrazy(Istorijos. Garsais ir vaizdais, uskutečněnýve školním roce 2021/2022). Ten se zaměřil na audiovizuální, vizuální a zvuková díla, která měli žáci jak analyzovat, tak i tvořit. Projekt měl přispět k rozvoji spolupráce škol s umělci z rozličných disciplín. Cílem bylo pochopení multidimenzionální povahy umění, které je možné analyzovat z perspektivy různých předmětů.
Projekt si klade za cíl žákům a učitelům pomoci rozvíjet jejich různé schopnosti, kompetence či hodnoty, jakými jsou například odpovědnost za své výtvory či schopnostzhodnotit a ocenit práci ostatních. Příběhy. Zvuky a obrazy se kromě původních děl zabývají i díly širší populární kultury.
Dalším důležitým programem jsou Velké malé obrazovky(Dideli maži ekranai), který se věnuje problematice mediální gramotnosti dětí, přičemž se specializuje jak na školy, tak i na jiné vzdělávací organizace. Rovněž se z velké části zaměřuje právě na pomoc učitelům – a to jednak organizací seminářů (ve spolupráci s odborníky z Litvy i z UK), jednak vytvořením nabídky učebních materiálů (ty jsou dostupné také na webových stránkách projektu) aj.
Ve Velkých malých obrazovek pořádají organizátoři ale i vzdělávací programy přímo pro žáky – lekce, workshopy, přednášky a setkání s odborníky. Na webových stránkách jsou například dostupné užitečné (kratší i delší) video lekce k široké škále témat apod. Pracuje se zde s různými fenomény na pomezí médií a kultury (od filmu a počítačových her až po tzv. „multimediální žurnalistiku”). Projekt má za pomoci zmíněných aktivit pomoci dětem mimo jiné lépe poznat jak jejich vlastní komunitu nebo rozvíjet mezikomunitní dialog.Projekt, částečně financovaný Litevskou radou pro kulturu, organizuje Meno Avilysspolu s British Council v Litvěod roku 2016.
Další dva mezinárodní projekty, které pro Litvu zprostředkovává Meno Avilysje projekt CinEd, který je přístupný ve více evropských zemích, a který nabízí VOD platformu s filmy i edukační materiály. Druhým je mezinárodní projekt Moving Cinema, ve kterém spolupracuje několik organizací ze Španělska, Německa, Slovinska, Srbska a Litvy. Tento projekt se mladým lidem, jak avizuje webová stránka Meno Avilys, snaží přiblížit a objasnit „procesy vzniku i hodnocení filmů”.
Umělecká práva, mé povinnosti!(Meno teisės, mano pareigos!) je již druhou etapou projektu(započatého v roce 2019) všeobecně zaměřeného na problematiku (a ochranu) autorských práv ve školním vzdělávání. Učitelé i ostatní odborníci zde spojili síly a v rámci projektu vznikl metodický soubor (v litevštině pod zkratkou MEMA), který obsahuje informace nejen o autorských právech samotných, ale například i o právních platformách či výjimkách, tipy na lekce či instruktážní film.
Šíření osvěty zaměřené proti nezákonnému používání filmových děl je v druhém plánu obohaceno o semináře a možnosti komunikace s tvůrci. Participanti následně mohou tuto metodu šířit ve školách jako „ambasadoři projektu”. Program probíhá ve spolupráci s Litevskou asociací sousedských práv(Lietuvos gretutinių teisių asociacija – AGATA) a financuje ho Litevská rada pro kulturu.
Důležitou činností Meno Avilysjsou již po dlouhou dobu (více než 10 let) pravidelně organizované (zpoplatněné) mimoškolní filmové „masterclass” kurzy, které ve spolupráci s filmovými profesionály pomáhají dětem a dospívajícím osvojit si praktické dovednosti související s filmem. Kurzy zahrnují úkoly zaměřené na filmovou praxi i teorii a ohledávají nejrůznější stránky filmové tvorby. V období pandemie probíhaly kurzy online. V zimě v roce 2021 se kurzy věnovaly dokumentární kinematografii.
Filmové centrum Skalvija
Filmové centrum Skalvija je Vilniuské kino, které spolupracuje s různými uměleckými kiny v Litvě a jehož hlavní oblast zájmu se pohybuje mimo tzv. mainstreamovou produkci. Filmové vzdělávání je tak jen jednou z aktivit filmového centra Skalvija. “Aktuálně spolupracujeme s osmi partnerskými kiny v různých městech Litvy. Jsou to umělecká kina, která se zaměřují především na umělecky hodnotné nekomerční filmy,“ uvedla pro ASFAV současná ředitelka Kino-centra Skalvija Vilma Levickaite. Organizace chce přiblížit mladým lidem kvalitní kinematografii a zvýšit návštěvnost uměleckých kin. Každoročně tak spolek pořádá různé kurzy scenáristiky, režie, střihu či filmové historie. „Je pro nás důležité vybírat filmy s ohledem na věk diváků, myslíme jak na malé děti, tak na osmnáctileté. Klademe důraz na rozmanitost z hlediska žánru, geografie i stylu. V nabídce máme animované filmy, dokumentární, fikční, krátké, celovečerní, litevské i evropské. Snažíme se také promítat klasiky,“ popsala Levickaite. „Chceme, aby děti věděly, že i Litva natáčí filmy. Samozřejmě je důležité, aby se diváci zajímali o národní produkci,“ dodala ředitelka centra.
Pořadatelé organizují také vzdělávací projekty pro učitelea též projekty pro děti různých věkových kategorií. Pro nejmenší děti a jejich rodiče je určený například částečně tvůrčí projekt Karlsonské kino (Karlsono kinas). Mezi původní klíčové projekty kina zaměřené na filmové vzdělávání však patří například i Učíme se z filmu (Mokausi iš kino) a „Skalvijská” filmová akademie („Skalvijos” kino akademija). Skalvijaje rovněž členem mezinárodních organizací Europa Cinemas a CICAE.
Do projektu Učíme se z filmu (Mokausi iš kino), který funguje od roku 2011, jsou zapojeny kina napříč Litvou. Převážně dopolední filmové projekce, které je učitelům a žákům nejpřístupnější, a následné diskuze (s možností profesionálního moderátora), workshopy či semináře, se program pokouší přiblížit filmové umění žákům a skrze něj i různé širší souvislosti a relevantní témata. V rámci projektu jsou učitelům poskytovány také metodické materiály. „Žáci, kteří se do projektu zapojili, už dnes ví, že se do kina přicházejí vzdělávat. A když se vrátí do třídy, učitelé jim mohou nabídnout pracovní listy a další materiály,“ upřesnila Levickaite. Projekt má podporu Ministerstva školství a vědy (příslušný dokument je dostupný zde).
Zdroj: Facebooková stránka organizace Skalvija.
„Skalvijská” filmová akademie („Skalvijos” kino akademija – SKA) je dvouletý mimoškolní program pro starší děti, které se zajímají o tvorbu filmů. „Akademie je určena pro děti, které jsou velmi motivované nebo se chtějí v budoucnu filmu věnovat profesionálně,“ popsala fungování projektu ředitelka centra. Program funguje od roku 2007 a je orientovaná především prakticky, nechybí ale ani historický a teoretický kontext. Žáci vyšších ročníků zde pod vedením odborníků z praxe poznávají proces filmové tvorby a s pomocí různých přednášek, kreativních úkolů či tvorby vlastních krátkých filmů si prohlubují širší vědomosti o filmu. „Nemáme konkrétní osnovy a metodické materiály pro teoretické lekce, v tomto věříme našim lektorům. Odstartovali jsme ale program určený právě pro filmové lektory, jehož cílem je doplnit jejich kvalifikaci a v podstatě je naučit, jak učit, protože jim někdy chybí zkušenosti z oboru psychologie a pedagogiky,“ popsala úskalí projektu Levickaite. „Pokud chcete, aby byla filmová výchova důkladná a hodnotná, musíte dát lidem příležitost sledovat dobré filmy, přemýšlet a mluvit o nich. Musíte jim dát možnost, aby si vše zkusili sami. A na tom se snažíme stavět náš model,“ upřesnila ředitelka centra. Akademie čítá ročně přibližně 30 absolventů. Studenti mají možnost zapojit se také do různých externích filmových aktivit. Například se mohou zúčastnit natáčení nebo se stát dobrovolníky na některé z akcí pořádané Filmovým centrem Skalvijači jinou organizací, což studentům pomáhá se s filmovým průmyslem blíže seznámit. „Většina dětí, které akademií prošly, se vrací zpět učit,“ přiblížila Levickaite.
Kina
Výraznou měrou jsou v Litvě do filmové výchovy zainteresována také i mnohá další kina než jen Skalvija, která se nacházejí v různých městech po celé zemi. Ta často spolupracují se školami. Jako příklady lze uvést: Filmové centrum Garsas v Panevėžysnebo kino Romuvave městě Kaunas.
Filmové centrum Garsasse také podílí na filmovém vzdělávaní. Hned na začátku výčtu aktivit centra na webu se čtenář dozvídá, jak důležitou roli pro kino hraje osvěta publika: „Hlavním cílem našeho kina je podporovat filmovou kulturu, propagovat filmové umění, rozvíjet filmové vzdělávání dětí a mládeže a podporovat sociální integritu komunity. Jedním z nejdůležitějších úkolů je tedy rozšířit okruh intelektuálních filmových fanoušků a vzdělávat mladé publikum. […]”
Kino Romuva se rovněž zabývá filmovým vzděláváním a pořádá různé aktivity s ním spojené. Kromě promítání tu bývají diskuze, či praktické workshopy (například animace) aj. Romuva je rovněž zapojena do výše zmíněného projektu Učíme se z filmu.
Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež, který (podle informací z webu)uvádí od roku 2004 ve Vilniusu filmy, které tematizují každodenní problémy dětí a dospívajících. Festival kromě kin spolupracuje také se dvěma litevskými VOD platformami – zmonescinema.lta kinofondas.lt, což umožňuje učitelům a žákům v době konání festivalu sledovat filmy i ve škole nebo doma.
Za zmínku stojí mimo jiné festival dokumentárních filmů Nepohodlné kino se zaměřením na lidská práva, který v rámci edukační činnosti provozuje vlastní vzdělávací VOD platformu s názvem Třída nepohodlného kina (Nepatogaus kino klasė)určenou pro učitele a žáky. Tematicky je projekt zaměřený podobně jako celý festival, který kromě možností samotného sledování filmů (v kině nebo online) nabízí, jak je uvedeno na webu VOD platformy,i další vzdělávací akce.
Je dobré neopomenout ani Vilniuský mezinárodní filmový festival Filmové jaro (Kino pavasaris). Na internetových stránkách festivalu je uvedeno: „[…] ,Kino Pavasaris’ je největší a nejnavštěvovanější filmovou událostí v Litvě.” Zajímavá je edukativní sekce s názvem Rosteme s Filmovým jarem(Augu su Kino pavasariu), kde festival dětem a učitelům umožňuje pomocí vlastního portálu s filmy s názvem KP+ předem sledovat vybrané filmy. Pořadatelé na webová stránce píšou: „[…] Po zhlédnutí filmu vyzveme učitele, aby diskutovali a analyzovali film na základě námi poskytnutých pokynů a interaktivních úkolů, které divákům zašleme e-mailem.”
Ostatní vzdělávací projekty, aktivity a organizace v Litvě
Ostatní vzdělávací projekty a aktivity v Litvě jsou často součástí činnosti různých a často jinak zaměřených institucí.
Centrum kulturních projektů (Kultūrinių projektų centras) – CUMAmá několik zajímavých programů filmového vzdělávání. Jedním z nich je projekt Kinobus (Kino busas), pod který spadají projekce, diskuze či přednášky o teorii, praxi i historii filmu a v neposlední řadě také praktické filmové workshopy pro mladé. V minulosti například pod záštitou CUMA proběhly vzdělávací akce: Obrazovky(Ekranai), Historie. Postoj. Pocit(Istorija. Požiūris. Jausmas) a na ní navazující Na obrazovce a vedle – neznámé světy(Ekrane ir šalia – nepažinti pasauliai). Poslední dvě jmenované se soustředily především na dokumentární film.
Důležitá je také filmová škola YOUNGBLOOD, která pořádá zpoplatněné neformální vzdělávací programy pro žáky i dospělé, na kterých je možné seznámit se zejména s filmovou praxí, ale opomíjen není ani teoretická (analytická) perspektiva. Kurzy se zčásti liší (hlavně časově) ale tematicky bývají pro děti i pro dospělé podobné. Škola mimo jiné pořádá také letní tábor nebo se věnuje třebacastingu herců.
Litva, dle interního výzkumného dotazníku, nemá zavedenou oficiální národní strategii samostatné filmové výchovy na školách (s výjimkou vysokých škol, kde se ale většinou vyučuje filmová praxe). Filmovému vzdělávání se tedy věnují převážně nevládní organizace. Nejvýraznější výjimkou je státní Litevské filmové centrum, které se také zapojuje do procesu audiovizuálního vzdělávání v zemi, mimo jiné i organizací vlastních projektů. Financování pak nejčastěji pochází od Litevské rady pro kulturu.
Jak potvrzuje iMark Reid ve své studii o filmové výchově v evropských zemích, přestože litevská a pobaltská filmová kultura byla v minulosti po dlouhou dobu úzce spojována se sovětským a postsovětským průmyslem, vytvořily se zde v rámci filmové produkce i filmového vzdělávání typické národně-specifické znaky, můžeme tedy snad ve všech pobaltských státech zhodnotit jistou snahu o nezávislost na centrálních kulturních snahách SSSR.
Příkladem snah o zdůraznění jejich kulturní specifičnosti může být podle Reida i fakt, že filmová výchova zaznamenala svůj největší rozvoj právě po rozpadu SSSR a dodnes úzce souvisí s národní kinematografií. Od osamostatnění se zde rozvíjely tendence inspirované zahraničím – spolupráce se zahraničními, často západními, institucemi či přímo studium angažovaných průkopníků v cizích zemích, což pomohlo rozvíjet zasvěcenou filmově-vzdělávací iniciativu s velkým důrazem na národní specifika.
Filmová výchova je v litevských školách spojena především s individuální iniciativou nadšených učitelů a postupně se zde začala vyučovat také jako volitelný modul. Film je zároveň často používán ve výuce jiných školních předmětů (často zde slouží právě jako pomůcka, možno se o tom dočíst např. zde). Jak vyplývá z dotazníkového průzkumu: Některé (především soukromé) školy filmovou a mediální výchovu zařadily do svých osnov, přesto se však velké množství hlavních filmově-vzdělávacích aktivit odehrává mimo školy, nebo ve školních prostorách ve spolupráci s mimoškolními organizacemi.
Vysokoškolské filmové vzdělávání funguje převážně jako praktický předmět zaměřený na tvorbu filmů – příkladem může být Litevská akademie hudby a divadla, konkrétně Katedra filmu a televize. Animaci či fotografii a mediální umění také lze studovat například na Vilniuské akademii umění (Vilniaus dailės akademija – VDA) a existuje též studijní obor s názvem Tvorba videa a média na Vysoké škole aplikovaných sociálních věd.V rámci některých univerzit je příležitostně možné navštěvovat předměty věnující se mediální a filmové výchověa často se filmová výchova zařazuje do studijních osnov i v rámci studia například výtvarné pedagogiky.
Dlouhodobý problém, kteří mají učitelé využívající film k výuce, je dostupnost legálních kopií samotných filmových děl.Placení různých VOD platforem či nakupování filmů na nosičích individuálně může být pro (hlavně státní) školy často příliš finančně náročné. V současnosti je problém možné řešit převážně spoluprací s různými organizacemi – například s již jmenovaným Litevským filmovým centrem nebo nevládním Meno Avilys. Také je možné domluvit se na individuální projekci s lokálními kiny, zúčastnit se s žáky filmového festivalu a podobně. Ti se potom eventuálně mohou i sami zapojit do aktivit filmových klubů.
Jednou ze zajímavých možností je pod záštitou Litevského filmového centra Databáze zdrojů filmového vzdělávání – známá pod zkratkou KEUB (Kino edukacijos ugdymo bazė) a fungující od roku 2013. Zde mohou registrovaní učitelé přistupovat k filmům různých žánrů i formátů a také zdrojům pro přípravy vyučovacích hodin (v litevštině). Filmy jsou pak uspořádány v kategoriích podle jednotlivých školních ročníků. Jak je uvedeno na oficiální stránce, cílem tohoto projektu je „[…] doplnit vzdělání litevských školáků o litevskou kinematografii, která pomáhá vysvětlit vzdělávací předměty různých oborů a přispívá k rozvoji obecných kompetencí školáků.” KEUB dle stránky také „[…] podporuje kritické myšlení a nabízí učitelům zdroj informací, které doplňují výukový proces o obrazový materiál.”
Litevské filmové centrum poskytuje i další způsob přístupu k digitalizovaným audiovizuálním záznamům v rámci vzdělávání žáků – především v programu Audiovizuální archivy 20. století ve třídě, jehož partnerem je i Litevský státní archiv.Projekt, který mimo jiné obsahuje i materiály pro učitele, je určen primárně pro občanskou nauku, digitální formát materiálů umožňuje nejen snazší přístupnost ale i manipulaci, jelikož úkoly pro děti jsou z části kreativně zaměřeny a umožňují i tvůrčí úpravy materiálů.
Z průzkumu vyplývá, že financování audiovizuální a filmové výchovy je poměrně omezené, často jsou finance z veřejných zdrojů sdíleny jak pro filmově vzdělávací projekty, tak i pro jiné filmové aktivity (s výjimkou tvorby filmů) – podle Vėjūnė Dūdėnienė ze Filmové centrum Skalvija jsou to například „[…] publikace, filmové festivaly, filmové programy, speciální akce, retrospektivy, filmové vzdělávání atd.” Právě uvedené centrum je dotováno zmíněnou Litevskou radou pro kulturu, která přispívá kolem 250 tisíc eur ročně. Jde však o příspěvek nejen na filmové vzdělávání, ale na podporu celkového chodu instituce.
Některé z dalších možnosti financování pak pocházejí ze zahraničních zdrojů, například od British Council v Litvě, nebo z agentury Kreativní Evropa MEDIA, která pravidelně podporuje projekty zaměřené na filmovou výchovu. V rámci financování z projektu MEDIA vznikla i uživatelská příručka filmového vzdělávání (Kino edukacija: naudotojo gidas) ve formátu MOOC, tedy hromadného online vzdělávacího kurzu přístupného z dané webové stránky.
Příprava učitelů filmové výchovy v Litvě závisí v mnoha případech na samostatných „domácích” přípravách každého učitele. Kurzům pro učitele se věnují opět převážně nezávislé organizace zaměřené na filmové vzdělávání. Již dlouhodobě se na podporu učitelů zaměřuje výše jmenovaná organizace Meno Avilys.Rovněž filmové centrum Skalvija pravidelně organizuje workshopy i semináře (nejen) pro učitele. Ty se často zaměřují na filmovou praxi.
Shrnutí situace v Estonsku
Mnohé organizace zabývající se filmovou výchovou jsou i v Estonsku nestátní, bývají však podporovány, mimo jiné, z veřejných financí. J. Lõhmus ve své studii pro Estonský filmový institut z roku 2020 hodnotí, že financování filmové výchovy v Estonsku (a všeobecně v Evropě) není dostačující (navíc postrádá stabilitu a často pochází ze zahraničních zdrojů). Filmová výchova je na školách vyučována zejména ve volitelných kurzech či modulech. Zavedený je zde státem vytvořený plán volitelného předmětu Literatura a film (více zde). V Estonsku je také rozšířeno neformální filmové vzdělávání v rámci filmových klubů, kulturních center, volnočasových aktivit, festivalů, kin a podobně.
Místa, kde se studenti (různých stupňů) mohou takových mimoškolních filmových aktivit účastnit, jsou zastoupeny ve více estonských regionech (autor studie jmenuje řadu možností, výběrem například: na animaci zaměřené NuKuFilm Dětské studio [Nukufilmi Lastestuudio Animakoolil]; festival Just Film, aktivity nabízené TalTech filmovým klubem, workshopy [animace] pod záštitou Filmitalu, širokéaktivity [včetně putovních] organizace Kinobuss a mnohé další).
Filmové vzdělávání si zde, kromě ostatních stupňů vzdělávání (studenti prvního a druhého stupně, kde filmová výchova funguje často právě jako volnočasová aktivita či volitelný předmět), našlo cestu i do prostor vysokých škol, z nichž některé přinášejí i vzdělávací příležitosti pro učitele. Ohledně vzdělávání učitelů v Estonsku píše Johannes Lõhmus ve své, výše zmíněné, studii: „CPD [continuing professional development neboli Průběžný profesionální rozvoj] školení pro učitele s cílem zlepšit jejich filmovou gramotnost poskytují BFM [Baltská škola filmu, médií, umění a komunikace (Univerzita v Tallinnu)], HITSA [Estonská nadace pro informační technologie pro vzdělávání], NuKuFilmDětské studio a UT [Univerzita v Tartu].”
V Estonsku se také pravidelně uskutečňují výzkumy ohledně filmového vzdělávání.
Situace v Lotyšsku
V Lotyšsku se také filmové výchově věnují jak vládní, tak i nevládní organizace. Organizace kulturních a kulturně-vzdělávacích aktivit je pak rozdělena mezi několik ministerstev.Z vládních je to především Lotyšské národní filmové centrum (NKC), které spadá pod Lotyšské ministerstvo kultury a má například i vlastní platformu filmas.lv, kde jsou celosvětově online dostupné lotyšské filmy z různých období. Dále pod záštitou této organizace vznikl program (obsahující výukové materiály) Filmová škola(Filmas Skolās). Organizace zpřístupňuje učitelům a jejich žákům databázi filmů a k nim vypracované materiály. Film se v Lotyšsku také využívá ve výuce ostatních předmětů a filmová výchova má opět velmi rozšířenou základnu i v neformálním vzdělávání. Většina nevládních organizací se angažuje hlavně v mimoškolním sektoru.
Nejvýznamnějším projektem NKC je především národně zaměřená Lotyšská aktovka (Latvijas skolas soma), která umožňuje návštěvu různých kulturních akcí. Například Kino Citadele díky ní organizuje pro školáky projekce nových i archivních filmů. Významná svými filmovými lekcemi je i Filmová škola Antuāna Duanela(Antuāna Duanela kino skola), která spadá pod Kino Bize. Z dalších kin je to například kino Splendid Palace, které také organizuje projekce a online lekce filmové výchovy.
Za zmínku jistě stojí i filmové workshopy, vzdělávací programy a lekce a exkurze pro školy pod záštitou Filmového muzea v Rize. Muzeum má materiály pro školy i rodiny (nejen) o filmu, poučuje návštěvníky o filmových dějinách atd.V neposlední řadě se filmovému vzdělávání mládeže v Lotyšsku věnuje také Mezinárodní filmový festival v Rize– ten je částečně zaměřený i na děti a mládež a jejich vzdělávání: například Filmový klub pro děti obsahuje video lekce, online platformu atp. Mnoho projektů filmového vzdělávání je financováno kromě ministerstev a dalších domácích prostředků například i ze zahraničních (např. evropských) zdrojů.
Závěr
Filmová výchova je v pobaltských zemích silně ovlivňována zčásti státními, ale z větší části nezávislými, nevládními organizacemi, kiny či festivaly, které ať už se jí věnují hloubkově nebo u nich jde o jednorázové akce, společně přinášejí důležitý pohled na filmové a mediální vzdělávání jak dětí všech věkových kategorií, tak i učitelů a dospělých. Legální cesty k promítání filmů ve třídách jsou také poměrně uspokojivé, i když některé ze snímků jsou vázány na konkrétní místo či čas (projekce v kinech a v rámci festivalů), nebo jsou pro školy finančně náročné (některé zpoplatněné VOD platformy a podobně).
Financování jednotlivých projektů je kombinováno jednak ze státních zdrojů (kde se ale filmové vzdělávání musí často dělit o rozpočet s jinými filmovými aktivitami a projekty), jednak ze zdrojů zahraničních a také příspěvků. Samotnému vzdělávání učitelů se věnuje několik projekt, a jak se zdá, tato oblast se bude i nadále rozvíjet. Závěrem je tak snad možné kladně posoudit komplexnost iniciativ filmového vzdělávání v Litvě a ostatních pobaltských zemích, silně zaměřených na kulturní a národní specifika každé z nich, které se věnují jak hranému, dokumentárnímu tak i animovanému filmu z teoretického i praktického hlediska a neopomíjí ani osvětu týkající se otázky autorských práv (to především v Litvě).
Používáme cookies k optimalizaci našich webových stránek a našich služeb.
Funkční
Vždy aktivní
Technické uložení nebo přístup je nezbytně nutný pro legitimní účel umožnění použití konkrétní služby, kterou si odběratel nebo uživatel výslovně vyžádal, nebo pouze za účelem provedení přenosu sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací.
Předvolby
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Statistiky
Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro statistické účely.Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Marketing
Technické uložení nebo přístup je nutný k vytvoření uživatelských profilů za účelem zasílání reklamy nebo sledování uživatele na webových stránkách nebo několika webových stránkách pro podobné marketingové účely.
