Island: Filmová výchova jako součást strategického vládního dokumentu
Tato studie je součástí výzkumného záměru monitoringu příkladů dobré praxe v Evropě, projektu Posílení oboru filmová a audiovizuální výchova v ČR, který je realizován v rámci Programu Kultura financovaného z Fondů EHP 2014–2021.
Vzdálená ostrovní země řeší v oblasti filmové výchovy tak trochu podobné problémy jako my. Zdejší kinematografie a filmový průmysl fungují (a v případě Islandu posledních let dokonce prospívají) i díky penězům, které sem „přivážejí“ zahraniční štáby. A to až do té míry, že se zde musejí vypořádávat se znatelným nedostatkem filmových profesionálů, které přijíždějící produkce poptávají. Do takto akutní fáze situace v České republice ještě nedospěla, vliv filmového průmyslu na ekonomiku a další sektory je ovšem nepřehlédnutelný. Jenže zatímco u nás státní aparát tuto skutečnost dostatečně nereflektuje, v severské zemi se i z tohoto důvodu filmová výchova stala součástí strategického vládního dokumentu Islandská filmová politika mezi lety 2020 až 2030 (Icelandic Film Policy from 2020 to 2030).
Formální vzdělávání
Filmová výchova, stejně jako u nás, nepatří na Islandu mezi kanonické, tradiční vzdělávací obory, které nacházejí uplatnění ve většině škol různých úrovní. V úzké souvislosti s tím pak ani příprava učitelů na výuku těchto obsahů nedosahuje adekvátní úrovně. Studie nazvaná Vzdělávání v oblasti filmové tvorby na Islandu – potřeby a možnosti (Nám í kvikmyndagerð á Íslandi: Þörf og möguleikar), kterou roku 2012 publikovalo místní ministerstvo školství a kultury, předkládá jmenný seznam (v té době údajně plný výčet) šesti středních škol, v jejichž kurikulu se filmová výchova objevuje jako samostatný předmět.
Samozřejmě při hodnocení situace v případě tak malého národa, jako jsou Islanďané, je třeba brát v potaz proporční hledisko, které se ale podivuhodným způsobem propisuje až do vládní strategie v oblasti filmu obecně. Již zmiňovaný dokument Islandská filmová politika mezi lety 2020 až 2030 je totiž sice pozoruhodný tím, že za jednu ze čtyř klíčových oblastí vyžadujících podporu státu označuje filmové vzdělávání, děje se tak ale s dost přímočarým poukazem k potřebám doplnění lidských zdrojů filmového průmyslu.
Produkty především profesionální filmové tvorby se zde chápou jako specifický statek s dosahy nejen ekonomickými, ale i kulturními a sociálními. Prvním hmatatelným výsledkem prosazované strategie je ustavení (jako výsledek dlouhodobějšího procesu) katedry filmu na Islandské umělecké vysoké škole (Listaháskóli Íslands), která od tohoto školního roku začala v bakalářském oboru vzdělávat budoucí filmaře, a to jako druhá škola tohoto typu na Islandu v pořadí (po Islandské filmové škole /The Icelandic Film School/). Perspektivně se ovšem v Islandské filmové politice klade patřičný důraz také na vzdělávání na školských úrovních terciárnímu školství předcházejících.
„Žijeme v éře smartphonů, streamovacích služeb a dalších vizuálních médií, která na nás od rána do večera působí setrvalým tokem obrazů,“ píše se ve vládním dokumentu. „Filmový, a obecně zábavní obsah dosud nikdy v historii nebyl tak snadno dostupný a rozšířený a nic nenaznačuje, že by se situace v dohledné době měla nějak změnit. Islandské filmy se tak ocitají v ostré konkurenční soutěži s mezinárodním zábavním obsahem při snaze upoutat pozornost mladých lidí, a proto je důležité věnovat patřičnou pozornost filmové výchově, abychom zajistili, že islandská filmová produkce bude dostatečně atraktivní a stane se adekvátní alternativou k zahraničnímu obsahu.“
Když se ovšem podíváme do islandských kurikul, tak v aktuálním základním dokumentu vymezujícím primární vzdělávání (Aðalnámskrá grunnskóla /Kurikulum pro základní školy/) nenajdeme o filmové výchově v podstatě ani zmínku. V oddíle pojmenovávajícím vzdělávací cíle a kompetenční kritéria v oblasti Umění a řemesla, kam je obor filmová výchova zařazován v českých kurikulech, není vedle výtvarného a hudebního oboru, ale i tzv. performančních umění (tanec a dramatická výchova) pro filmovou výchovu místo.
Jinak už je tomu v případě sekundárního vzdělávání. V kurikulu pro střední školy (Aðalnámskrá framhaldsskóla) je filmověvýchovný obsah zařazen do vzdělávací oblasti pojmenované lapidárně Umění, konkrétně jej najdeme v sekci věnované multimediální tvorbě a designu. Už v roce 1999, kdy pedagogické materiály vymezující tento obor vznikly, si jejich autoři uvědomovali potřebu seznamovat studenty s audiovizuálními a obecně mediálními obsahy v celé jejich šíři. Praktická složka výuky se v těchto východiscích orientuje na digitální fotografii, grafický design, 2D a 3D animaci, ale třeba i na práci se zvukovou složkou. Součástí kurikula je i požadavek na vzdělávání studentů v oblasti sociálních a historických souvislostí grafických médií a filmu, tedy je řeč o jakési oborové historii.
Samozřejmě jak již z výše uvedeného vyplývá, zařazování prvků filmové výchovy se v praxi nazírá spíš jen jako potenciál, možnost rozšířit spektrum uměnovýchovných témat. Jejich výuka probíhá v islandském sekundárním školství tři roky, střední školy připravující studenty na navazující studium těchto oborů na vysokých školách ovšem operativně dle možností hodinovou dotaci navyšují. Také se mohou intenzivněji věnovat jednomu nebo více oborům z nabídky ve vzdělávací oblasti Umění (hudba, výtvarné umění, tanec, design obecně, průmyslový design a multimediální tvorba a design).
Z celého systému jde odečíst, že stejně jako v České republice dostávají na Islandu přednost obory ve větší míře vyučované na vysokých školách. Inspirací pro nás určitě může být, že se v severské zemi celá problematika, i díky vládní podpoře, nahlíží jako systémová záležitost. A to, že je potřeba při prosazování filmové výchovy přihlížet ke všem stupňům školské soustavy, předškolním vzděláváním počínaje a přípravou budoucích učitelů konče.
Neformální vzdělávání
Podobně jako v České republice jsou v oblasti filmového vzdělávání na Islandu aktivnější organizace v různé míře podporované především ministerstvem kultury. Trochu matoucí v případě severské země je, že do ustavení druhé vlády pod vedením premiérky Katrín Jakobsdóttir byly oblasti kultury a školství sloučeny v gesci jediného resortu, konkrétně ministerstva školství, vědy a kultury. Vždy ale tvořily samostatné odbory s vlastní agendou, a aspoň z perspektivy filmového vzdělávání nemůžeme tvrdit, že by se institucionální blízkost nějak plodně projevila.
Samotný charakter nebo zázemí organizací angažujících se ve filmovém vzdělávání na Islandu je primárně kulturní. Ať už mluvíme o kulturně-vzdělávacím projektu List fyrir alla (Umění pro všechny), filmovém festivalu Reykjavík International Film Festival (RIFF), nebo Islandském filmovém centru (Kvikmyndamiðstöð Íslands). Právě zástupci posledně jmenované instituce se ve výrazné míře podíleli také na formulování stěžejního vládního dokumentu Islandská filmová politika mezi lety 2020 až 2030.
List fyrir alla (Umění pro všechny)
Základní cíl této organizace je pregnantně vyjmenován už v samotném jejím názvu. Odráží se v něm specifický strukturální problém islandské společnosti, tj. že takřka dvě třetiny celé populace žijí v centru státu, takzvané Reykjavícké aglomeraci. Naopak komunity v odlehlých částech země čítají někdy jen desítky obyvatel a spádové oblasti dosahují maximálně populace řádu tisíců. Dostupnost řady kulturních, ale i jiných statků se tedy výrazně liší v centru a vzdálených oblastech.
„Kultura pro děti, do které se samy aktivně zapojují, je naším hlavním cílem,“ dočteme se na webu List fyrir alla. „Chceme studentům během 10 let povinné školní docházky poskytovat dostatečný přehled i vhled do pestrého spektra forem umění napříč různými epochami a kulturami, včetně islandského kulturního dědictví. Rozšíří se jim tím kulturním nabídka, a přispějeme tak k lepší spolupráci mezi místními umělci a dětmi i mladými lidmi při zachování setrvale vysokých standardů kvality a profesionality.“
List fyrir alla má dvě hlavní oblasti, ve kterých se realizuje. První je zajišťování přímé spolupráce mezi školami a umělci ústící v různé kulturní akce krátkodobého i dlouhodobějšího charakteru, na kterých se oba zainteresovaní aktéři podílejí. Druhou oblastí je pak vytváření podpůrných pedagogických a učebních materiálů určených jak pro učitele, tak pro žáky.
Vztáhneme-li to konkrétně na oblast filmové výchovy, působí tato organizace jako jakýsi mediátor mezi filmovými institucemi (jako jsou třeba právě níže uváděný festival RIFF a Islandské filmové centrum), samotnými umělci a školami. Typickým formátem spolupráce je zajišťování projekcí pro školy buď v budově školy, nebo v některém z kulturních zařízení. Specifickou mezní formu pak představují videa / krátké dokumenty uveřejňované na webu instituce, ve kterých slavní i méně známí filmaři prezentují svůj profesní životopis jako příklad dobré praxe.
Zvláštní zmínku si zaslouží webová sekce Kvikmyndakennsla (Filmové lekce), kterou vytvořil jeden z největších propagátorů filmové výchovy na Islandu Björgvin Ivar Guðbrandsson. Jde o sérii krátkých videí seznamujících studenty, ale i širokou veřejnost s postupy tvorby audiovizuálního materiálu, samozřejmě s přihlédnutím k základním principům, které se v průběhu historie ustavily v procesu tvorby filmu.
Islandské filmové centrum (Kvikmyndamiðstöð Íslands)
Jedná se o státem zřízenou a provozovanou instituci, jejímž úkolem je podpora filmové kultury v celé její šíři. Rozumí se tím rozdělování dotací na vznik filmů, na pořádání filmových festivalů, ale třeba právě i angažmá v oblasti filmové výchovy. Na webu filmového centra v sekci pojmenované Děti a mládež nalezneme konkrétně metodické listy k vybraným islandským titulům z poslední doby, které jsou k dispozici učitelům, provozovatelům kin a dalším zájemcům.
V charakteristice materiálů se mluví o kultivování filmové gramotnosti, a to především s poukazem k možnostem analýzy příběhu, jeho významového sdělení a efektu, který na diváky má. Film se zároveň nahlíží jako syntetické umění, jako výsledek společného díla širokého spektra tvůrčích osobností se zkušenostmi s různými uměleckými obory. „Zkoumáme, jak obraz, zvuk, hudba, pohyb kamery, střih, scéna, kostýmy, make-up, efekty a postprodukce ovlivňují příběh a strukturu filmu a jaký to má vliv na diváckou zkušenost,“ píše se na webu.
Například v případě filmu Kamenné srdce (Hjartasteinn, 2016, r. Guðmundur Arnar Guðmundsson) je zřejmé, že tento titul byl zvolen z důvodu tematizace dospívání v malé islandské obci, tedy že je generačně cílové skupině blízký. V metodickém materiálu také odkazy k obsahové složce (proces dospívání, LGBT minorita) převažují nad těmi zaměřujícími se na filmovou formu. Jeho autoři upozorňují na strukturální detaily (podobný začátek i konec filmu), symbolickou rovinu, vnímání snímku z perspektivy různých postav atd.
Reykjavík International Film Festival (Reykjavický mezinárodní filmový festival)
Největší a nejznámější islandský filmový festival oslovuje široké vrstvy místní společnosti i mezinárodní publikum. Jeho integrální součástí jsou i programové sekce věnované dětskému publiku. Co je ale ještě důležitější, organizátoři i mimo dobu konání festivalu provozují vzdělávací projekty jako součást dlouhodobě udržitelné, rozvojové politiky.
Spektrum aktivit konaných pod hlavičkou RIFFu je opravdu široké, dá se ale rozdělit na 2 základní oblasti. Jednou je pořádání bezplatných projekci pro školy i děti a mládež obecně, druhou podpora mladých tvůrců formou workshopů a jiného proškolování, a to jednak v islandském, ale i obecně severském kontextu. Specifickou kapitolou je v posledních letech důraz na genderové hledisko a upozorňování na nerovnost příležitostí a přístupů ve filmovém průmyslu v rámci iniciativy Girls Film!.
Závěr
Výlučná situace Islandu jako státu tvořeného velmi malým národem s prospívající kinematografií může být inspirací i pro nás. Filmová výchova zde není nahlížena jako podružná, zábavní disciplína, ale jako jeden z nástrojů, jak zajistit efektivní fungování filmového průmyslu – jednoho z významných hospodářských odvětví. I takto utilitární přístup totiž rozšiřuje možnosti, jak tento vyučovací obor včlenit zásadněji do školské soustavy, s přihlédnutím k vlivu, který obecně audiovizuální média a umění pohyblivého obrazu na život současného člověka mají.
Zdroje
Icelandic Film Policy from 2020 to 2030.
The Icelandic National Curriculum Guide for Compulsory Schools – with Subject Areas.
Vzdělávací oblast Umění (Listir) v kurikulu pro sekundární vzdělávání.
Sekce Kvikmyndakennsla na webu List fyrir alla.
Sekce Kennsluefni (Učební materiály) na webu Islandského filmového centra.
Sekce Vzdělávací projekty na webu Reykjavického mezinárodního filmového festivalu.
Anne Bamford – Arts and Cultural Education in Iceland.
Foto zdroj: Icelandic film policy from 2020 to 2030, fotoska z filmu Bílý bílý den, 2019
