Vzdělávacím streamovacím platformám v Česku i v Evropě schází na provoz peníze

VOD platformy ve filmovém vzdělávání

O tom, jak streamovací platformy využít ve filmovém vzdělávání, diskutovali učitelé, odborníci i filmoví nadšenci na sedmém ročníku Mezinárodní konference Kino za školou, který se konal v neděli 29. května na 62. ZLÍN FILM FESTu (Mezinárodním filmovém festivalu pro děti a mládež). V předchozí reportáži jsme se v krátkosti ohlíželi za domácími příspěvky, které se věnovaly využívání audiovize ve vzdělávání v minulosti (s ohledem na osobnost Jaroslava Novotného), současnosti (s ohledem na aktuální výzkum na školách) i budoucnosti (s ohledem na Janem Černíkem a dalšími autory připravovanou knihu, web i metodiku výuky).

Pavel Bednařík, předseda Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu, která konferenci spolupořádala, v průvodním slovu uvedl, že se při pořádání konference rozhodli zaměřit na organizace a projekty nabízející školám filmy i metodickou podporu pro další diskuzi, a to u nás i v zahraničí. Zahraniční scénu reprezentovali Claus Noer Hjorth, vedoucí kanceláře rady vysílání pro děti a dorost a vedoucí Oddělení dětí a mládeže v Dánském filmovém institutu; Marjo Kovanen, která představila finskou platformu Koulukino; Paul Reeve, jenž stojí je v čele britského Into Film od jeho založení v roce 2013; Günther Kinstler, pořádající Mezinárodní festival dětských filmů v Bonnu, vykonávající funkci uměleckého ředitele Dětského filmového festivalu Cinepänz v Kolíně nad Rýnem a zodpovídající i za Bundesverband Jugend und Film; a Kamila Tomkiel-Skowrońska za Nowe Horyzonty Edukacji Filmowej. Kromě jednotlivých příspěvků a panelové diskuze byla předána i cena Borise Jachnina, kterou obdržela Linda Arbanová, garantka Kurzů filmové výchovy v letech 2017 až 2021, za dlouhodobý přínos oboru.

Evropské VOD platformy

Jako první v zahraničním bloku promluvila Marjo Kovanen, která má na starost vzdělání prostřednictvím filmů v nevládní organizaci Koulukino, jež je však financováno finským ministerstvem vzdělávání a kultury. Koulukino spolupracuje s kiny ve Finsku, která pořádají projekce se vzdělávacím přesahem, a poskytuje jim seznam vhodných filmů i s doplňujícími materiály pro pedagogy/pedagožky, zajišťuje i určitou formu propagace a posiluje spolupráci certifikací aktivních škol.

V lednu roku 2019 bylo spuštěno i VOD za účelem začlenění děl do výuky, a to finských krátkých, dokumentárních i dlouhometrážních fikčních snímků. K nim jsou k dispozici tzv. klíče, jejichž úkolem je podporovat aktivní diváctví kontextovými informacemi o dopadu snímku, návody na dekódování vyprávění a možnou analýzu apod. Vedle výše uvedeného obsahují klíče i doplňující otázky, přičemž se dají využít u jakéhokoliv titulu a jsou uzpůsobeny pro všechna prostředí, od formálnějších (škola) přes ta méně formální (kina a klubová kina). Koulukino se v tomto nijak neodlišuje od dalších platforem různě po světě, ale jednou věcí je přeci jenom specifické: poskytuje veřejná práva na zhlédnutí menšinovým titulům, jimž dává na své webové stránce prostor, a peníze jdou těm, kteří díla na VOD platformě tvoří, případně arthouseovým produkčním společnostem, které za filmaři stojí.

Claus Hjorth z Dánského filmového institutu, uvedl konkrétní příklad toho, jak takové materiály mohou vypadat, na animovaném snímku Píseň moře. Předmětem debat mezi učiteli a žáky mohou být konkrétní témata, jako je ztráta a vyrovnání se s ní, reference ke skutečnosti a jiným textům, jako je poznání keltských legend, s nimiž se pracuje, i poněkud náročnější rozbor formy, zejména pak stylu s důrazem na „svícení” a rámování u animovaného díla. Je možné ale pouze shrnout děj, případně promítat jen krátké upoutávky či ukázky scén, které jsou vzhledem k jejich délce přijatelnější pro dětské publikum. I proto jsou klíče vhodné jak pro žáky základních, tak pro studenty středních škol, jelikož záleží na tom, jakým způsobem se s materiály pracuje. Cílem je, alespoň podle Hjortových slov, aby formální vzdělávání odpovídalo tzv. třem K, tj. bylo: kreativní, kritické a kulturní, založené na dialogu, spolupráci a zapojování se. Vedle konkrétního díla, na kterém demonstroval obecné zásady, zmínil i aplikaci pro předškolní vzdělávání, určenou pro děti ve věku od tří do šesti let, ale také pro vychovatele ve školkách. V aplikaci je na čtyři stovky krátkých filmů a kolem sta kreativních nástrojů, obojí odpovídá národním vzdělávacím plánům navrženým tak, aby podněcovaly aktivitu, zvědavost a kritické myšlení.

Hjorth reflektoval i proměnu mediálního prostředí, které čelí novým výzvám, jako je například jasnější režim licencování pro digitální přistup a užití evropských filmů v různých institucích. O nutnosti přizpůsobení hovořil i Paul Reeve. „Neviděl jsi dostatek filmů. Všechny otázky života jsou v nich zodpovězeny,” začal britský průkopník filmového vzdělávání své povídání citátem z krimi dramedie Lawrence Kasdana Grand Canyon (1991). Vzpomínal, jak před lety posílali fyzické nosiče poštou, což ale odpadlo s nástupem možnosti streamu, objevily se ovšem nové problémy, zejména s licencováním. Překážku pomohlo překonat až partnerství s Film Bank, kdy si školy nadále nemusí tituly licencovat samy, jak tomu bylo dříve.

První britskou streamovací platformou navrženou speciálně pro školy se stal Into Film+. Zastoupena je podstatná část titulů vztahujících se k britské kultuře či historii (například biografie Stephena Hawkinga Teorie všeho či Alana Turinga Kód Enigmy, Pride o londýnské hrdosti mezi horníky a queer lidmi v Londýně za Thatcherové apod.), či je alespoň natočena britskými tvůrci (válečná falešná jednozáběrovka 1917 Sama Mendese, hororová satira Uteč Jordana Peela či 12 let v řetězech Stevea McQueena, Hotel Rwanda režiséra Terryho George o rwandské genocidě atd.). V široké nabídce jsou ale k nalezení i mainstreamové britské snímky pro mládež (invazivní akční sci-fi Útok na věžák) či úplně všechny s dobrým vkusem (Paddington), ale nechybí ani americký mainstream a evropská klubová díla pojednávající o důležitých tématech (queer dvojice Vše o mé matce a Klukanda či problematičnost nostalgie v Goodbye, Lenin!…). V doprovodných materiálech se oproti jiným VOD platformám objevují i speciálně pro web natočené úvody a rozhovory s tvůrci.

V exkluzivním obsahu například Steve McQueen uvádí oscarové otrokářské drama 12 let v řetězech. Vedle toho Into Film+ mnohem více podporuje uživatelskou participaci, protože mladistvým umožňuje psát krátká hodnocení anebo příspěvky k jednotlivým titulům. Ty jsou roztříděny jak podle doporučované věkové skupiny (například dospívající od jedenácti do čtrnácti apod.), tak podle tématu (například demokracie a práva, migrace ad.). Díky komentářům, vyhledávání i záznamům o sledování má Into Film+ data, kolik čeho a kým bylo zhlédnuto, což ještě v době rozesílání fyzických nosičů dost dobře nebylo možné. S těmito údaji mohou nadále pracovat a vyvozovat z nich závěry pro podobu internetové stránky.

Günther Kinstler z Bundesverband Jugend und Film naopak uvedl, že jim jde především o možnost sledování audiovize odkudkoliv, a tak organizace vedle možnosti zhlédnutí online distribuuje i DVD v balících/kufrech a nabízí i možnost zapůjčení na pobočkách. Oproti ostatním evropským VOD zpřístupňují málo známé, jinak nepříliš dostupné filmy, které však dříve získaly velkou spoustu cen a byly velmi dobře přijaty dětským a dospívajícím publikem. Snímky jako Binti – Es gibt mich!. Můj brácha loví dinosaury (Mio fratello rincorre i dinosauri) či Ptáče (Kauwboy) byly vybrány nejenom pro jejich neznámost a kvalitu, ale i proto, že splňovaly stanovená kritéria výběru. Mezi ta patří emocionální dopad, upevňování charakteru publika i rozšiřování perspektivy, čímž se míní nahlédnutí problematiky z jiného hlediska. Navzdory více než padesátileté tradici se Bundesverband Jugend und Film potýká s příliš malou podporou od vlády.

Naproti tomu organizace News Horizont Association Education Department, kterou představila Kamila Tomkiel-Skowrońska, existuje necelých dvacet let. Přesto už má za sebou velkou spoustu aktivit, mezi které patří festival pro nejmladší, mezinárodní koprodukční fórum filmů a seriálů pro mladé, vývojové workshopy fikčních, dokumentárních i seriálových děl pro tvůrce, producenty i scenáristy. Na konferenci byla řeč hlavně o streamovací platformě s katalogem, prostřednictvím kterého cílí na děti a dospívající ve věku od čtyř do devatenácti let. Základem je vybudování kompetencí, porozumění světu a získání znalostí ze snímku i o něm – a ideálně i porozumění polskému filmu a kinematografii v případě staršího publika. Na platformě, kde je na sto padesát licencovaných titulů, jsou i webináře pro potřeby učitelského sboru.

I Kamila Tomkiel-Skowrońska uvedla, že ve způsobu zpřístupňování audiovize došlo ke změně, ale nikoliv následkem ústupu fyzických nosičů, nýbrž vlivem pandemie. Zatímco před ní převládaly projekce v kinech s lektorskými úvody, koronavirus vedl k přechodu na online, kdy na stream byly přidány k stávajícím webinářům i video lekce. Podle slov Tomkiel-Skowronśké by rádi měli v budoucnu hybridní formu, kdy by nadále byly projekce asi ve sto třiceti kinech, s nimiž spolupracují, ale i možnost zhlédnutí na netu s doprovodným materiálem.

Co zůstává společné jak pro Českou republiku, tak i pro všechny popsané evropské streamovací platformy, je nedostatek peněz. Claus Hjorth nastínil optimistickou vizi filmového vzdělávání. Podle něj a podle ní by audiovize měla být dostupná ideálně pro každé dítě, měla by být nezbytným doplňkem osnov formálního vzdělávání, mělo by se propagovat umění filmu ve smyslu sdíleného zážitku a otevřeného prostoru pro reflexi a dialog, měl by se kombinovat online i offline a místo pasivní konzumace digitálních médií podporovat kreativní nakládání s nimi a kritické myšlení.

Filmové vzdělávání v jedenadvacátém století by se podle jeho názoru mohlo dostat na vrchol, kdyby se projasnil režim licencování pro digitální přístup a užití evropských filmů, vytvořil se pan-evropský model, aby tituly mohly obíhat napříč hranicemi, protože digitalizace společnosti otevírá nové pohledy v uvažování nad tím, co je domov, co je sledování audiovize, co je vzdělávací instituce… Co taková nová perspektiva přinese ve filmovém vzdělávání, se ukáže až časem. Avšak, jak se zdá, napříč evropskými zeměmi už řadu let panuje snaha různých organizací posunout filmovou výchovu vstříc současným divákům a konzumentům nejrůznějších audiovizuálních obsahů.