Valerie a týden divů

Poslední dozvuk uvolněného experimentálního ovzduší české kultury šedesátých let představovala v roce 1970 hororově stylizovaná pohádka o sexuálním zrání dospívající dívky.

Film Jaromila Jireše, pohybující se na pomezí snu a reality, byl inspirován stejnojmenným gotickým románem Vítězslava Nezvala, jenž dal v předloze průchod svému poetistickému okouzlení absurditou, bizarnostmi a denním sněním. Valerii a týden divů v její době docenilo zejména zahraniční publikum, kterému oproti normalizačním kritikům nevadilo, že nese většinu znaků, jichž se filmaři v následujících dvou desetiletích měli ve vlastním zájmu vyvarovat: nápadně stylizovaná mizanscéna (dílo výtvarnice Ester Krumbachové), surrealistická poetika, neurčité časoprostorové zasazení, výrazná erotičnost, spletitá symbolika, obtížná dešifrovatelnost.

Výrazně stylizovaný film je ideální pro navození unikavé atmosféry Nezvalova stejnojmenného „černého románu“, zároveň může sloužit jako příklad toho, jak daleko si tvůrci československé nové vlny dovolili zajít při zobrazování temných stránek lidské psychiky a sexuality.