Rosa a Dara jsou dvě kamarádky, které společně objevují svět. Na své cestě za dobrodružstvím pátrají po odpovědích na záludné otázky, proč padají hvězdy nebo proč vymřeli dinosauři. Pásmo Rosa & Dara a jejich velká dobrodružství je složeno z krátkých animovaných snímků a proto je vhodné i pro ty úplně nejmenší filmové objevitele. Na webových stránkách je navíc k dispozici i spoustu doprovodného materiálu pro učitele i rodiče.
V adaptaci klasického románu britského realismu bere odvážný sirotek osud do vlastních rukou
Adaptace románové klasiky Charlese Dickense pojednává o osudech zakřiknutého sirotka Pipa. Na Pipa se štěstí v životě neusmálo, vyrůstal nemilován a v chudobě, nešťastně zamilován do rusovlasé dívky Estelly. Když později záhadně přijde k velkému majetku, odstěhuje se do Londýna, kde znovu potkává svou osudovou lásku a zjišťuje, že z Estelly se stala pyšná a chladná žena. Pip navíc musí najít své místo v cizí společnosti, do které nezapadá, a čelit zapomenutým stínům z minulosti.
Nadějné vyhlídky jsou jedním ze stěžejních děl britského realismu. Naturalistické vykreslení potemnělého Londýna a viktoriánské společnosti se mísí s pohádkovým osudem chlapce, který navzdory očekávání dokázal velké věci. Snímek nese poselství, které se neomezuje pouze na svou dobu a ukazuje, že i malý dobrý skutek může změnit nejeden život. Romantické drama bylo několikrát nominováno na cenu Saturn i ocenění Britské akademie. Vyprávění o naději, lásce a jednom zdánlivě obyčejném chlapci je nedílnou součástí výuky českého jazyka a především literatury.
Divoký západ plný zákeřných padouchů, krásných žen, srdnatých hrdinů, kořalky a především humoru.
Děj komediální parodie přenese diváka do samého srdce Arizony. V místních barech zde v dýmovém hávu pějí krásné ženy, záporáci oděni v černém se oddávají konzumaci lihovin a pro ránu nejdou daleko. Do toho přichází ušlechtilý abstinent Joe, který se chystá vrátit státu spravedlnost. Boj mezi dobrem a zlem, který ani dnes neztrácí nic ze své nadčasovosti, může začít. Navíc nic není tak černobílé, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Snímek Oldřicha Lipského se pyšní tím nejlepším z žánru – nechybí napětí, groteskní epizody, obdivuhodné kaskadérské kousky, jedinečná hudba ani laškovné dialogy. Nelze opomenout také vizuální stránku filmu, konkrétně techniku vitrážování, která ladí celý obrazový děj do jednotného tónu a přesně určuje náladu jednotlivých scén.
Knižní a později i divadelní předloha Jiřího Brdečky vznikla primárně jako parodie na povídky z Divokého západu, které vycházely v tehdejším Československu. Samotný film spojením satiry s fascinující hudební revue osobitým způsobem vzdává hold klasikám westernu. Dnes již kultovní snímek získal ocenění Stříbrná mušle na festivalu San Sebastián a cenu Sfinga v Panamě. Limonádový Joe najde své místo v hodinách dějepisu a výtvarné, hudební i estetické výchovy.
Výpravná podívaná, kterou podle námětu Jiřího Suchého a s hudbou Jiřího Šlitra, tedy předních osobností divadla Semafor, natočili Ján Roth a Vladimír Svitáček, představovala po Starcích na chmelu další tuzemský pokus o natočení muzikálu západního střihu.
Film koncipovaný jako televizní přenos z místa, kde došlo k přeměně všech zbraní v hudební nástroje, má podobu estrádního pásma semaforských písní v podání největších hvězd tehdejší české popmusic. Jednoduchý protiválečný příběh slouží především jako záminka k vystoupení Karla Gotta, Hany Hegerové, Waldemara Matušky a dalších slavných zpěváků a hudebníků spjatých se Semaforem. Taneční čísla pak předvádí baletní soubor Hudebního divadla v Karlíně a taneční soubor music hallu Alhambra.
Kdyby tisíc klarinetů nabízí hravý průřez československou popkulturou šedesátých let a možnost seznámit se se stylem tehdejší hudební produkce. Zároveň jde o prototyp dobového komerčního filmu, vybízející ke komparaci se současnými projekty podobného ražení.
Temný příběh je adaptací stejnojmenné novely spisovatele Ladislava Fukse, která v žánru psychologické grotesky rozehrává přerod obyčejného muže v psychopatického vraha.
Karel Kopfrkingl je zaměstnancem krematoria, ale jinak vede šťastný a klidný život s manželkou a dětmi. Stálá přítomnost smrti ho však pohlcuje natolik, že se nechává ovlivnit sílící nacistickou propagandou, podle níž jakákoliv rasová nečistota nemá právo na existenci. Kopfrkingl se stává aktivním členem nacistické strany, účastní se štvanice na Židy a neváhá ve jménu ideologie zlikvidovat i vlastní rodinu. Pozvolná proměna mírumilovného muže v lidskou zrůdu odhaluje se vší naléhavostí, jak je člověk schopen nechat pod vlivem ideologie vyhřeznout své temné stránky.
Zajímavá je i samotná historie filmu, který se po svém uvedení v roce 69 stal trnem v oku komunistickému režimu, stejně jako jeho hlavní představitelé a členové filmového štábu. Komunisté postupně stáhli film z domácí distribuce a ten se tak své slávy stříbrného plátna naplno dočkal až v roce 1990.
Na jaře 1967 vyšel první román Milana Kundery Žert. Polyfonická úvaha nad bezmocí člověka v kontextu dějin zaznamenala velký úspěch u domácích čtenářů, kteří rychle vykoupili všechny výtisky. O rok později kniha získala cenu Svazu československých spisovatelů a Jaromil Jireš podle ní natočil film.
Neboť k předchozí adaptaci svého díla, k hořké komedii Nikdo se nebude smát měl Kundera výhrady, na Žertu od začátku spolupracoval s režisérem. Scénář vznikal ještě v době, kdy rukopis románu procházel cenzurou. S kompozičně sevřeným filmem, který akcentuje spíš tragickou než ironickou rovinu předlohy a omezuje množství vypravěčů i časových rovin, byl spisovatel spokojen. Jireš podle něj dokázal vytvořit správnou atmosféru, dát filmu rytmus a mistrně střídat jednotlivé druhy emocí.
Důmyslně vystavěný film je ideální nejen k představení slavného románu v hodinách literatury, ale také ke srovnání vypravěčských postupů užívaných v literatuře a ve filmu.
Poslední dozvuk uvolněného experimentálního ovzduší české kultury šedesátých let představovala v roce 1970 hororově stylizovaná pohádka o sexuálním zrání dospívající dívky.
Film Jaromila Jireše, pohybující se na pomezí snu a reality, byl inspirován stejnojmenným gotickým románem Vítězslava Nezvala, jenž dal v předloze průchod svému poetistickému okouzlení absurditou, bizarnostmi a denním sněním. Valerii a týden divů v její době docenilo zejména zahraniční publikum, kterému oproti normalizačním kritikům nevadilo, že nese většinu znaků, jichž se filmaři v následujících dvou desetiletích měli ve vlastním zájmu vyvarovat: nápadně stylizovaná mizanscéna (dílo výtvarnice Ester Krumbachové), surrealistická poetika, neurčité časoprostorové zasazení, výrazná erotičnost, spletitá symbolika, obtížná dešifrovatelnost.
Výrazně stylizovaný film je ideální pro navození unikavé atmosféry Nezvalova stejnojmenného „černého románu“, zároveň může sloužit jako příklad toho, jak daleko si tvůrci československé nové vlny dovolili zajít při zobrazování temných stránek lidské psychiky a sexuality.
Filmová adaptace slavného románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy zaznamenává ženskou perspektivou rozpad osobnosti člověka na maloměstě počátku 20. století.
Psychologické melodrama Juraje Herze sleduje postavu Štěpy, třicetileté svobodné ženy, která se zamiluje do svého bratránka – vysloužilého vojáka Pavla ze zchudlého statku Vejrychovsko. Štěpě se ale Pavel mění před očima. Díky tomu, že oproti knize zůstává město ve filmu nejmenovaným, snímek dovedně vykresluje atmosféru přelomu 19. a 20. století na jakémkoli malém českém městě. Se všemi klady a zápory, typickými postavičkami a problémy.
Petrolejové lampy mohou posloužit v češtině jako příklad adaptace české literatury 1. poloviny 20. století, nebo pro účely dějepisu jakožto věrohodný obrázek doby.
Jeden z nejoceňovanějších titulů šedesátých let v roce 1968 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Celovečerní debut režiséra Jiřího Menzela je považovaný za vrcholné dílo československé nové vlny. Adaptace novely Bohumila Hrabala je příběhem nesmělého mladíka Miloše Hrmy, který se v zasněném světě středočeského nádražíčka na sklonku druhé světové války pokouší stát mužem. Spíš než o blížící se prohru nacistického Německa se plachý železničářský elév zajímá o ženy – respektive o vytouženou ztrátu panictví, které by mu otevřelo cestu k půvabné průvodčí Máše. Přednosta stanice, výpravčí Hubička i ostatní zaměstnanci dráhy mají sice ve svých názorech na německé okupanty jasno, vzhledem k přísným trestům se však i oni místo odboje věnují raději všednodenním soukromým záležitostem.
V rámci kinematografie šedesátých let Ostře sledované vlaky patří ke snímkům, které demytizují téma protinacistického odboje. S filmem se dá dobře pracovat jak při hodině českého jazyka, tak i dějepisu. Díky filmařské lehkosti Jiřího Menzela nabízí snímek unikátní vhled do každodenního života mladého člověka v průběhu druhé světové války.
Konkurs je celovečerní film Miloše Formana, ve kterém se pohybuje v hudebním prostředí. Autentickým způsobem ho dokumentuje, ale zároveň také inscenuje.
Snímek se skládá ze dvou středometrážních filmů: Kdyby ty muziky nebyly se věnují dvěma dechovým orchestrům, které proti sobě soutěží v rámci Kmochova Kolína, Konkurs pak sleduje dvě sólistky, jež se ucházejí o místo v divadle Semafor. Oba snímky spojuje nejen prostředí hudebního světa, ale také práce s dokumentárními záběry a snaha detailně vykreslit typické postavy: ambiciózní zpěvačky, dirigenty a další.
Formanova celovečerní prvotina se hodí zejména do hudební výchovy, protože přesně vystihuje charakter světa orchestrů nebo hudebních divadel.
Zuzana Havelková| předsedkyně ASFAV
zuzana@filmvychova.cz
Tereza Nová | šéfredaktorka webu
tereza@filmvychova.cz
